Není jinak

Stát na mostu a dívat se do vody, vždycky jsem to dělala i když sem nevěděla proč. Možná mě fascinoval ten pohyb, nebo zdánlivá bezstarostnost, ale dnes vím, že to tak není.
Myšlenky, kéž by se alespoň na chvíli zastavily, kéž by se pro mne teď zastavil svět a já alespoň chvíli nepociťovala závratě. Ale místo toho mi hlava dál třeští a bolest neustupuje, sílí a já se musím chytit pevně zábradlí.
Klouby mi zbělají, musím si na chvíli odpočinout. Jen malý okamžik, aspoň chviličku.
Prosím.
Smráká se, těžké černé mraky protrhlo alespoň na chvíli zapadající slunce a červánky teď putují po obzoru. Jak sem měla ráda červánky, ale teď už ne. Hnusí se i jejich barva a nenávidím to jak postupně blednou až úplně zmizí, jako by se mi i ony vysmívaly. Podívám se nahoru, hloupé mraky jako by dnes všechno bylo proti mně. Odtrhnu od nich oči potřesu hlavou,vlasy mi létají do obličeje, naštvaně se dívám zase do vody.
Už ani v té nevidím tu krásu, jak jen jsem byla naivní. Musím se sama sobě zasmát. Po hladině plavou spadané větvičky stromů a podzimní listí, hnědé. Připomínající věčný koloběh a zvadlou krásu, ale mě jen obtížnou nicotnost, odpad a nepříjemnost, nenávidím listí. Kalí vodu, i když šedivá hladina by se stěží dala počítat za něco co pokazilo hloupé listí. Nenávidím tuhle vodu, tak proč tu ještě stojím?
Kruci pomyslím si. Tohle sem nikdy nechtěla. Vždycky sem měla ráda krásné věci a hledala jsem krásu všude, dlouhé dny jsem trávila i tím že sem v lidech hledala světlo, alespoň jiskřičku, ale kde je teď? Jen tupé prázdno a chaos. Jak to jen nenávidím, jak sebe nenávidím.
Tohle všechno, přivedlo mě to až sem, ach ta moje hlava,kdyby alespoň na chvíli přestala bolet.
Jdu teď dál, most zůstává někde daleko za mnou a já se ani neotáčím abych se podívala jak ze stromů padá další listí.
Opuštěná rozblácená silnice.Vyježděné koleje asi od traktorů, ale co je mi po tom že nějaký farmář tudy musí jezdit? Nenávidím tu denní všednost, nenávidím tuhle cestu.
Pomalu se začíná ochlazovat, přitáhnu si svetr a zamračím se ještě víc, pitomá noc, co je mi do ní? Nenávidím jí stejně tak jako hvězdy k čemu to je? Stejně sou to jen planety podobné slunci, vzdálené bůhví jak daleko, co je mi do nich? Nenávidím je, počkat nenávidím je? Proč vlastně? Ale co je mi po tom sou to jen hloupá noční světla, tak jako měsíc a ten je stejně za těmi mraky, takže mi je to jedno. Nenávidím ty mraky, to už jsem říkala?
Zase další den v háji, další promarněný den, lidi chodili ulicemi sem a tam,spěchali za svýma povinnostmi a nebo jen tak ze zvyku, ale co je mi po nich? Ať si dělají co chtějí, já přeci nespěchám.
Ne? A co vlastně dělám?
Stojím uprostřed pole, kolem jsou vyježděné koleje, asi od traktoru, někde za mnou slyším hučet vodu a nade mnou vychází hvězdy.
Chlad mě najednou uchvátí a já si zbytečně přitahuju svetr blíž, usměju se tomu. Taková hloupá maličkost. Pak mě uprostřed té pustiny zaskočí i tma, červánky jsou už jen vzdálená vzpomínka a hvězdy nade mnou se teď perou o své místo s těmi mraky.
Tiše se rozhlížím kolem, na chvíli zalapu po dechu a zorničky se mi rozšíří. Je tak krásně, jak jsem jen…
Pak někde uvnitř mě ucítím pohyb, kde je teď ta bolest hlavy, kam zmizely ty závratě? Dám své ruce na břicho a něco nezřetelného ucítím. Co je to?
Noční chlad prostupuje svetrem a nahání mi husí kůži, to je to. Život, další nový život.
Bude taky tak uspěchaný? Bude taky tak nenáviděný?
Proč vlastně. Pohladím své bříško a tiše mu povím o tom co teď dělám. Pohladím ho a dojde mi kam zmizel všechen ten vztek, kam zmizela ta nenávist. Je pryč tak jako voda odnesla spadané listí, tak jako hvězdy vybojovaly svou bitvu s těžkými mraky. Tak já teď už nebojuji s tebou. Už nenávidím, ale už miluju.
Já… mám tě ráda a tady ti to říkám poprvé. Tady to jsem poprvé já a nikam nespěchám, tady jsme my.