Nikam
Nikam
Na podlaze leželo špinavé oblečení, na plesnivé lince neumyté nádobí. Štěpán seděl v neuklizené garsonce a chystal se na nejhorší oběd na světě. Byla neděle, a zatímco většina lidí obírala husu, jeho u dědy čekal talíř špaget s kečupem a tři dny starým gothajem.
Dvanáct hodin. Štěpán vypnul televizi, kde končil seriál Hádka o křeslo, a sešel do spodního patra staré bytovky.
„Kdo je?“ ozvalo se protivně, a když se uvedl, dveře se otevřely. Vešel dovnitř, studenou chodbou do kuchyně, kde se držel stařecký puch a kde na sporáku bublaly špagety.
Za normálních okolností pochoutka, v dědově podání... V hrnci uvařil špagety, zcedil je a vysypal na talíř. Z lednice vyndal tři dny starý gothaj, nakrájel ho na kostky a dal na špagety. Dochutil to prošlým kečupem a hodil talíř před Štěpána.
Zároveň si k němu sedl a začal vyprávět nudné historky, jak zamlada pracoval jako pošťák, jak se později vyučil sochařem, potom someliérem, později tesařem a nakonec baleťákem a jak tančil v Labutím jezeře, kde dokonce zaučoval mladého Harapese.
Když Štěpán za hodinu odcházel, bylo mu zle. Nejen z oběda, ale i z historek a z dědy. „Musím to udělat,“ řekl rozhodně a sešel do sklepa.
-----
Poručík Heřmánek louskal oříšky. Byl to padesátiletý dvojník komisaře Schimanskiho – knír, svaly a nad nosem přísné oči. Tenhle chlap se s ničím nepáře, říkaly, což potvrzovalo portfolio skoro čtyřicetileté kariéry.
Skořápky házel do zdobené misky a přitom vzpomínal, kolikátý den po sobě se takhle vleče. Když nepočítal uplynulý víkend, bylo to už podesáté, kdy neměl do čeho píchnout a kdy se pracovní doba táhla jako japonské filmy o smyslu života.
Proto uvítal, když se před obědem otevřely dveře a dovnitř vpadl jeho šéf. Podal mu papírek s adresou, odkud zmizel pětadvacetiletý kluk, a řekl, ať se tam dojede podívat na nějakou stopu.
Na zmíněné adrese stála neomítnutá bytovka. Policista zazvonil na zvonek, kde stálo: „Domovník“, načež si představil nerudného dědka v trepkách, co se mračí na celý svět.
Něco takového skutečně vyšlo. Líně to otevřelo dveře a opíraje se o hůl to sešlo na chodník.
„Co je?“
„Dobrý den,“ přistoupil policista blíž. „Jsem poručík Heřmánek a potřebuju se podívat do bytu pana Římana.“
„No konečně,“ řekl domovník protivně. „Volal jsem vám asi před hodinou. Je to totiž můj vnuk.“ Udělal čelem vzad a začal se šourat zpátky do domu. Poručík za ním.
Vystoupat do vrchního patra jim trvalo dvacet minut. Domovník, asi sedmdesátiletý absolvent deseti operací nohou, se v každém mezipatře zastavil a dýchavičně odpočíval. Aby ne, když dokola vyprávěl o Labutím jezeře a o tom, jaké byl mladý Harapes dřevo.
„Ten neudělal piruetu, i kdybych ho zabil.“
Když konečně zdolali vrchol, stařík sáhl do kapsy, vylovil svazek klíčů a otevřel dveře.
Za úzkou předsíní byl jediný pokoj, do kterého také vešli. Po levé ruce se rozpadala kuchyňská linka se špinavým nádobím, vedle uřvaná lednička. Další stěnu zaskládaly skříně, peřiňák a komoda s malou televizí. U křivého okna, což byla stěna číslo tři, stál psací stůl, a poslední zeď si pronajala postel, noční stolek s rádijkem a velká, knihami napěchovaná knihovna.
-----
Najít stopu bylo těžké i pro zkušeného policistu. Několikrát obešel pokoj, který zoufale potřeboval vyvětrat, ale nic nenašel. Byl z toho nervózní, stejně jako domovník.
„V televizi teda měli jiný postupy, to vám povím,“ pronesl protivně, dávaje průchod znalostem z kriminálních seriálů.
„Taky nejsme v televizi, otče.“
„No právě,“ rozhodil stařec rukama. „Zrovna včera mi chtěl jeden teplouš prodat mobilní tarif. Kdybyste dělali práci pořádně, takový hajzlové jsou dávno ve vězení.“
No comment, blesklo hlavou policistovi a aby – za prvé – nemusel poslouchat dědka a – za druhé – ukázal, že něco dělá, přešel ke stolu, kde ležel drobný papírek. Vzal ho do rukou a rozbalil. Bylo na něm několik čísel.
