Povolání

Je to hodně zvláštní zkušenost, podívat se smrti přímo do očí. Garantuju vám, že vás to změní, ať už o to stojíte či nikoliv. Někoho to posune dopředu, jiný se uzavře do sebe a začne přešlapovat na místě. Všichni , ale mají jedno společné. Na ten zážitek nikdy nezapomenou. Do konce svého života ho budou mít před očima. Vím o čem mluvím. Prošel jsem si něčím podobným. Opravdu vám proběhne před očima během sekundy celý váš život. Je to až neuvěřitelné, co dokáže mozek během té kratičké doby vyprodukovat. Stihnete si i uvědomit, co jste udělali špatně a na co vše jste zapomněli. Jediný rozdíl je v tom, že každý k této nevšední zkušenosti dojde jinou cestou.

Já jsem se smrti podíval do oči, jako člen speciální zásahové jednotky. Zasahovali jsme proti drogové mafii a nějak se to nevyvedlo. Dnes už vím i proč. Korupce totiž prohnila i do policejních složek. Pro pár korun je v této společnosti téměř každý, ochoten udělat cokoliv. Zjednodušeně řečeno, náš plán byl vyzrazen dopředu a mafiáni na nás byli připravení. Už je to skoro dva roky, ale vzpomínky se mi vracejí neustále. Každou chvíli se znovu koukám do hlavně pistole, těsně předtím, než se ozve výstřel. Vlastně ho ani neslyším, ale myslím si že zazněl. Ani kulku jsem nezahlédnul, protože mi prolítla hlavou rychleji, než jsem jí stačil zaregistrovat. Jen na ty vzpomínky o mém životě si pamatuju. Hned poté asi někdo vypnul proud. Všude byla černočerná tma.

K životu mě přivedli po několika týdnech v nemocnici. Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že šlo o čistý průstřel a ta proradná kulka nezasáhla nic extra důležitého. I tak jsem si, ale pospal v umělém spánku dostatečně. Půl roku jsem neviděl nic jiného, než bílé pláště a neustále ležel na posteli. Pro člověka, který byl zvyklý být neustále v pohybu dokonalí očistec. Další prima věci se vyvrbili po návratu z nemocnice mezi relativně zdravé lidi. Musel jsem skončit nejen u zásahovky, ale i u policie samotné. Kriply asi nezaměstnávají. Dostal jsem poloviční důchod, výsluhy a starej se kamaráde. Vím, že je na světě spousta lidí, co se mají daleko hůře, ale cítil jsem velkou křivdu.

Nastala doba, kdy jsem se musel rozhodnout co dál se svým životem. I když jsem se cítil naprosto zdráv, zdravotní omezení v mojí lékařské zprávě, značně limitovalo výběr toho co bych mohl v budoucnu dělat. Těžko by mě někdo zaměstnal, jenom na poloviční úvazek a taky jsem chtěl zůstat u toho co umím. Dlouhé dny jsem přemýšlel co by bylo pro mě vlastně nejlepší. Na to čím jsem se chtěl živit, mě nasměrovalo setkání s jedním známým. Potkali jsme se nečekaně u lékaře a zašli naše setkání oslavit do hospody. Tam jsem se dozvěděl, že pracuje jako soukromé očko, je na volné noze a nemá se vůbec špatně. Komu by se to nelíbilo, že? Tak mě těmi svými kecy zblbnul , že jsem se rozhodnul, že to zkusím taky. Zkušenosti z pátrání přece nějaké mám, takže jsem pro tuto práci naprosto ideální tip. Kdybych věděl co všechno mě v blízké době čeká, ležel bych raději dobrovolně dalšího půl roku v nemocniční posteli..