Ve vlaku

Že je cesta vlakem jen nudná záležitost plná jednorožců, faunů, orlopsů a dalších neexistujících stvoření?
To říkáte vy, kterým se my ostatní smějeme, když spíte s ústy dokořán a my vám do nich později na fotkách photoshopujeme řečové bubliny s těmi nejdebilnějšími hláškami, nejrozmanitější jídla, nebo dokonce části těla (převážně mužské).
Padáte hlavou na nevinné spolucestující vedle sebe, lekáte se průvodčího, když vám poklepe na rameno a vyruší vás tak ze snů, přejíždíte své zastávky…
A pak nadáváte, zmatkujete a snažíte se přesvědčit pracovníky Českých drah, že to nebyla vaše chyba. Že se ve vlaku příliš topilo a proto jste nějakým nedopatřením usnuli, tudíž nemáte peníze na cestu zpět na stanici, kde jste měli vystoupit.
Zatímco Petrův kamarád se už směje fotce na telefonu, na které kouříte. (A většinou ne cigaretu.) Petr je totiž celkem zdatný v úpravách na svém mobilu a shodou okolností vystoupil přesně tam, kde vy, aby na vás ještě mohl ukázat prstem. „Jo, to je on, celou cestu spal. Podívej na něj, docela bych ho na gaye i tipoval.“
Ale to je jen jeden z mnoha typů zábavy ve vlaku. My, kteří celou cestu neprospíme, se dokážeme bavit mnoha způsoby.

Jely jsme s mou přítelkyní z Prahy k nám na vesnici. S výhledem na společný prodloužený víkend.
„A co jsem jako měla říct? Seznamte se, to je má přítelkyně a to je má ex přítelkyně?“ zeptala jsem se Pšendy. Stále jsme se obě trochu červenaly, i když já měla štěstí, že to nebylo příliš vidět a má partnerka zase, že jí ruměnec vždy neobyčejně slušel.
Vlak se před pár minutami rozjel a my se pořád nedokázaly dohodnout, která z nás by se měla cítit trapněji. Byly jsme asi obě rády, že jsme poměrně spěchaly na náš spoj a nemusely s mou ex přítelkyní řešit, že jsem snad ještě menší, než jsem bývala před rokem. Má současná přítelkyně toto téma sice možná trochu ocenila, protože si ji za její výšku občas trochu dobírám, avšak z celého rozhovoru se přesto příliš pohodlně necítila.
Ale co já? Rozhodně jsem z náhlého setkání nebyla o nic nadšenější.
Teď jsme již ovšem seděly ve vlaku a mohly se pouze dohadovat o tom, co se slušelo a neslušelo říci.
Dveře vedle mě se otevřely.
„Kdo vybral tohle dementní místo?“ chtělo se mi říct. Ovšem mlčela jsem, protože jsem sezení u dveří na místech pro slepé a nechodící vybrala já sama. Ve vlaku většinou platí „první volné místo je moje,“ a nesejde na tom, jaká nálepka se nad jeho sedadlem nachází.
„Vždyť jsem se jen protáhla!“ zaprotestovala jsem tedy raději směrem automatických dveří.
„Sedí se ti dobře?“ zeptala se Pšenda.
„Docela jo,“ pokrčila jsem rameny, což dalo dveřím opět pokyn se otevřít.
Přítelkyně si přehodila své nohy přes můj klín a opřela se o okno. Byl večer. A přece jen tiché dunění pražců člověka uspává. Je jen a jen na vás, zda podlehnete.
„Podáš mi to kafe?“ zeptala jsem se proto, když mi začala padat hlava únavou, a kývla jsem hlavou směrem k termosce. Automatické dveře se otevřely.
Pšenda se na mě zadívala pohledem, který jasně vystihl, co chce říct: „Fakt? Teď, když jsem si udělala pohodlí a na tu termosku nedosáhnu?“ Ale jako oddaná přítelkyně shodila nohy opět na zem a kávu mi podala. Během šroubování víka jsem 3x otevřela dveře. A podařilo se mi polít sebe i Pšendu.
Opřela jsem si hlavu a nechala přítelkyni opět položit její nohy do svého klína. Kalhoty už jsou mokré, proč si je nenechat ještě zakopat od bot?
Dveře se otevřely. „Co je? Vždyť jsem se ani nepohnula,“ měla jsem v plánu pokračovat nějakou nadávkou.
„Kontrola jízdenek,“ přerušil mě mužský hlas.
Odevzdaly jsme tedy lístky průvodčímu. Zadíval se na nohy v mém klíně. „Vy asi cestujete spolu, co?“ zasmál se.
„Není to očividný? zaznělo mi v hlavě, ale neřekla jsem nic, jen položila svou ruku přítelkyni na koleno.
„To jsou místa jako stvořený pro vás,“ dodal s úsměvem a kývl hlavou nad naše sedadla. Potom se otočil a odešel vzbudit dalšího cestujícího.
Obě jsme se podívaly na cedulku nad námi.
„URČENO OSOBÁM S OMEZENOU SCHOPNOSTÍ POHYBU A ORIENTACE.“
„Co tím jako myslel, že máme omezenou schopnost orientace?“ zeptala se Pšenda. Pak jí došlo, že si svou otázkou vlastně odpověděla a začala se smát. Smích zesílil, když jsem dodala, že naše schopnost orientace není omezená, ale naopak neomezená.
Shodly jsme se ovšem obě na tom, že to průvodčí nemyslel zle, naopak že se dal ten vtip považovat za vyjádření sympatií.
„Docela smutný, že i cizí týpek má z našeho lesbickýho vztahu větší radost, než tvoje máma,“ zakončila jsem celou situaci. Ačkoli nesouhlas rodičů není příliš veselá podmínka, obě jsme se připomínce zasmály.
A zatímco muž naproti přes uličku spal v záklonu a s otevřenými ústy, my se po zbytek cesty bavily počítáním otevírání automatických dveří, které se zkrátka nedokázaly smířit s tím, že při mluveném projevu až nepřirozeně rozhazuji rukama.