Na prvním řádku 6 – 36 – 17/18. Na druhém 24 – 35 – 4/7.
„Váš vnuk sázel?“ Napadlo ho, že se mohl dostat do finančních problémů a někdo ho mohl zabít nebo unést.
„Co?“ nechápal majordomus a zaostřil unavené oči na papírek. Pokrčil rameny. „Co já vím. Já mám svejch starostí dost. Třeba teď nám začali v jídelně hůř vařit, tak řeším to.“
Vyšetřovatel si představil horu stížných listů žlučovitého dědka na kuchařky, co za jeho 35 korun opravdu neuvaří nadívané koroptve, a ptal se sám sebe, proč se vůbec ptal. Znovu se ale na čísla zadíval. Byla zvláštní na to, aby je jen tak přešel. Složil papírek a dal ho do zadní kapsy riflí.
„A chodil za ním někdo?“ otočil se ještě na dědu.
„Ne. Aspoň jsem tu nikdy nikoho neviděl.“
„Nějací kamarádi?“
„Ne, žádný neměl.“
„Co holky?“
„Chodil s nějakou šilhavou ludrou.“
„A nemůže být u ní?“
„Rozešli se a ona odjela do Afghánistánu.“
„A nejel za ní?“
„Na kole?“ zeptal se stařík a dodal: „To jsem vám vlastně neřekl. Kolo je taky pryč.“
Takže jsme tam, kde jsme byli, napadlo poručíka.
Ještě čtvrthodinu bloumal pokojem, obdivoval knihovnu plnou Jacka Kerouaca, Stephena Kinga, Kurta Vonneguta, Franze Werfela nebo kompletní Letopisy Narnie, koukl pod postel, do šuplat, do ledničky na lány piv a nakonec se se starým domovníkem, který pořád kroutil hlavou nad postupem pátrání, rozloučil. Sešel schody a vrátil se do kanceláře.
-----
6 – 36 – 17/18. 24 – 35 – 4/7. „Co to může znamenat?“ Poručík Heřmánek byl v práci do večera a dokola si čísla opakoval. Nebe se dávno zatáhlo. Tma pronikla do kanceláře a začala zápasit s malou lampičkou.
6 – 36 – 17/18. 24 – 35 – 4/7. Policista mhouřil oči jako čínský mudrc při přepisování knihy. Párkrát klimbl a třískl hlavou o stůl. Po jednom probuzení si nahmatal bouli, potom se znovu zadíval na čísla. Nasadila mu brouka do hlavy.
Dumal, s čím by mohla souviset. Sázení ne. Na telefonní číslo to také nevypadalo, na GPS souřadnice jakbysmet. Co něco z bytu? Televize, lednička, zaprášený koberec s rodinami roztočů. Marnost nad marnost, i když... něco ho přece jen napadlo.
Dokola o tom přemýšlel – když zamykal kancelář, když nasedal do auta, když startoval, řadil, když blikal na velké křižovatce, když parkoval, zamykal auto, odemykal byt, sundával spoďáry a lehal do postele. A najednou na vrásčitých víčkách cítil olůvka a padal do spánku..., aby ráno nedočkavě vyskočil, udělal svačinu v podobě chlebu se smradlavou pomazánkou ze sardinek, zamířil do ulice Karla Havlíčka a zazvonil na domovníka.
„Co je?“ mračil se stařík, když vylezl na chodník.
„To jsem zase já.“
Děda sestoupil níž. „Kdo já? Já vás neznám, člověče. Ale jestli mi budete nabízet nějakej mixér, tak jdu pro vzduchovku a naperu vám to do šišky.“
„Poručík Heřmánek. Včera jsem byl v bytě vašeho vnuka.“
„Jo, ten policajt. Tak pojďte dál.“ Vystoupali nahoru. Stařík opět vylovil z tepláků svazek klíčů a odemkl. „Heleďte, já tam mám polívku. Tak až budete hotovej, bouchněte na poslední dveře napravo, abych sem došel zamknout.“
Evžen Heřmánek přikývl a vešel dovnitř. Minul linku, za jejíž plíseň by se dobrá hospodyně ze cti oběsila, zaskládané stěny i stůl. Jeho zajímala jen knihovna. Stoupl si před ní, sáhl do kapsy a vyndal papírek s čísly.
6 – 36 – 17/18. Odpočítal šestou knihu. Bylo to „Svědomí jako guláš“ od maďarského spisovatele Gejzy Puszkáse. Policista ji vyndal z knihovny a sedl si ke stolu. Nalistoval stranu třicet šest a odpočítal sedmnáctý a osmnáctý řádek.
