Prosím o kritiku

Neskutečně chytrej. Tak nějak si připadám, když mluvím se svou duší. Samota u mě vyvolává naprosto ženiální myšlenky, o kterých ve společnosti nejsem nikdy s to mluvit. Když jsem se k téhle zkušenosti přiznal a chtěl se ujistit, že to tak mají i ostatní, pokrčili rameny a řekli mi: ,,To je ale skvělá schopnost takhle vnímat svět.“
…hloupost! Je to přímo torment ,když se cítím jako načasovaná bomba plná emocí a přitom ksakru nikdo poblíž, kdo by mne odjistil! Aby mne vyslechl. Strhal bych si kůži, jen abych dospěl k uvolnění těch myšlenek, a oni si myslí, že je to dar.
Lidi jako já, měli zemřít hned na začátku. Jsme jen trapné hračky na něčí drzou žádost. Až najdu toho, kdo si hraje se mnou, zakroutím mu krkem.
………….

Vstávám, abych čekala, až den skončí. Padnu pak do postele a očekávám smrt, která nepřijde, protože jsem ten den ještě nezačala žít.
Obvykle se snažím, ale dneska už na to nemám žaludek. Nezáleží na tom, co dělám, jak vysoko na společenském žebříčku jsem, stejně se mi nedaří prožívat ty pocity a emoce, které tak snažně předstírám! Umím to zakrýt velmi dokonale, ale uvnitř je mi zkrátka nablití, když si uvědomím, že jsem stejně pokrytecká jako druzí. A schází mi odvaha vykřičet to do světa. Je totiž velmi pohodlné splynout s davem, smát se, mluvit a pomlouvat. Pozoruji ostatní, ale stále si v lidských emocích připadám jako slon v porcelánu.
Už několikátý den se cítím nahá. Vzala jsem si upnuté kalhoty a těsnou podprsenku, ale ani ta dusivost svršků mě o pocitu zahalení nepřesvědčuje. Také jsme se před odchodem do školy nalíčila, protože mám pocit, že pak lidé více pozorují můj make-up,než mou tvář. Vyjdu ven a je mi jasné, že ta zkrášlovací snaha byla k ničemu, protože divoce prší a po chvilce cítím na tvářích studené čůrky deště. Stoupnu si na ostrůvek suchého betonu pod tramvajovou zastávkou a čekám.
Dnes se ostatní chovají divně, je to počasím? Mraky nad nimi mají obrovskou moc! Lidem se mění nálada podle intenzity světla, vlhkosti vzduchu a podobně. Někdy sleduji předpověď počasí a odhaduji, jak se v ty dny budou lidé chovat. Je slovo „biozátěž“ synonymum pro „nálada společnosti“? Koukám do dálky a přeji si zjistit, co se skrývá za mraky.
……….

,,Přestaň. Tak přestaň už!“, ozývá se mi v hlavě, ,,bože, tvůj hlas je tak terribilis!“ Chci, aby už ta ženská přestala mluvit. Ona to tuší a naschvál nepřestává. Její odmlka je jako vysvobození, ale ne na dlouho. Její výraz říká, že chce odpověď.
,,Promiňte, ale to vám nemůžu říct.“. Neodpovídám lidem s tak otravným hlasem, sorry.
,,Jak to myslíš? Tu třídnici jsi nesl ty, nezapomněl jsi ji v tašce? Nebo ve třídě?“
Proč ji záleží na takové hlouposti? Měla by radši hýbnout zadkem a jít něco dělat, přibrala. Zavrtím hlavou, jako že ne. Neuspokojilo ji to a já vím, že si mě najde znovu.
,,Není to poprvé, Jakube, a chci, aby sis hodně rychle vzpomněl kde je! Já už tě nebudu dál obhajovat, jestli budeš mít další průšvih.“ Vypadalo to, že učitelka čeká na mou odpověď, ale když jsem se k ničemu neměl, přestala mě rentgenovat pohledem a začala svůj výklad (zřejmě si mě vychutná po hodině).
Ona mě snad obhajuje? Hm, nejspíš v tom není moc úspěšná vzhledem k těm napomenutím v mojí žákovské. Ohledně té třídnice má ale pravdu, opravdu jsem ji naposledy měl já. A ne náhodou, potřeboval jsem si vylepšit docházku a proškrtat pár absencí, proto jsem se úslužně nabídl ji vzít na další hodinu a nenápadně jsem se i s tou pitomou knihou během přestávky vytratil na záchod. To je jedno z mála míst, kde nejsou kamery. Musel jsem ji tam buď nechat, nebo zapomenout cestou. Školácká chyba…
Sklopil jsem hlavu a začal kreslit po sešitu. Napomenula mě, ať dávám pozor. Ach jo, proč učitelky nechápou, že když mi ruka jezdí po papíře, dokážu se na jejich slova soustředit lépe?

Byl jsem dost překvapený, když se po několika hodinách třídnice nakonec našla a někdo ji odnesl do kabinetu. Měl jsem o problém méně a začal jsem se cítit lépe. Prošel jsem s nezájmem okolo fronty na obědy a hrabal se v kapse pro klíče od skříňky, ale vysoký hlas učitelky mi napověděl, že pro dnešek ještě konec není.
,,Jakube!“ hrnula se ke mně rychlostí psa cítící maso a v podpaží tiskla třídnici -poznala snad tu opravenou absenci?
„Jakube, můžeš mi vysvětlit, proč jsi něco takového dal do třídnice?“ Učitelka mi se znechuceným a zároveň pochybovačným pohledem podala otevřenou obálku a pokračovala: „měla jsem chuť to vyhodit, takové věci do školy nepatří. Dávej si pozor, tohle přestává být legrace!“ Pohrozila mi a pohybem, který zřejmě viděla ve filmu a myslela si, že je přísný a autoritativní, se otočila a rázovala zpět. Celý její výstup jsem nechápal a chvilku jsem jen nečinně stál na místě, v rukou svíral neznámou obálku se zeleným pruhem a tištěným erbem, který jsem v životě neviděl. Rozhlédl jsem se po chodbě, a všiml si zvědavých očí spolužáků. Zvedl jsem obočí nad těmi všetečnými pohledy a procházející si hned uspěchaně začali hledět svého. Vylovil jsem konečně klíče, otevřel svou skříňku a rychle si sbalil věci, nedočkavý vypadnout ze školy.
Obálku jsem otevřel už ve vlaku, cestou domů.