Dveře bez domu klika bez dveří ruce bez těla tělo bez duše

Adam se otočil. V druhém poschodí rostla z hlíny černobílá kytka. I Adam byl černobílý. Měl v ruce kolt, chystal se jít domů. Doma ho čekalo to, co očekával. Musel pokaždé třikrát vystřelit, než se zabil. Adam se se sehnul, aby se podíval zblízka na své boty. Boty byly na svém místě. Kytka, která umírala, se kroutila a vracela kořeny neustále zpět do mrtvé země. Ještě vnímala. Adamovova noční můra zastavila na červenou. Zkrat. Ticho. Tma.
Život pokračuje v nové, ale stejné formě. Adam sedí na židli.
"Adame, vy mne již nemáte rád?", zeptal se hlas.
"Ale jistě, že mám", řekl Adam.
"Adame, jdu domů, domů!"
Adam stoupal po schodišti do druhého patra a v ruce třímal zbraň. Chystal se jít domů. V Adamovi byla malá dušička, černobíle se bál, tlustě se zlobil. Adamovy noční můry vždy zaplašila jen sklenka kořalky. Adam nepil, myslel si to. Adamova žena byla útlocitná dobračka. Na schodech stál muž s červenou požární sekerou. Muž se černobíle pousmál, Adam se ohlédl přes rameno.
Ve sklech okenních tabulek se odrážela Adamova cizí tvář.

Adamova káva byla horká, kouřilo se i v pokoji. Každý má moře, které je chladné. Adamovo moře se bouří. Místy se odrážel zvuk, jako když někdo plácne do vody rukou. Adam už neměl čas, otočil se na podpatcích a utíkal nahoru do druhého patra. V mořích bývalo vždycky chladno, ale tam dole ne, Adam to věděl, a proto se sehnul. Mv očích smrt. Z úst vždy vycházela slova, ale nikdy nedoputovala k uším, nikdy nic neslyšel, jeho žena byla útlocitná a nikdy nic neříkala. Adam nepil, myslel si to.
"Adame, vy jste přišel?", ozval se hlas.
"Ano."
"Adame, prosím, dáte si s námi kávu?" Názory nevznikly jen tak z ničeho, jasnější kontury ale získávaly až když se objevil protipól. Adam vstal od stolu.
"Děkuji za kávu."
Ticho
"Musím jít."
Adam odešel; v dešti se toulala osamocená tužka, kterou někdo ztratil. Byla to jenom tužka. Adam šel. K ránu bývalo vždy smutno. Adam stoupal vzhůru do druhého patra.
"Promiňte, chci už jít domů."
"Ani jste nedopil kávu, Adame."
"Musím už jít."
Adam byl doma. V ruce měl kolt. Položil ho na stoleček, zul se, znovu kolt sebral, a vešel do ložnice. Žena spala. Dal kolt na noční stolek, položil se naznak vedle ženy a spal. Později v noci se mezi Adamem a ženou odehrála soulož. Adam otevřenýma očima hltal rozkoš, žena ležela a otevřenými ústy předávala Adamovi část sebe.
"Adame, vám ta káva nechutná, přiznejte se."
"Chutná mi. Musím už opravdu domů, čeká mě žena."
"Ach tak, tak to jistě běžte."
Adam seděl na židli u okna a pozoroval, jak kapky deště mění prašnou silnici v mokrou stezku plnou vozidel a lidí. Tužka se válela jen tak u chodníku. Adam se válel jen tak na posteli. Odraz tváře v okenní tabulce.
"Adame."
Ticho.
"Adame, ty mě vůbec neposloucháš..."
Černobílé ráno přivítalo Adama. "Ahoj, ráno", chtělo se mu říct, ale neřekl nic. Vstal z postele, nahnul se nad svou ženu spící, a dokonale ji políbil. Auto před domem už čekalo.
"Přijdete na večeři, Adame? Objednala jsem stůl", řekl hlas
"Ano, jistě", řekl Adam. Ležel na posteli vedle ženy a zamyšleně počítal mouchy na bílém stropě. Strop byl černobílý. Adam ležel.
Muž na schodech držel v ruce červenou hasičskou sekeru a sestupoval pomalu do přízemí.

/tam nahoře
někde nahoře
je moc krásně
a já tam chci
tam nahoře svítí slunce ohnivě a jasně
a já tam chci

tam nahoře
bude nám spolu už jen krásně
ty
a já
a o nás básně/


Žena se probudila. Adam spal.
"Kdy přijdete na večeři, Adame? Očekáváme Vás."
Adam neměl na výběr, šel za nosem. Patro bylo prázdné, Na chodbě voněla káva.
"Adame, dáte si s námi kávu? Je ještě teplá."
"Adame, kolik je hodin?"
"Adame, kde máte ženu?"
"Adame, Adame, Adame!"


/schoulen a zakuklen ve svém teplém bezpečí
určitě přečkám vše špatné, všechny řeči
které si o mě protiřečí
všechnu tmu i zimu co bere mi konečky prstů
dýchám ale
jsem umírající strom který se zbavil listů/


"Ta káva je velmi dobrá, děkuji, ale už bych měl jít domů, čeká mě žena."
"Och, zajisté, jen běžte."
"Naschledanou." Adam šel do druhého patra, vešel do svého bytu. Jeho žena už spala. "Lucie, spíš?" Lucie spala, Adam si lehl vedle ní, a koukal se na bílý strop, na kterém byly mouchy. Počítal je. Strop byl černobílý, Adam byl černobílý, svět je černobílý. Adama se zmocnil spánek. "Prázdně se koukáš, můj milý, říkám ti, vstaň, a odejdi, každý má v sobě své moře", slyšel Adam ve snu. Byl to barevný sen s krásným, hřejivým pocitem, který přesto po sobě zanechával téměř neznatelnou trpkou pachuť. Adam neviděl barvy od té doby, co si vzal Lucii za manželku. Lucie s sebou barvy nenosila, Adam už také ne. Adam i jeho žena všechny barvy ztratili, jeden dříve, druhý později.

N stropě mouchy nespaly, jen tam tak zůstávaly. Lucie také nespala. Adam zůstával černobílým.
"Vypijete si s námi kávu, Adame?"
"Rád bych, ale už bych měl jít domů, čeká mě žena."
"Ano, jistě, šťastnou cestu."
"Naschledanou." Adam stoupal po schodech do druhého patra. Vešel dovnitř, jeho žena spokojeně spala. Adam si lehl vedle ženy. Nemohl usnout.
"Adame, přijdete doufám na večeři?"
"Adame." Lucie se vzbudila. Viděla vedle sebe spícího Adama.
"Adame, vždyť ty mě už vůbec neposloucháš, ty celou dobu jen spíš. Jdu domů, domů!" Žena cloumala Adamem. Adama cloumání vzbudilo.
"Zlato."
"Adame, jdu domů."
Lucie odešla domů. Svět byl méně bílý, více černý. Adamův svět.

/tam nahoře
musí být tak krásně
tam nahoře
kde slunce svítí ohnivě a jasně
tam nahoře
ty a já
mluvíme spolu jednohlasně/