-----
„Za časů temných, které ani baterka z teleshoppingu neprosvětlila,“ četl nahlas, „jsem se dostal do těžké fáze života. Měl jsem nutkavý pocit, že jsem se v něm ztratil a nevěděl, co si počít.“
Tam osmnáctý řádek končil. Poručík se zamyslel. Z ubrousku vybalil chleba s rybičkovou pomazánkou. Odér sardinek se rozběhl po garsonce. Kousl si, začal žvýkat a v hlavě prosívat, co si právě přečetl.
„Takže,“ mluvil s plnou pusou na zbytek chleba, ze kterého trčela křehká páteř sardinky ušpiněná vajíčkem, „je to věta o tom, jak se někdo ztratil v životě. Takže i on se cejtil ztracenej. Teď je otázka, jestli to nevyřešil...“ při tom pomyšlení mu naskočila husí kůže, „sebevraždou.“ Odložil půlku chleba a vrátil se ke knihovně.
24 – 35 – 4/7. S infarktem na jazyku odpočítal čtyřiadvacátou knihu. Vykoukla na něj „Krev“ od Řehoře Řezníka. Chlupy se naježily ještě víc. „To je v prčicích,“ řekl dveřím. „On se asi opravdu zabil...“ Nervózně odpočítal třicátou pátou stránku. Našel čtvrtý až sedmý řádek a aby stvrdil nové přátelství s dveřmi, přeskakujícím hlasem jim přečetl:
„Měl jsem těžkej život, zkurvenej těžkej život. Zažíval jsem samý zklamání. Mohl jsem to, kurva, řešit různejma způsobama: antidepresivama, sexem, bulením nebo pověšením se na větev.“ Bylo to jasné. Text ale pokračoval: „Ale já si zvolil něco jinýho: cestu. Jen cesta totiž dokáže člověka dokonale očistit a dát mu nový směr.“
Poručík se usmál. Vrátil se ke stolu, kde okorával chleba. Vzal ho do rukou a ukousl si. Cítil silnou chuť rybiček a zároveň velký pocit uspokojení.
„Takže dveře, on se nezabil. Vyrazil na cestu.“
-----
Poručík Heřmánek se zvedl a uklidil „Krev“. Papírek s čísly položil na stůl a naposledy se rozhlédl pokojem. Potom prošel neuklizenou předsíní a zavřel vchodové dveře.
„Vyřešil jsem to.“
Dole zaklepal na domovníka. Stařec měl opět okno, takže poručíkovi nadával, že mu chce prodávat mixér, potom si myslel, že mu nabízí tarif. Po deseti minutách mu to naskočilo.
„Jo, to jste vy. No a našel jste mi vnuka?“
„Nenašel.“
„Tak co jste tam dělal?“
„Víte...“ Policista se na chvíli odmlčel. „Váš vnuk byl jenom nešťastný. Odjel, protože si potřeboval ujasnit život a zjistit, jak v něm dál. Až na to přijde, vrátí se.“
Nečekal, až vykulený stařík odpoví a odešel.
-----
Vítr narážel do zpocených zad, kolo při stoupání skřípalo. Štěpán byl třetí den na cestě. Prach silnice ležel v rozcuchaných vlasech a slunce ho opalovalo do ruda. Triko bylo skrz naskrz propocené – mohl s ním vytírat podlahu.
Přemýšlel o uplynulých třech dnech.
1. den: Sešel do sklepa. V malé kóji se prosekal přes polystyreny, krabice a igelity a vyndal kolo. Bylo to červeno-černé horské kolo, šestadvacítka s brašnou na nosiči. Vynesl ho nad betonové schody a postavil do ulice. Vyjel – s plánem, že dokud nebude vědět, co se svým životem, který byl vyplněný jen nudou a zklamáním, nevrátí se.
Do večera chtěl ujet alespoň sto kilometrů, v pět odpoledne jich ale měl na tachometru jedenáct. Dojel do vesnice Hlincová Hora a tam se svalil na lavičku.
Pral se s pokušením vrátit se, nakonec ho ale překonal. Ujel dalších dvacet kilometrů a večer zastavil v Třeboni. Bylo sedm večer. Než se setmělo a na Svět, Rožmberk a Hejtman padla tma, v jednom levném obchoďáku razantně ztenčil úspory a koupil si spacák.
Našel kemp, v nejodlehlejším rohu strom a pod ním se utábořil. Kolo zamkl k plotu, zavrtal se do spacáku, který voněl po toxických výparech a pozoroval hvězdy. Nemohl usnout. Skupina trampů ze vzdáleného karavanu slavila narozeniny, a když konečně odpadli, o pět metrů dál si to ve stanu rozdával mladý pár. Štěpán si navíc pořád nemohl zvyknout, že není ve svém bytě a ve své posteli, takže tisíckrát spočítal všechny hvězdy, vyslechl kuňkaní žab od nedalekého Světa a až kolem třetí zabral.
