Nezajímavý život

Říká se, že si člověk před smrtí promítne celý svůj život. Buď to není úplně zas tak pravda, nebo jsou výjimky, které to mají jinak. Možná i za všechno může skutečnost, že můj život nebyl nijak zajímavý.
Na to, že mi je… nebo bylo? Je to zvláštní, vůbec nevím, jaký čas v tomto rozpoložení použít. Ale vše mám živě před očima, takže možná můžeme zůstat u toho přítomného.
Je mi tedy dvacet tři let, bydlím v malé pronajaté garsonce, vlastním Forda fiestu, rok výroby 1997. Pracuji v jedné teď pěkně rostoucí rodinné firmě. A zde se opět dostáváme k výjimkám, jsem totiž jediný ze zakladatelů, který s ostatními není vůbec příbuzný.
Tahle firma se stará o internet v našem městě a dostal jsem se k nim díky svému kamarádovi z dětství, který zlanařil ještě své dva bratrance, kteří jsou stejní magoři, jako my.
V práci jsem často dlouho do večera, někdy dělám i o víkendech a svátcích. Ale dobrovolně, tahle práce mě opravdu baví.
Na druhou stranu je ale pravda, že pak nemám moc volného času a možná proto je můj život tak nezajímavý.
Jak už jsem říkal, v mém případě k žádnému přetáčení všech vzpomínek nedochází, zato události několika posledních hodin vidím úplně jasně. Je to jako být v celém kině úplně sám v první řadě. Možná ještě lepší, je to jako mít to kino doma, hezky v pohodlí, sedět na svém oblíbeném křesle a zírat na plátno. Nikdo vás neruší, jenom sedíte a koukáte.
Dnes jdu z práce mimořádně o něco dřív, neteř má totiž třetí narozeniny. Moje o čtyři roky starší sestra a její manžel pozvali celou rodinu. Šel jsem asi o půl hodiny dříve, abych to všechno stíhal. Vesnice, ve které sestra bydlí, je sice jenom nějakých patnáct minut cesty, ale já prostě potřebuju na všechno trochu větší časové rezervy.
„Tak se měj a pozdravuj tam,“ říká Robert, můj kamarád a kolega ve dveřích, když odcházím.
Musím ještě jet domů a převléknout se. Je sice celkem zima, ale stejně mám všechno úplně propocené, kluci to s tím vytápěním kanceláře dost přehání. A přece nemůžu dělat ostudu na takové velké rodinné akci.
Nasedám do auta a mířím ke svému bytu, když v tom mi blesklo hlavou, že to vlastně můžu vzít kolem hračkářství a vyzvednout tam dárek pro malou.
Před dvěma dny jsem přes eshop rezervoval panenku Barbie zvěrolékařku. Docela mě potěšilo, když jsem zjistil, že mají prodejnu i v našem městě, aspoň nebudu zbytečně platit i poštovné.
Ne, že bych chtěl na Verunce nějak šetřit, je to moje jediná neteř a mám ji hrozně rád, ale teď, co jsem platil opravu topení u auta, si bohužel moc vyskakovat nemůžu a každá koruna se hodí.
OK, Barbie vyzvednutá, můžu jet domů.
Odemykám dveře, sundávám si v předsíňce bundu a boty a vcházím do pokoje. Málem mě trefil šlak. Lednice nějak přestala pracovat a vytekla.
Panenku odhazuji na gauč a letím do koupelny pro hadr a belík. Těch hadrů raději víc.
Snad to neproteklo k sousedům a nečíhají na mě teď u dveří s válečky na těsto ve snaze vymlátit mi mozek z hlavy.
Pouštím se do zuřivého vytírání obří kaluže na podlaze a nadávám. Otevírám lednici a snažím se zjistit, co s ní je. Asi je už opravdu úplně kaput. OK, budou další výdaje.
Tak se tedy aspoň podívám, které potraviny jsou výpadkem tohoto spotřebiče nejvíce ohrožené.
