Na lavičce

Rád se někdy procházím v dešti. Nesmí to ovšem být lijavec, který člověka srazí na zem. Stačí když obloha trochu pláče a trochu se směje. Potkávám lidi a říkám si „třeba se také rádi prochází v tom nečase, máme tedy něco společného, cosi nás spojuje v tom osamoceném světě.“ Ale možná jen někam spěchají a jsou nabručení, že jim voda teče po zádech. Deštníky už nejsou to, co bývaly.
Ten den, kdy jsem vyrazil do ulic, se déšť pomalu chýlil ke konci. Spadlo ještě několik posledních kapek. Zrovna jsem přicházel k parku, když jsem uviděl sedět na lavičce mladou ženu. Z dlouhých tmavých vlasů ji kapala voda, ale ona jaksi nepřítomně hleděla k nebi.
Tedy – sedět v dešti, nebo těsně po něm, na lavičce, to je ještě větší úlet než ta moje dešťová promenáda, pomyslel jsem si. Přistoupil jsem blíž. Najednou utichly všechny běžné městské ruchy a nastalo tíživé ticho. I čas jakoby se zastavil. V okolí bylo pusto, všichni spěchající chodci kamsi zmizeli. Jen to ticho, zmáčená žena na lavičce a já. Za normálních okolností bych neměl odvahu oslovit cizí ženu na lavičce, ale okolnosti se jako normální rozhodně nejevily.
„Není vám něco?“ zeptal jsem se, přiznávám, nepříliš duchaplně.
„To je v pořádku, Františku,“ oslovila mě jménem.
Otevřel jsem překvapeně pusu, takže jsem ke svému neduchaplnému dotazu připojil i odpovídající výraz.
„My se známe?“
„Vy mě neznáte,“ odpověděla, „ale já vás ano. Před časem jste prožil dost složité období. V práci se vám nedařilo, hádal jste se často s manželkou a…,“ mávla rukou, „však to víte sám.“
No, říct v dnešní době někomu, že se mu nedařilo, to zase není tak velké umění. A hádkám se v manželství asi nevyhne nikdo, ale co to oslovení mým jménem? O co tu jde?
„Mohu si přisednout.?“
Jistě, ale je to pořád mokré,“ ukázala na lavičku.
Tak to bylo to poslední, co mě v tu chvíli trápilo.
„Kdo jste?“ vydechl jsem
„Chcete, abych vám řekla pravdu?“ usmála se žena. Kýval jsem hlavou rychleji než pejsci za zadními okny aut.
A pak se žena pustila do svého vyprávění: Nejprve mě seznámila se všemi mými tajnými sny, výhrami i prohrami. Jejich výčet byl dlouhý, přesný a někdy truchlivý. Stále jsem nic nechápal. Kdo to jen může být?
„Kdo jste? Kdo…“
„Nevím, jak vám to jen říct. Měla bych vás nějak opatrně připravit. Jenomže nevím dost dobře jak…“
„Jen směle do toho,“ přerušil jsem ji. Tak zvědavý jsem byl naposledy snad jen při sledování Dalasu, když Boby umřel a po padesáti dalších dílech vylezl z koupelny.
„Jsem anděl,“ řekla téměř bezstarostným tónem, jakoby mě oznámila, že prodává vedle v trafice. „Často jste nás žádal o pomoc.“
Tomu tedy říkám blesk z čistého nebe!
Zčervenal jsem rozpaky. Tohle kdyby slyšeli moji spolupracovníci a nedejbože i kámoši, musel bych se odstěhovat do Grónska. Proto jsem jedovatě poznamenal:
„Ale že jste se zrovna nepřetrhli.“
„Tak to se mýlíte, Františku, nebo jste už zapomněl. Když byl váš mladší syn malý a měl laryngitidu, museli jste ho odvézt do nemocnice. Tam vám řekli, že jeho stav je velmi vážný. Vy jste byl tenkrát zapřisáhlý ateista, ale přesto jste odešel do kostela a tam se celou noc modlil. Ráno za vámi přišel kněz, který o vás celou dobu věděl. Tehdy ještě kostely byly otevřeny přes noc. Kněz vás povzbudil a vy jste hned šel telefonovat do nemocnice. Tam vám řekli, že všechny příznaky náhle pominuly, že si to neumí vysvětlit, ale váš syn je zcela zdráv a může domů. Tehdy jsem trochu překročila svoje pravomoci."
„Jak to myslíte?“ zeptal jsem
„Podrobnosti vám vysvětlovat nebudu, nepochopil byste je. Později jste chtěl něco ohledně staršího syna. Myslím, že také bylo splněno. Jen s tím vaším letem na Měsíc nešlo hnout.“
„To mě bylo deset,“ připomněl jsem jí.
„Však já vím.“ Jakoby se nepatrně pousmála.
Vida, i andělé mají smysl pro humor. Ale anděl pokračoval - vlastně - pokračovala dál:
„Nakonec na mě doma asi zapomněli. Nebo je to trest za překročení mých pravomocí v několika dalších případech, sama nevím. Pomalu ztrácím své vyjímečné schopnosti. Jsem takový zapomenutý anděl. A teď už jděte domů, my se neměli nikdy setkat“.
Odcházel jsem, styděl se za svá předchozí příkrá slova a přemýšlel. Když andělé pomáhají člověku, nešlo by to také naopak? Ještě jsem slyšel, jak za mnou volá:
„O nás andělech se říká, že máme křídla a proto můžeme vzlétnout. I vy lidé jste tak trochu andělé, ale jen s jedním křídlem. Abyste mohli vzlétnout, musíte se nejprve obejmout!“
Zvuk města se opět náhle probral k životu. Před sebou jsem zahlédl několik spěchajících chodců. Ohlédl jsem se, ale lavička už byla prázdná. Po mém andělovi široko daleko ani stopy. Možná jsem na té lavičce seděl sám, na chvíli usnul a všechno byl jenom sen. Proč bych si ale sedal na mokrou lavičku a dokonce tam usínal? A co ten hlas, který za mnou před chvílí volal? Vždyť to bylo tak reálné. Hlavou se mi honilo více otázek, než odpovědí.
Cestou domů jsem ženě koupil květinu. Jen jednu, aby nedostala šok. Odemknul jsem dveře bytu, předal ji červenou růži, ona se usmála a já ji objal.
Pak jsme vzlétli…