2. den: Došel si na záchod a osprchovat se, smotal spacák, připnul ho na nosič a znovu vyjel.
Na konec Třeboně ho provázely rybníky obrostlé rákosím a tak čisté, jako filiálky moře. Voda jako křišťál. Vyjel na frekventovanou E 551, kde se to hemžilo kamiony, ale strach, že ho něco smete, si kompenzoval silnicí taženou hustými lesy. Mezi větvemi prosakovaly kousky slunečního světla.
Než poprvé druhý den zastavil, ujel třicet kilometrů. Tolik jich vedlo z Třeboně do Jindřichova Hradce. Věž na kostele oznámila půl jedenácté, což znamenalo, že má fůru času a může zastavit na oběd. Nohy měl ztuhlé – sedl si na rozpálenou zahrádku a měl pocit, jako by mu je někdo zalíval do betonu.
Dal si pivo a salát s kuřecími kousky. Po obědě se prošel po náměstí.
Míjel lidi, snažící se využít polední pauzu, a přemýšlel, že i když je utrmácený, tráví poslední dny v sedle kola a neví, kde bude spát, je na tom líp, než všichni dohromady... hodí do sebe oběd a pak poběží zpátky do práce, kde na ně bude řvát zamindrákovaný šéf a oni budou v duchu opakovat, že by nejradši vypadli, jen kdyby nemuseli platit nájem, nemuseli platit hypotéku, kdyby neměli postavení nebo nemuseli živit děti, nebo kdyby prostě měli jen odvahu.
Za Jindřichovým Hradcem byly poskládané malé vesnice. Jindřiš, Vlčice, nebo Horní Myslová, kde ho pozoroval zaostalý pasáček koz.
Zastavil v Telči. Slunce zapadalo za věž zámku a Štěpán si sedl na lavičku. Nezaujatě sledoval potetovaného chlapa, který uhlem maloval náměstí.
Pětasedmdesát kilometrů. Tolik měl druhý den v nohách a červeno-černé kolo obtisknuté na pláštích. Ještě dojeli za město, kde Štěpán rozbalil spacák, a kde vyčerpáním usnul ještě dřív, než stačil přivázat kolo ke stromu.
3. den: Trasu třetího dne ujel bez problémů. Cítil se odpočatě, takže dalších sedmdesát kilometrů byly hračka. Většinu z nich šlapal do prudkých kopců, odkud pozoroval rozlehlé vinice – dostal se na Moravu, kde se to zelenými moři rozoranými do brázd jenom hemžilo.
V podvečer dojel k Čáslavicím, před kterými slezl z kola, aby si sedl do strouhy a upřel oči do údolí. Z dálky se na něj mračila tvrz hradu zarostlá stromy. Odpočíval a vzpomínal na moment, kdy se život dostal do slepé uličky. Nejprve smrt rodičů, potom rozchod se šilhavou Ingrid, kterou si chtěl dokonce vzít. Jenže odjela do Afghánistánu a jeho tam nechala.
Pod kopcem se kromě vinohradu rozkládaly lesy a pole, jako by tam položili zelený koberec.
-----
U silnice seděl do večera, dokud obloha nezačala černat a krajinu nepřikryla deka. Připomínala plátek spáleného lineckého těsta, ve kterém byly vykrojené hvězdy. Z dálky vypadaly jako dětské piškoty.
Na zarostlých mezích se dal do večerní šichty orchestr cvrčků a komáři vyrazili na krvelačné orgie. Kousali Štěpána do chlupatých nohou, bylo načase zmizet.
Sjel do Čáslavic. Byla to malá vesnice s pár chalupami a bez kempu, takže opět našel opuštěný les, kde rozbalil spacák a pak se jen díval na hvězdy, poslouchal myši a nechal si přes nos přeskakovat brouky.
Druhý den vyjel před polednem. Ráno si zašel do lesa na houby. V obchodě si koupil brambory, koření a trampský kotlík a na ohništi uvařil guláš. Když ho ochutnal, zkřivil se mu obličej a jako celebrita po natáčení kulinářského pořadu pokrm vzal a vylil ho pod strom.
„To bysme měli...“
Uhasil oheň a pro jistotu udupal uhlíky. Sbalil se a nasedl na kolo. Pomalu dojel na konec Čáslavic a potom začal šlapat do dalších kopců. Jel po úzkých rozbitých silnicích, táhly se opuštěnou krajinou posetou lesy a začouzenými jabloněmi.
Na rozcestí zabrzdil – lanko se napnulo a destičky vydaly protivný skřípavý zvuk. Zůstal tam stát. Minutu, dvě... Bál se rozhodnout. Potom si ale řekl: „Je asi jedno, jakou cestou se dáme. Podstatný je pořád po ní jít, i když nejdeme... nikam.“ Povolil brzdu a rozjel se. Po pravé ruce měl řeku. Zúžila se, zbyl z ní jen tenký potůček, který plul pořád dál.
