Můj den

Dnes jako každý den mě vzbudí alarm na hodinkách nastavený na 6:20. Ihned vstanu z postele a následně se skácím na zem, když mi povolí kolenní kloub. Během pádu jsem narazil do skříně což vzbudilo i bratra. Zvedám se a zastavuji alarm. Vracím se k posteli a snažím se najít pantofle. Zase jsou zakopané pod postelí, shýbám se pro ně a v tu chvíli mi rupne v zádech. Pantofle si obuji a sehnut směřuji do kuchyně kde očekávám snídani. Při prvním kroku se skloněnou hlavou narazím do dveří. Ani to mě neodradí a jdu dál, cestou se pokouším vzpřímit. Jeden krok za druhým, všechny provází křupání snad všech kloubů. Dojdu k lince, kde se napiji ještě horkého čaje od snídaně, po prvním doušku si uvědomím; chce se mi na záchod. Tak tedy jdu. Poctivě spláchnu, jdu se trochu umýt. Potom konečně přichází dlouho očekávaný okamžik, usazuji se na židli v kuchyni a zapínám televizi. Snídaně s novou. Příjemná dvojka moderátorů mi zpříjemní ráno. Zjišťuji, co že mi to maminka dobrého nachystala. Výtečná snídaně. Jakmile jsem s jídlem hotov, rozhoduji se, jestli si ještě něco dát. Ne, dnes nemám hlad. Jdu do obývacího pokoje, kde každé ráno provádím základní protahovací cviky, abych došel do školy. Trvá to tak deset minut a už se těším na ranní pohádku. Slídil, to je panečku detektiv. Zase vyřešil případ za spoustu peněz. Vracím se do kuchyně. Do hrníčku s Hurvínkem si nalévám vodu. Potom hledám, kterýže šumák do ní mám vhodit. Nakonec vyhraje hořčík. Skvělý na mé křeče. Krásně to šumí, vydržel bych se na ten zázrak dívat celý den, bohužel to šumí jenom dvě minuty. Proto vhazuji další šumák, vápník. Ten šumí ještě krásněji a moc mi pomáhá na kosti a klouby. Nebo si to aspoň myslím. Jsem napit, i nasycen, jdu se převléct z pyžama a ustlat si postel. Nahodím na sebe základní šatstvo a vydávám se do koupelny vyčistit si zuby. Jako znovuzrozený vycházím ven a přidám si jako kněz před nedělním kázáním. Oblékám si svrchní šatstvo. Je čas jít do školy. Boty si obouvám ve stoje, není kam si sednout, police je vysoko a lavice nízko. Překonávám osteoporózu a housera zad, skláním se, zavážu prvně jednu pak druhou botu. Vytahuji klíče z kapsy, otevírám dveře do bytu, vycházím ven a zamykám je. Jdu do školy. Čeká mě však první překážka v cestě. Schody. Jeden krok stíhá druhý, pak se však nějak popletou a já se kácím dolů. Jako hbitý pikolík však svižně vstávám a pokračuji dál. Upravuji si znečištěné oblečení a poškozené končetiny. Jdu dál. Neušel jsem ani sto metrů a začíná se ozývat koleno. Chvíli na ně obezřetně došlapuji, kulhám. Bolest však ustane. Když zjistím, že je venku čerstvý ranní vzduch, prosycený městským smogem a kouřem přilehlých stavení, začínám se dusit. Nedostatek kyslíku se projevuje i v srdci. Stíhá mě první ranní infarkt. Píchání v srdci se postupně stěhuje do všech končetin. Odpovědí na to je krevní sraženina, která zrovna přicestovala z nohy, když mi v noci omrzla. Srdce se znovu ucpává, ale nakonec je sraženina vystřelena aortou zpět do oběhu. Snad už se nikdy nevrátí. Pak je dobře. Setkám se s přáteli a společně jdeme do školy. Jako každé ráno se bavíme naprosto o ničem. Kdyby se chtěl někdo vmísit do hovoru pravděpodobně by stačilo, kdyby se vyjadřoval hrdelní řečí našich dávných předků. Stěžujeme si na bolesti, sdělujeme si kolik času jsme proseděli u počítače zíráním na plochu. Je to pestrý život. Konečně jsme ve škole, jdeme si do šaten odložit bundy a jdeme do třídy. Pohodlně se usadíme. Opět bezpředmětně, bezobsažně tlacháme, výjimečně se objeví pointa. Začíná hodina. První. Ta je vždycky nejhorší. Ještě dospávám a tupě opisuji z tabule. Pak zazvoní, přejdeme do další třídy, pohodlně se usadíme. Poslouchám, co mi říká spolužák. Jeho konejšivý hlas mě přivede k mikrospánku. Zvoní na hodinu. Po nějaké chvíli se dostaví učitelka a učí. Napjatě poslouchám, vnímám a soustředím se na ticho kolem mě. Dlouholetou praxí se mi povedlo nevnímat rušivé elementy učitelů a vnímám jen ticho. Koukám z okna a přemítám. Myšlenky se mi rozutekly. Než jsem je našel, je tu další hodina. Má oblíbená chemie. Z prvních řad si vezmu dvě židličky a donesu si je úplně dozadu na své místo. Pečlivě si je rozložím a vytvořím si lůžko. Pohodlně ulehám a pomalu usínám. Zvoní na hodinu. Přichází učitelka, proto vykouknu aby mě nezaznamenala do třídní knihy jako chybějícího, jakmile má zapsáno opět ulehám a vnímám ticho. Usínám. Budí mě spolusedící oznamující, že se po mě ptá učitelka. Zvedám se a oznamuji, že jsem hledal propisku. Opět usínám. Probouzí mě až to otravné zvonění. Další dvě hodiny jsou nezajímavé, zapisuji si, co učitelé diktují. Pak je konec školy. Jdu domů, najdu něco k snědku a po jídle si jdu sednout k počítači. Klikám na plochu, potom si pouštím hudbu. Chvíli zkoumám, záhadu skrčeného prsteníčku a jeho vlivu na malíček. Tomu věnuji tak dvě hodiny. Na nic jsem nepřišel. Podívám se co je nového na internetu. Nic, jako vždy. Sem tam s někým hovořím přes ICQ. Sedím. Podívám se co je v televizi. Nic. Sedím dál a tupě koukám na monitor. Rozhodnu se dořešit záhadu prsteníčku. Opět se mi to nepovede. Jdu do obýváku dívat se na televizi. Pohodlně se usadím a koukám. Padne noc. Jdu spát. Převleču se do pyžama, ulehnu a přemítám, co že jsem to za den prožil. Než na něco přijdu upadnu v hluboký spánek. Najednou něco zazvoní. Je to alarm. Čas vstávat.
Diskutovali jsme s řadou spolužáků a tento text vyplývá nejen z mých, ale ze společných zážitků nás všech. Shodli jsme se, že náš život je převelice pestrý a musíme se naučit užívat si každého okamžiku který máme. Stejně tak jsme se shodli, že místo celého tohoto textu jsem mohl napsat: NIC. Ano, opravdu by to vyšlo na stejno. Možná si říkáte, proč o tom píše? Taky se sám sebe ptám. Sedím. Sedím a cvakám do klávesnice. Proč? Nevím, stejně tak dobře bych mohl klikat do plochy a nic by se nezměnilo. Myslíte si, že jsem nudný, pesimistický člověk, se kterým není žádná zábava? Máte pravdu. Až na to, že jsem optimista a divili byste se, jak se můžete bavit bavením se o ničem, děláním ničeho a seděním.