Na počátku bylo splachovadlo...

„Děti, mám pro vás novou hračku!“ zavolal Otec poté, co dorazil domů z práce. Jakmile se kolem něho jeho potomci seběhli, postavil před ně velký balíček.
Děti ani nečekaly, než jim to bude povoleno, a hned s nadšením začaly trhat papírový obal. Jejich oči zářily zvědavostí, tváře hořely vzrušením. Cáry papíru létaly po místnosti.
Konečně byl dárek rozbalený a na svět se vyklubalo malé terárium. Uvnitř na Děti vrhal zvědavé pohledy neznámý živočich. Vzhled stvoření je okamžitě pobavil.
„Ten je srandovní!“ zvolalo některé z Dětí vesele.
„A umí hodně grimas,“ radostně ohodnotilo jiné.
„Na rozdíl od většiny ostatních chodí po dvou nohách, kdežto ruce používá k manipulaci s věcmi,“ poučil je Otec.
„Jako ta opice, ale ta je víc chlupatá!“ zasmálo se další Dítě.
„Jenže je nějak smutný,“ pravilo starostlivě jiné a mělo pravdu. Tvoreček seděl sehnutý se svěšenou hlavou a skoro nejevil známky života.
Ovšem Otec, ku překvapení Dětí i nového domácího mazlíčka, vytáhl z tašky skleničku s mladou družkou. Zvíře v kleci celé rozkvetlo, hned z něj tryskala radost, málem doslova…
„Tak se dobře bavte,“ vyzval Otec své Děti a již se chystal nechat jim napospas nové přírůstky domácnosti. Pak se ovšem zarazil a dodal: „A nezapomeňte! Musíte se o oba dobře starat, aby poslouchali a nezdivočeli.“
Sameček exotického zvířete si dlouhou dobu samičku jen s láskou prohlížel. Poté opatrně přišel blíž, aniž by ale přestal obezřetně sledovat veškeré její pohyby. Sice nešlo o kudlanku, kde by mu hrozilo smrtelné nebezpečí, ale jeho ostražitost byla přeci jen na místě. Samičky tohoto živočišného druhu umí být velmi zrádné a nevypočitatelné…
Sbližování těch dvou však vypadalo nadějně, mladičký přírůstek do terária byl pro samečka zjevně přitažlivý.
„Ale on si s tou samičkou povídá! Vůbec se na ni nevrhl jako ostatní zvířata,“ náhle podotklo jedno z Dětí zklamaně.
„Máš pravdu, a jí se to dokonce líbí!“ přitakalo jiné.
„To jsou divná zvířata. Nelíbí se mi,“ přidalo se další.
„Mně taky ne!“
„Už mě nebaví,“ zaznělo mezi nimi.
„Mě taky ne!“
„Fuj!“
Hned se takřka sborově mezi Dětmi ozývaly nejrůznější výrazy nelibosti.
Pak první z Dětí navrhlo: „Pojďte, najdeme si lepší!“
„Anó!!!“ ozvalo se mnohohlasně.
Pak už to šlo ráz na ráz. Slovo dalo slovo, „šplouch“ dal „šplouch“, následovalo zatáhnutí za splachovadlo a spláchnutí do kanálu bylo vykonáno.
„Sbohem,“ bylo slovo, kterým Děti obdařily svého krátkodobého domácího mazlíčka na počátku jeho nového, avšak divokého, života ve stokách.
Zítra jim Otec nejspíš přinese další hračku. Ta bude možná zábavnější…
Snad jim příští stvoření vydrží mnohem déle. A Děti snad nedopustí, aby zdivočelo, jako to právě spláchnuté do kanálů tohoto Světa. Do kanálů, které se staly jeho novým domovem. Domovem po vyhnání z rajského klidu skleněného terária s cedulkou nadepsanou:

„HOMO SAPIENS“