Dvanáct hodin. Štěpán vypnul televizi, kde končil seriál Hádka o křeslo, a sešel do spodního patra staré bytovky.
„Kdo je?“ ozvalo se protivně, a když se uvedl, dveře se otevřely. Vešel dovnitř, studenou chodbou do kuchyně, kde se držel stařecký puch a kde na sporáku bublaly špagety.
Za normálních okolností pochoutka, v dědově podání... V hrnci uvařil špagety, zcedil je a vysypal na talíř. Z lednice vyndal tři dny starý gothaj, nakrájel ho na kostky a dal na špagety. Dochutil to prošlým kečupem a hodil talíř před Štěpána.
Zároveň si k němu sedl a začal vyprávět nudné historky, jak zamlada pracoval jako pošťák, jak se později vyučil sochařem, potom someliérem, později tesařem a nakonec baleťákem a jak tančil v Labutím jezeře, kde dokonce zaučoval mladého Harapese.
Když Štěpán za hodinu odcházel, bylo mu zle. Nejen z oběda, ale i z historek a z dědy. „Musím to udělat,“ řekl rozhodně a sešel do sklepa.
-----
Poručík Heřmánek louskal oříšky. Byl to padesátiletý dvojník komisaře Schimanskiho – knír, svaly a nad nosem přísné oči. Tenhle chlap se s ničím nepáře, říkaly, což potvrzovalo portfolio skoro čtyřicetileté kariéry.
Skořápky házel do zdobené misky a přitom vzpomínal, kolikátý den po sobě se takhle vleče. Když nepočítal uplynulý víkend, bylo to už podesáté, kdy neměl do čeho píchnout a kdy se pracovní doba táhla jako japonské filmy o smyslu života.
Proto uvítal, když se před obědem otevřely dveře a dovnitř vpadl jeho šéf. Podal mu papírek s adresou, odkud zmizel pětadvacetiletý kluk, a řekl, ať se tam dojede podívat na nějakou stopu.
Na zmíněné adrese stála neomítnutá bytovka. Policista zazvonil na zvonek, kde stálo: „Domovník“, načež si představil nerudného dědka v trepkách, co se mračí na celý svět.
Něco takového skutečně vyšlo. Líně to otevřelo dveře a opíraje se o hůl to sešlo na chodník.
„Co je?“
„Dobrý den,“ přistoupil policista blíž. „Jsem poručík Heřmánek a potřebuju se podívat do bytu pana Římana.“
„No konečně,“ řekl domovník protivně. „Volal jsem vám asi před hodinou. Je to totiž můj vnuk.“ Udělal čelem vzad a začal se šourat zpátky do domu. Poručík za ním.
Vystoupat do vrchního patra jim trvalo dvacet minut. Domovník, asi sedmdesátiletý absolvent deseti operací nohou, se v každém mezipatře zastavil a dýchavičně odpočíval. Aby ne, když dokola vyprávěl o Labutím jezeře a o tom, jaké byl mladý Harapes dřevo.
„Ten neudělal piruetu, i kdybych ho zabil.“
Když konečně zdolali vrchol, stařík sáhl do kapsy, vylovil svazek klíčů a otevřel dveře.
Za úzkou předsíní byl jediný pokoj, do kterého také vešli. Po levé ruce se rozpadala kuchyňská linka se špinavým nádobím, vedle uřvaná lednička. Další stěnu zaskládaly skříně, peřiňák a komoda s malou televizí. U křivého okna, což byla stěna číslo tři, stál psací stůl, a poslední zeď si pronajala postel, noční stolek s rádijkem a velká, knihami napěchovaná knihovna.
-----
Najít stopu bylo těžké i pro zkušeného policistu. Několikrát obešel pokoj, který zoufale potřeboval vyvětrat, ale nic nenašel. Byl z toho nervózní, stejně jako domovník.
„V televizi teda měli jiný postupy, to vám povím,“ pronesl protivně, dávaje průchod znalostem z kriminálních seriálů.
„Taky nejsme v televizi, otče.“
„No právě,“ rozhodil stařec rukama. „Zrovna včera mi chtěl jeden teplouš prodat mobilní tarif. Kdybyste dělali práci pořádně, takový hajzlové jsou dávno ve vězení.“
No comment, blesklo hlavou policistovi a aby – za prvé – nemusel poslouchat dědka a – za druhé – ukázal, že něco dělá, přešel ke stolu, kde ležel drobný papírek. Vzal ho do rukou a rozbalil. Bylo na něm několik čísel.
Na prvním řádku 6 – 36 – 17/18. Na druhém 24 – 35 – 4/7.