Naštěstí je věčné prázdná. Piva nějaký čas bez chlazení přežijou, ten zbytek salámu teď dojím a sýr asi vyhodím. Vypadá to, že ta plíseň na něm zřejmě není úmyslná a přesvědčovat se o tom raději nebudu.
Co je v mrazáku? Špenát, čtyři nožičky párků a mražená zelenina do polévky. Zabaluji to do jednoho sáčku a jdu k sousedovi z vedlejšího bytu, jestli si to u něj můžu na chvilku schovat.
Tenhle kluk je fakt v pohodě, tak to u něj můžu nechat bez problémů. Jdu zpátky k sobě a konečně se mohu převléknout.
Zkontroluji čas a… do háje! Už jsem měl být dávno na cestě! Jenže nemám ještě ani zabalený dárek. A přijde mi dost blbý přinést to jen tak v igelitce, vždyť tam bude celá rodina.
Naštěstí tu ještě mám ten balicí papír z loňska. Jenže kde?
Prohledávám skříň, tam není. Kuchyňskou linku, tam také ne. Psací stůl, zase nic. Kukám se do komody v předsíni a… jo, je tady!
Jak mě mohlo napadnout, dát to zrovna sem? Tak blbý místo! No, to je teď vcelku jedno, teď musím rychle zabalit tu panenku.
Nůžky mám, ale kde je ta izolepa? Teď jsem ji někde viděl. Že by v psacím stole? Uf, je tam. Ještě, že mám tak malý byt.
Zabaluji dárek, jím u toho zbytek salámu a… hotovo, můžu vyrazit. Venku se už stmívá a stále tam tak lehce mrholí. Jedu pozdě.
Ségra je v pohodě, švára taky, ale s našima je to horší, u těch to budu mít na talíři ještě tak měsíc. Už to úplně vidím, táta mě tam zase totálně znemožní, bude tam přede všema nadávat, jak jsem nespolehlivej tvor a že to už asi dělám naschvál. Máma jenom řekne: „Jak k tomu příde ta malá?“ a celý večer se na mě bude mračit.
Ale má pravdu, jak k tomu přijde ta malá? Určitě se na mě už těší.
Cestou jedu kolem supermarketu a dochází mi, že by možná bylo lepší něco málo koupit. Sice přijedu ještě později, ale aspoň ne úplně s prázdnou. Nebude to vypadat zas tak blbě.
Rychle letím dovnitř, popadám malý košík do ruky a plachtím mezi regály. Beru dětské šampáňo, nějaké bramburky, slané tyčinky a jablečný džus, to by snad mohlo stačit.
Běžím ke kase. Ten chlap se snad zbláznil, blokuje tady tim vozejkem celou uličku. Beru to jinou cestou, sice o něco delší, ale aspoň průchozí.
Kasa jede jenom jedna a rodinka přede mnou zřejmě nakupuje zásoby pro celý panelák.
Konečně jsem se vymotal ven, naložil nákup do auta, nasedl a zase jsem na cestě.
Když v tom… silniční kontrola! Proč zrovna teď? A v tomhle počasí? Vždycky jsem policajty u silnice vídával jenom, když bylo hezky.
Proč zastavujou zrovna mě? Přijdu jim nějak podezřelý? Auto je sice trochu starší, ale technickou v pohodě prošlo. Povinnou výbavu mám a v pořádku, všechny doklady u sebe, žádné omamné látky jsem před jízdou ani během ní nepožil, jezdím podle předpisů, mrtvolu v kufru nemám, žádnou banku jsem nepřepadl a z vězení neprchám. Prostě nezajímavý život jednoho nezajímavého kluka, který spěchá na rodinnou oslavu.
Naštěstí ten starší z policistů po nějaké době uznal, že můžu jet. Byl jsem mu tak vděčný! Ten mladej vypadal na to, že by byl schopnej mě tam svlíknout do naha a auto mi rozebrat do posledního šroubku. Jenom aby něco našel.
