Společnice

Seděl na travnatém drnu a poslouchal příboj.Vlny se lámaly ve větru a naháněly mu strach. Kdykoliv se mohla jedna z nich zvednout ještě o něco výš a zaplavit vše co stálo před ní. Zaplavila by bolest, strach a smrt. Škodila by sama sobě.

( „Chybí tu sirény, že je to tak?“)
( „ Vůbec by nevadilo, kdyby tu byly. Alespoň bych to měla i s muzikou…“)
( „ Myslím, že lidem by to by to stejně nepomohlo.“)
( „ Nesměj se, nedělám to ráda!)
( „ Omlouvám se“)

Studený vánek mu drásavě hladil obličej. Propadlé líce se stavěly proti proudu vzduchu a ten mu to vracel. Přirovnal by ho možná k malému biči upletenému z nejjemnějšího hedvábí. I přes svojí hebkost tak štípe. Blonďaté vlasy mu padaly do očí. Děti se mu posmívaly, že vypadá jako strašák do zelí, ale jemu to nevadilo. Možná nebyl učesaný podle poslední mody, ale to mu nic neubíralo na kráse. Naopak, jeho pronikavé zelné oči vše jen podtrhovaly.

( „ Jak to, že se mnou… (Kašel)…. mluvíš?“)
( „ Asi jsi si to přál, nechtěl jsi se na něco zeptat?“)
( „ Ne, to určitě ne. Snad jen…“)
( „ Ano?“)

Cítil v zádech teplo šlehajících plamenů. Výrůstky z pekla mu vpouštěly do zad svoje kopí a zarývaly je co nejhlouběji. Kdyby se snad snažil to kopí vytáhnout, nikdy by se mu to nepovedlo. Jen by se popálil. Tričko už mu do sebe natáhlo ten zápach. Byl to zápach shnilého života. Trapné falešnosti, která se pekla v ohni. Tam už kopí vyhrálo…

( „ Bolelo jí to?“)
( „ Jen chvilinku, asi jako teď tebe.“)
( „ Mě to ale vůbec nebolí, jen se mi těžce dýchá!“)
( „ Tak vidíš, není to nic hrozného, nebo snad jo?“)
( „ Ne, to není.)

Mnul si ruce. Byl trochu nervózní, nevěděl co ho čeká. Bude to jako procházka rozkvetlým jabloňovým sadem nebo snad jako tenkrát když se málem utopil v tom malém rybníku a kluci ho tam nechali. Bál se odhadovat, nechtěl být nepříjemně překvapený. Doufal však, že se bude moct umýt. Nechtěl přijít , ať už to bylo kamkoliv, takhle ušpiněný. Měl ruce celé od černé barvy. Pomáhal celé dny malovat kříže nad dveře. Poprosil ho o to strýc. Měl ho rád, bohužel dnes kreslil kříž nad jeho dveřmi.

( „ Proč to děláš? Zabíjíš………….. (Kašel)…………. ráda lidi?“)
( „To víš, že ne. Jenom poslouchám příkazy od pána. On tomu tak chtěl. Snad chtěl potrestat zlé lidi…“)
( „ Maminka nebyla zlá!“)
Odtáhl se a podíval se jí do očí…
( „ Pán to vidí jinak.“)
( „ Lžeš……………………( Kašel)……………………….. jdi už pryč! Nechci už si s tebou povídat.“)

Lehl si na záda a díval se do ohně. Těla se pálila v neúnosném horku a křivila se do nejrůznějších poloh. Kašlal. Nemohl přestat. Cítil kapky dopadající krve na triko, ale nedíval se na ně. Věděl jak vypadají. Během posledních týdnů jich viděl miliony. Miliony rudě zbarvených kapek krve.

(…………………….Pomoz mi, nemůžu se nadechnout…………………………………)

Slzy se mísily s krví a tvořily stoky života a smrti. Ruce, černé od barvy, se držely trávy a čekaly až to všechno přestane. Snad nechtěly do toho ohně, bály se ho.
( „Už to bude dobré, jen neplakej.“)
Vzala ho do náručí a jeho hlavu si položila na hruď.

(…………………..Prosím, pomoz mi……………………………………………………..)
(………………………..Prosím……………………………………………………………)

Hladila ho po hlavě a zpívala umrlčí píseň. Tóny se mu linuly do ušních boltců a prorazily tenké stěny. Další stužky krve se mu lily na triko. Maminka ho určitě nepochválí.

Vše utichlo až na skučící vítr.

Kostnatými prsty mu zavřela víčka a políbila na čelo. Vstala a nesla ho v náručí. Kolíbala se ve větru, byla už slabá. Vyčerpal jí. Malý kluk jí vzal tolik energie, docházejí jí sily. Tohle bude její poslední, už nemůže dál.
Hodila jeho malé tělo do ohně a dívala se na jeho vlasy, které mizely v oranžovém pekle.

Děkuji ti, znělo ve větru jako pohlazení.

Otočila se a vydala se do dáli. Pryč z tohohle kraje….