„Váš vnuk sázel?“ Napadlo ho, že se mohl dostat do finančních problémů a někdo ho mohl zabít nebo unést.
„Co?“ nechápal majordomus a zaostřil unavené oči na papírek. Pokrčil rameny. „Co já vím. Já mám svejch starostí dost. Třeba teď nám začali v jídelně hůř vařit, tak řeším to.“
Vyšetřovatel si představil horu stížných listů žlučovitého dědka na kuchařky, co za jeho 35 korun opravdu neuvaří nadívané koroptve, a ptal se sám sebe, proč se vůbec ptal. Znovu se ale na čísla zadíval. Byla zvláštní na to, aby je jen tak přešel. Složil papírek a dal ho do zadní kapsy riflí.
„A chodil za ním někdo?“ otočil se ještě na dědu.
„Ne. Aspoň jsem tu nikdy nikoho neviděl.“
„Nějací kamarádi?“
„Ne, žádný neměl.“
„Co holky?“
„Chodil s nějakou šilhavou ludrou.“
„A nemůže být u ní?“
„Rozešli se a ona odjela do Afghánistánu.“
„A nejel za ní?“
„Na kole?“ zeptal se stařík a dodal: „To jsem vám vlastně neřekl. Kolo je taky pryč.“
Takže jsme tam, kde jsme byli, napadlo poručíka.
Ještě čtvrthodinu bloumal pokojem, obdivoval knihovnu plnou Jacka Kerouaca, Stephena Kinga, Kurta Vonneguta, Franze Werfela nebo kompletní Letopisy Narnie, koukl pod postel, do šuplat, do ledničky na lány piv a nakonec se se starým domovníkem, který pořád kroutil hlavou nad postupem pátrání, rozloučil. Sešel schody a vrátil se do kanceláře.
-----
6 – 36 – 17/18. 24 – 35 – 4/7. „Co to může znamenat?“ Poručík Heřmánek byl v práci do večera a dokola si čísla opakoval. Nebe se dávno zatáhlo. Tma pronikla do kanceláře a začala zápasit s malou lampičkou.
6 – 36 – 17/18. 24 – 35 – 4/7. Policista mhouřil oči jako čínský mudrc při přepisování knihy. Párkrát klimbl a třískl hlavou o stůl. Po jednom probuzení si nahmatal bouli, potom se znovu zadíval na čísla. Nasadila mu brouka do hlavy.
Dumal, s čím by mohla souviset. Sázení ne. Na telefonní číslo to také nevypadalo, na GPS souřadnice jakbysmet. Co něco z bytu? Televize, lednička, zaprášený koberec s rodinami roztočů. Marnost nad marnost, i když... něco ho přece jen napadlo.
Dokola o tom přemýšlel – když zamykal kancelář, když nasedal do auta, když startoval, řadil, když blikal na velké křižovatce, když parkoval, zamykal auto, odemykal byt, sundával spoďáry a lehal do postele. A najednou na vrásčitých víčkách cítil olůvka a padal do spánku..., aby ráno nedočkavě vyskočil, udělal svačinu v podobě chlebu se smradlavou pomazánkou ze sardinek, zamířil do ulice Karla Havlíčka a zazvonil na domovníka.
„Co je?“ mračil se stařík, když vylezl na chodník.
„To jsem zase já.“
Děda sestoupil níž. „Kdo já? Já vás neznám, člověče. Ale jestli mi budete nabízet nějakej mixér, tak jdu pro vzduchovku a naperu vám to do šišky.“
„Poručík Heřmánek. Včera jsem byl v bytě vašeho vnuka.“
„Jo, ten policajt. Tak pojďte dál.“ Vystoupali nahoru. Stařík opět vylovil z tepláků svazek klíčů a odemkl. „Heleďte, já tam mám polívku. Tak až budete hotovej, bouchněte na poslední dveře napravo, abych sem došel zamknout.“
Evžen Heřmánek přikývl a vešel dovnitř. Minul linku, za jejíž plíseň by se dobrá hospodyně ze cti oběsila, zaskládané stěny i stůl. Jeho zajímala jen knihovna. Stoupl si před ní, sáhl do kapsy a vyndal papírek s čísly.
6 – 36 – 17/18. Odpočítal šestou knihu. Bylo to „Svědomí jako guláš“ od maďarského spisovatele Gejzy Puszkáse. Policista ji vyndal z knihovny a sedl si ke stolu. Nalistoval stranu třicet šest a odpočítal sedmnáctý a osmnáctý řádek.
-----
„Za časů temných, které ani baterka z teleshoppingu neprosvětlila,“ četl nahlas, „jsem se dostal do těžké fáze života. Měl jsem nutkavý pocit, že jsem se v něm ztratil a nevěděl, co si počít.“
Tam osmnáctý řádek končil. Poručík se zamyslel. Z ubrousku vybalil chleba s rybičkovou pomazánkou. Odér sardinek se rozběhl po garsonce. Kousl si, začal žvýkat a v hlavě prosívat, co si právě přečetl.
