Bál

Právě procházela temným parkem. Šla cestou plnou prachu. Cestou jí doprovázely staré, velmi staré, stromy, které ve větru ohýbaly své větve, jakoby na pozdrav dívce s křídly. Dívce s černými křídly, černými šaty a střevíčky téže barvy. Vlasy nesoucí tajemně černou barvu za ní ve větru vlály. Dívka šla pomalu, nikam nespěchala. Zelenkavé oči klidně hleděly do prázdna před sebou. Mírně otevřené rudé rty jakoby odříkávaly básničku. Pomalu se blížila ke konci své cesty a věděla to.
Měsíc, ukazující dívce po celou dobu cestu, se schoval za tmavě modrý mrak. Na chvíli se zastavila a podívala se po obloze. Tisíce hvězd jí svítily nad hlavou. Tisíce přátel měsíc má. Slaná slza stékala po bílé tváři. Hořce se usmála a pokračovala v cestě. Stále šla pomalu, jakoby pro ni čas nic neznamenal. Možná pro ni opravdu nic neznamená! Další a další slané slzy, slzy bolesti, smutku, ale i radosti, jí stékaly po tváři a vytvářely tak na bílých tvářích šedo-černé cestičky.
Stromy se sní už dávno rozloučily. Nechaly ji, aby šla sama dál. Stále měla měsíc a jeho přítelkyně. Cesta teď nebyla plna prachu. Pomalu přecházela do kamínkové cesty.
Najednou se dívka zastavila. Stála před hradem. Nevypadal staře, ale ani mladě. Nebyl hezký, ale ani ošklivý. Nepůsobil mile, spíše z něho vyzařovala neochota, zlost, vztek a hlavně hrůza. Na chvíli zaváhala, jestli má jít vůbec dovnitř. Nebyla si jista. Zalekla se hradu? Najednou se jí na tváři objevila odhodlanost a pokračovala v cestě. V hradě poznala svůj cíl cesty.
Pomaličku otevřela velké dveře, které zlověstně zaskřípaly. I přesto šla dál. Za chvíli stála zase přede dveřmi, které zase otevřela. Ocitla se ve velké hale. Jakoby z dálky uslyšela zvuk hudby. Byla to klidná hudba, pomalá, jakoby opatrná, ale i přesto si vzbuzovala respekt. V někom vyvolala i strach. Ne však černé dívce. Pomalým krokem se rozešla za hudbou, která jí připadala najednou tak známá. Rudé rty se začaly pohybovat a dalo se dobře rozeznat, že odzpívávají nějakou písničku, která patřila k hudbě.
Po bílých tvářích opět stékaly slané a šedé slzy. Při cestě za hudbou prošla chodbou. Nyní šla zase nějakou chodbičkou. Dostala se ke dveřím, před kterými stál chlapec v jejím věku. Stál tam ovšem v rytířském brnění. Podíval se na dívku. Chvíli zkoumal její šatstvo, pak její bílé tváře s šedo-černými cestičkami, potom rudé rty. Nakonec se jí podíval do zelenkavých očí. Dívka celou dobu nehnutě stála a prohlížela si chodbu, na jejíž stranách visely portréty kněžen a knížat. Najednou uslyšela vrznutí dveří. Podívala se na chlapce a zjistila, že otevřel dveře, které hlídal. Zvědavě šla ke dveřím. S děkovným pohledem se podívala na chlapce a potom vstoupila do sálu, který byl za dveřmi.
Zůstala udiveně stát. Viděla plno lidí, tancujících na tu neznámou hudbu. Viděla šťastné páry jak tancují. Žádnému z lidí neviděla do tváře. Všichni měli masky. Každý v tomhle sále měl masku. Masku zvířete, nějaké osoby, nebo mystického stvoření. Našla by tu i jednorožce, lesní víly, nebo čarodějnice.
Páry přestaly tančit, ale hudba zněla dále. Lidé šli k dívce. Stále za zvuku hudby. Každý v tomhle sále byl za něco převlečený, za něco se přetvařoval. Jenom černá dívka ne! Nepřetvařovala se. Zůstala sama sebou. Jenom si přidala křídla. Dvoje černá křídla. Všem ukazovala svoje pocity. Ať každý vidí, jak jí je! Ať už ji pochopí, nebo nepochopí, budou vědět jak se cítí.
Lidé stále šli k Černému Anděli. K dívce bez přetvářky. Pomalu se kolem ní začal tvořit kruh. Pouze za slov, které patřily hudbě, lidé zkoumali Černého Anděla. Najednou si začali uvědomovat, jak moc jí někdo musel ublížit. Najednou začali přemýšlet, jestli to náhodou nebyli oni, kdo jí tak moc ublížil. Ona stála uprostřed toho lidského kruhu a dívala se do země. Přitom jí její černé vlasy padaly do obličeje. Náhle, jakoby lidé pochopili její smutek, jí začali jeden po druhém objímat.
Když přišla do sálu a uviděla šťastné tancující páry, byla udivená. Teď, když ji ti lidé z těch šťastných párů začali objímat, byla udivené ještě více.
Všichni ji objali, jakoby chtěli pocítit její bolest, její smutek, aby jí mohli pomoci zbavit se ho. Už zase se slané slzy kutálely se zelenkavých očí Černého Anděla. Tentokrát to bylo dojetím, radostí a štěstím. Lidé ji i přes její smutek vzali mezi sebe a pomohli jí, aby ho překonala.
Chlapec v rytířském brnění vstoupil do sálu. Do sálu. Kde ze všech stran zněla hudba a kde tančili šťastní lidé. Mezi nimi byl i šťastný a usměvavý Černý Anděl.

Pomohli mu zapomenout,
Pomohli mu žít!