Bolest

Byl chladný podzimní večer a já jsem procházela kolem hřbitova.Když jsem míjela okrasnou bránu s nápisem:Nikdy Vás neopustíme,protože navždy zůstaneme ve vašich srdcích,všimla jsem si jakéhosi kluka.Stál u jednoho z hrobů v ruce držel bílou růži.
Za normálních okolností bych šla dál,jednak vím,že civět na pozůstalé je neslušné a jednak se ještě nikdy nenašel žádný kluk kterého bych chtěla za víc než kamaráda, ale něco mi říkalo ať jdu za ním,že potřebuje podporu.Jakmile jsem došla blíž k-jak jsem nyní zjistila velice pohlednému klukovi , zjistila jsem,že se mu z očí kutálí slzy.
Hnedka mě napadlo,že mu zřejmě zemřel někdo,na kom mu velice záleží,protože se svou image vypadal jako tip kluka,který je každý víkend v klubech a má okolo sebe spousty holek.
Chvíli jsem stála a přemýšlela co říci,když už jsem ho chtěla oslovit všiml si mě a udělal krok stranou abych mohla blíže k hrobu na jehož náhrobku byla fotografie krásné dívky.
„Měl jsi ji hodně rád co?“Zeptala jsem se,ale pak mě napadlo,že to asi nebyla dobrá otázka.Čekala jsem že mě sjede vyčítavým pohledem a neodpoví,ale mile mě překvapil:“Jo,jmenovala se Sabina .. dnes by to byl rok co jsme spolu byli.Poznali jsme se na jedné zábavě a byli jsme skvělí pár.Před dvěma měsíci měla však nehodu a já tu musel zůstat.Mimochodem kdo vůbec jsi?“Ihned mi došlo,že jsem se vlastně nepředstavila… „Já jsem Michaela a co Ty?“Dozvěděla jsem se,že krásný nyní už známý se jmenuje Tom.Prochodili jsme snad hodinu nebo dvě a tak jsem zjistila,že Tom je velice sympatický kluk,jediné co ho od dětství sžíralo bylo,že je adoptovaný-ale to mi bylo jedno.
Když se začalo stmívat doprovodil mě až k domovu a loučil se se slovy:“Moc Ti děkuji,že jsi mě poslouchala.Víš od té doby co se to stalo jsem téměř s nikým nemluvil,ale ty budíš dojem fajn holky a tak…muselo to ven a doufám ,že jsem Tě moc neobtěžoval.Měla bys na mě někdy čas??“
Poté jsme spolu s Tomem trávili téměř každé odpoledne.Jedenkrát do týdne jsme šli k hrobu Sabiny.Občas jsem odešla dříve,aby mohl se svou láskou být zas sám.Byli to moc krásné chvíle a Tomáš byl den ode dne veselejší.Ještě nikdy jsem se s žádným klukem necítila tak krásně jako s ním.
Znali jsme se asi půl roku,když mě poprvé políbil-pro mě to byl úplně první polibek vůbec a nikdy na něj nezapomenu.Po té jsme strávili spoustu krásných dní nádherného vztahu a já poznala,že tentokrát jsem zamilovaná.Dokonce i Tomáš mi jednou řekl:“Lásko,děkuji Ti,že jsi.Díky Tobě mě přešla bolest a Ty jsi jediná která je tak dokonalá jako byla Sabina.“Byla jsem moc šťastná a tak jsem se rozhodla,že Tomáše představím doma.
Avšak reakce rodičů byla jiná,než jsem předpokládala.Místo aby ho s radostí přijmuly strnule stáli a máma řekla:“Já……nejsi adoptovaný??“Byla jsem zaskočená z mamčinýho chování a navíc ,jak to ví,vždyť já jí to přeci neřekla??
Ke konci večera jsem pochopila.Máma nám řekla,že se jí přede mnou narodil chlapeček,ale nebyli finance a tak musel jít k adopci a máma měla pocit,že Tom je onen chlapec.Myslela jsem si,že si to jen namlouvá,ale pro klid si Tom nechal udělat testy.
Čekal mě šok.Tomáš byl opravdu mámy první dítě a tedy můj bratr!Tím se mi celý svět zhroutil.Kladla jsem si otázky:“Proč,proč někdo koho miluji musí být můj bratr??“Odpovědi jsem se nedobrala.
Nyní je to měsíc co Tomáš zemřel,jel domů na kole právě když zjistil jak se věci mají a srazilo ho auto.Nikdo neví zda to byla nehoda nebo sebevražda.Dnes je na hrobě Sabiny fotka a jméno navíc.Jméno,které mi změnilo život-Tom a jeho fotka.
Já jsem na pokraji sil.Je to už měsíc,ale stále to hodně bolí a nemohu se s tím vyrovnat.Cítím jak mi ostrá žiletka projíždí žilou a vzápětí na podlahu dopadají první kapky krve.Dochází mi síly a já se svážím k zemi.Přitom myslím na rodiče.Vím, bude je to bolet a já ani nenapsala dopis.Jak ráda bych vrátila čas a Toma nikdy nepoznala.Jak ráda bych řekla:“Mami,tati odpusťte,ale musím jít.Já sem nepatřím….“