„Takže,“ mluvil s plnou pusou na zbytek chleba, ze kterého trčela křehká páteř sardinky ušpiněná vajíčkem, „je to věta o tom, jak se někdo ztratil v životě. Takže i on se cejtil ztracenej. Teď je otázka, jestli to nevyřešil...“ při tom pomyšlení mu naskočila husí kůže, „sebevraždou.“ Odložil půlku chleba a vrátil se ke knihovně.
24 – 35 – 4/7. S infarktem na jazyku odpočítal čtyřiadvacátou knihu. Vykoukla na něj „Krev“ od Řehoře Řezníka. Chlupy se naježily ještě víc. „To je v prčicích,“ řekl dveřím. „On se asi opravdu zabil...“ Nervózně odpočítal třicátou pátou stránku. Našel čtvrtý až sedmý řádek a aby stvrdil nové přátelství s dveřmi, přeskakujícím hlasem jim přečetl:
„Měl jsem těžkej život, zkurvenej těžkej život. Zažíval jsem samý zklamání. Mohl jsem to, kurva, řešit různejma způsobama: antidepresivama, sexem, bulením nebo pověšením se na větev.“ Bylo to jasné. Text ale pokračoval: „Ale já si zvolil něco jinýho: cestu. Jen cesta totiž dokáže člověka dokonale očistit a dát mu nový směr.“
Poručík se usmál. Vrátil se ke stolu, kde okorával chleba. Vzal ho do rukou a ukousl si. Cítil silnou chuť rybiček a zároveň velký pocit uspokojení.
„Takže dveře, on se nezabil. Vyrazil na cestu.“
-----
Poručík Heřmánek se zvedl a uklidil „Krev“. Papírek s čísly položil na stůl a naposledy se rozhlédl pokojem. Potom prošel neuklizenou předsíní a zavřel vchodové dveře.
„Vyřešil jsem to.“
Dole zaklepal na domovníka. Stařec měl opět okno, takže poručíkovi nadával, že mu chce prodávat mixér, potom si myslel, že mu nabízí tarif. Po deseti minutách mu to naskočilo.
„Jo, to jste vy. No a našel jste mi vnuka?“
„Nenašel.“
„Tak co jste tam dělal?“
„Víte...“ Policista se na chvíli odmlčel. „Váš vnuk byl jenom nešťastný. Odjel, protože si potřeboval ujasnit život a zjistit, jak v něm dál. Až na to přijde, vrátí se.“
Nečekal, až vykulený stařík odpoví a odešel.
-----
Vítr narážel do zpocených zad, kolo při stoupání skřípalo. Štěpán byl třetí den na cestě. Prach silnice ležel v rozcuchaných vlasech a slunce ho opalovalo do ruda. Triko bylo skrz naskrz propocené – mohl s ním vytírat podlahu.
Přemýšlel o uplynulých třech dnech.
1. den: Sešel do sklepa. V malé kóji se prosekal přes polystyreny, krabice a igelity a vyndal kolo. Bylo to červeno-černé horské kolo, šestadvacítka s brašnou na nosiči. Vynesl ho nad betonové schody a postavil do ulice. Vyjel – s plánem, že dokud nebude vědět, co se svým životem, který byl vyplněný jen nudou a zklamáním, nevrátí se.
Do večera chtěl ujet alespoň sto kilometrů, v pět odpoledne jich ale měl na tachometru jedenáct. Dojel do vesnice Hlincová Hora a tam se svalil na lavičku.
Pral se s pokušením vrátit se, nakonec ho ale překonal. Ujel dalších dvacet kilometrů a večer zastavil v Třeboni. Bylo sedm večer. Než se setmělo a na Svět, Rožmberk a Hejtman padla tma, v jednom levném obchoďáku razantně ztenčil úspory a koupil si spacák.
Našel kemp, v nejodlehlejším rohu strom a pod ním se utábořil. Kolo zamkl k plotu, zavrtal se do spacáku, který voněl po toxických výparech a pozoroval hvězdy. Nemohl usnout. Skupina trampů ze vzdáleného karavanu slavila narozeniny, a když konečně odpadli, o pět metrů dál si to ve stanu rozdával mladý pár. Štěpán si navíc pořád nemohl zvyknout, že není ve svém bytě a ve své posteli, takže tisíckrát spočítal všechny hvězdy, vyslechl kuňkaní žab od nedalekého Světa a až kolem třetí zabral.
2. den: Došel si na záchod a osprchovat se, smotal spacák, připnul ho na nosič a znovu vyjel.