Tak zase jedu dál, konečně už jsem v půlce cesty. Zvoní mi telefon, ségra.
„Ahoj Iren, neboj, už jsem na cestě. Nějak dneska nestíhám.“
„Luky, v pohodě. Chápu, že se teď v práci asi ani nezastavíte. Chtěla jsem tě jenom o něco poprosit.“
„Naši zase pruděj, co? Že už tam byli mezi prvníma?“
Na chvíli ztichla.
„No, jak jinak, ale jich se to netýká, neboj. Chtěla jsem tě jenom poprosit o to, jestli bys ve městě nevyzvedl chlebíčky.“
Cože? Ve městě? Rychle odbočuji na nejbližší polní cestičku, abych mohl zastavit.
„Objednali jsme je, ale úplně jsme na ně zapomněli,“ pokračuje ségra „a už jsme oba s Kájou pili. Zajel bys tam?“
„Jo v pohodě, kde přesně to je objednaný?“
„V tom řeznictví pod náměstim. Víš kde? Naproti knihovně.“
„Dobře jedu tam.“
„Děkuju, moc hodnej. A s našima si starost nedělej, já jim vysvětlim, že jsem tě na poslední chvíli pro něco poslala. Hlavně jeď opatrně.“
OK, zpátky do města. Otáčím se a jedu pro chlebíčky na oslavu, prý jsou objednaný na jméno mýho švagra.
Začíná pršet, ale stejně zrovna vcházím do řeznictví, tak mi to nevadí. Vyzvedávám objednávku a kupuji si malou pet lahev jemně perlivé vody. Už mám fakt pekelnou žízeň.
Nasedím do auta, už lije jako z konve. Teď už snad bez problémů dojedu na místo určení.
I když jsem stále ještě v obci, jedu něco málo přes sedmdesát. Jak už jsem říkal, nikdy před tím jsem předpisy neporušoval. No a co, všechno je jednou poprvé.
Konečně už jsem za obcí, snažím se z té stoleté káry vymačkat co nejvíc. Stále prší a prší, stěrače ty litry sotva stíhají pobírat. Nějak vypadává rádio, hrozně šumí, což mě začíná pěkně štvát. Proto ho vypínám a hlavou mi prochází známé heslo: SPĚCHEJ POMALU.
Copak to jde? Už tak tam jedu dost pozdě. Jak k tomu ta malá chudák přijde? Mám jí hrozně rád, je to moje jediná neteř. Určitě se na mě už těší.
Zase cítím tu hnusnou žízeň, vždyť jsem si kvůli tomu kupoval tu vodu a ještě se z ní ani nenapil.
Opatrně otevírám lahev, hltavě z ní piju a zase ji opatrně zavírám. Celou dobu se u toho snažím sledovat cestu a alespoň jednou rukou držet volant. Ještě tak způsobit nějakou nehodu, to by scházelo.
Házím lahev zpět na sedadlo spolujezdce, jenže ta mrcha je nějaká hyperaktivní a skutálí se na zem.
A vždyť je to jedno. Odlepuji oči od podlahy, zaostřím opět na silnici a… mám přímo proti sobě reflektory nějakého velkého auta! To monstrum jede v mém pruhu, v protisměru!
Dupu na brzdu, najednou rána a pak tma. A ticho. Víc už nevím.
Bojím se totiž otevřít oči. Ale proč vlastně? Pomalinku je tedy otevírám.
Do háje, co to je? Všude jsou střepy. Moje auto je celý zdeformovaný a napasovaný do toho kamionu!
A co je tohle? Moje tělo! Nevypadá zrovna vábně, je také celé zdeformované a od krve. Ale pořád jsem to já, Lukáš Čech. Nebo už ne?
Vždyť já se teď koukám na svoje tělo! Už jsem ho dávno opustil!
Někde v dálce slyším něco houkat, asi sanitka. Obávám se, že se mnou už toho moc nezmůžou.