Na konec Třeboně ho provázely rybníky obrostlé rákosím a tak čisté, jako filiálky moře. Voda jako křišťál. Vyjel na frekventovanou E 551, kde se to hemžilo kamiony, ale strach, že ho něco smete, si kompenzoval silnicí taženou hustými lesy. Mezi větvemi prosakovaly kousky slunečního světla.
Než poprvé druhý den zastavil, ujel třicet kilometrů. Tolik jich vedlo z Třeboně do Jindřichova Hradce. Věž na kostele oznámila půl jedenácté, což znamenalo, že má fůru času a může zastavit na oběd. Nohy měl ztuhlé – sedl si na rozpálenou zahrádku a měl pocit, jako by mu je někdo zalíval do betonu.
Dal si pivo a salát s kuřecími kousky. Po obědě se prošel po náměstí.
Míjel lidi, snažící se využít polední pauzu, a přemýšlel, že i když je utrmácený, tráví poslední dny v sedle kola a neví, kde bude spát, je na tom líp, než všichni dohromady... hodí do sebe oběd a pak poběží zpátky do práce, kde na ně bude řvát zamindrákovaný šéf a oni budou v duchu opakovat, že by nejradši vypadli, jen kdyby nemuseli platit nájem, nemuseli platit hypotéku, kdyby neměli postavení nebo nemuseli živit děti, nebo kdyby prostě měli jen odvahu.
Za Jindřichovým Hradcem byly poskládané malé vesnice. Jindřiš, Vlčice, nebo Horní Myslová, kde ho pozoroval zaostalý pasáček koz.
Zastavil v Telči. Slunce zapadalo za věž zámku a Štěpán si sedl na lavičku. Nezaujatě sledoval potetovaného chlapa, který uhlem maloval náměstí.
Pětasedmdesát kilometrů. Tolik měl druhý den v nohách a červeno-černé kolo obtisknuté na pláštích. Ještě dojeli za město, kde Štěpán rozbalil spacák, a kde vyčerpáním usnul ještě dřív, než stačil přivázat kolo ke stromu.
3. den: Trasu třetího dne ujel bez problémů. Cítil se odpočatě, takže dalších sedmdesát kilometrů byly hračka. Většinu z nich šlapal do prudkých kopců, odkud pozoroval rozlehlé vinice – dostal se na Moravu, kde se to zelenými moři rozoranými do brázd jenom hemžilo.
V podvečer dojel k Čáslavicím, před kterými slezl z kola, aby si sedl do strouhy a upřel oči do údolí. Z dálky se na něj mračila tvrz hradu zarostlá stromy. Odpočíval a vzpomínal na moment, kdy se život dostal do slepé uličky. Nejprve smrt rodičů, potom rozchod se šilhavou Ingrid, kterou si chtěl dokonce vzít. Jenže odjela do Afghánistánu a jeho tam nechala.
Pod kopcem se kromě vinohradu rozkládaly lesy a pole, jako by tam položili zelený koberec.
-----
U silnice seděl do večera, dokud obloha nezačala černat a krajinu nepřikryla deka. Připomínala plátek spáleného lineckého těsta, ve kterém byly vykrojené hvězdy. Z dálky vypadaly jako dětské piškoty.
Na zarostlých mezích se dal do večerní šichty orchestr cvrčků a komáři vyrazili na krvelačné orgie. Kousali Štěpána do chlupatých nohou, bylo načase zmizet.
Sjel do Čáslavic. Byla to malá vesnice s pár chalupami a bez kempu, takže opět našel opuštěný les, kde rozbalil spacák a pak se jen díval na hvězdy, poslouchal myši a nechal si přes nos přeskakovat brouky.
Druhý den vyjel před polednem. Ráno si zašel do lesa na houby. V obchodě si koupil brambory, koření a trampský kotlík a na ohništi uvařil guláš. Když ho ochutnal, zkřivil se mu obličej a jako celebrita po natáčení kulinářského pořadu pokrm vzal a vylil ho pod strom.
„To bysme měli...“
Uhasil oheň a pro jistotu udupal uhlíky. Sbalil se a nasedl na kolo. Pomalu dojel na konec Čáslavic a potom začal šlapat do dalších kopců. Jel po úzkých rozbitých silnicích, táhly se opuštěnou krajinou posetou lesy a začouzenými jabloněmi.
Na rozcestí zabrzdil – lanko se napnulo a destičky vydaly protivný skřípavý zvuk. Zůstal tam stát. Minutu, dvě... Bál se rozhodnout. Potom si ale řekl: „Je asi jedno, jakou cestou se dáme. Podstatný je pořád po ní jít, i když nejdeme... nikam.“ Povolil brzdu a rozjel se. Po pravé ruce měl řeku. Zúžila se, zbyl z ní jen tenký potůček, který plul pořád dál.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.