Neopouštěj mě! 3.díl

Dveře nemocničního pokoje se otevřely a z jejího příjemného spánku ji vzbudily kroky, které se blížily k jejímu lůžku. Nechtěla to vnímat, tak dobře se jí spalo. Je to jistě sestra...bohužel, její krásný klid odehnal úder, který dopadl na její tvář. Vyděšeně otevřela oči. Ne, to se jí zdá! Přímo nad ní se skláněl její bývalý manžel. Než se stačila vzpamatovat, cítila hroznou bolet, kterou jí působil tím, že ji strhl za vlasy hlavu ke straně. Bohužel, její odhodlanost bojovat, byla v tu chvíli ta tam. Jeho zlý hlas se postaral o to, aby nezapomínala, jaké to je, se ho bát. Jeho oči se na ní dívaly se vztekem a odporem zároveň: " To koukáš co?! Vypadá to, že jsi mě nečekala. Volal mi nějakej doktor, že jsi v kritickým stavu...upřímně? Nešel bych sem, kdybych neměl pro co, ty zlodějko! Tak kde to máš?!" Mia věděla o co mu jde, ale také věděla, že kdyby mu šperky vydala, byl by s ní konec. Šperky, byly její jedinou nadějí na přežití. Ne, tentokrát ho nesmí poslechnout. Pokoušela se mu vymanit z nepříjemného sevření: "Nic ti nedám! Máš úplně všechno, tak mi nech alespoň ty šperky... prosím... musím přežít.." Bohužel, její prosby byly marné, připadal jí, jako kus ledu:" Ty musíš jedině chcípnout! Copak jsi zapoměla, že ti nic už nepatří? A to se samozřejmě vztahuje i na ty šperky. Tak mi je koukej navalit, jestli nechceš, abych tě nahlásil za krádež. Líbilo by se ti, kdyby sem přišli policajti?" O tom, že by byl schopen na ní i poslat policii, jí nikdo nemusel říkat, ale i přesto se ho pokusila naposledy obměkčit. Pro pláč, ale ani pořádně neviděla: "Roberte prosím... smiluj se... nech mi je... máš všechno, můžeš si takových šperků koupit kolik budeš chtít.. neber mi je, prosím..." On ale neměl v úmyslu s ní smlouvat a ihned jí to ukázal a to jeho obvyklým způsobem: pořádnou fackou.: " Tys je sebrala mě. Tak tu nemel a naval mi je! Dělej! Ok, jak chceš, policajti tu budou do deseti minut..." Už vyndaval z kapsy telefon, věděla co chce dělat, proto mu raději šperky vydala. Tím se ale její šance na přežití rapidně snížily... On byl ale spokojený. Necitlivě ji pohladil po vlasech: " No vidíš, tak je hodná. A aby sis nemyslela, že jsem necita, tak jsem ti něco přinesl.." Mrštil po ní její kartou pojišťovny a jejím občanským průkazem. Doufala, že už konečně odejde, ale on se k odchodu ani náhodou neměl: "Ani poděkovat to neumí. Se nediv, že tě nechci. Jo a mám pro tebe noviny, drahá. Tvá rodina už ví, že jsi utekla s jiným a žes mi ukradla peníze, ale řekl jsem, že ti je nechám...no co koukáš? Co já vím, kdy se zase budem s tvým bráchou potřebovat? Jo a další: Tvá rodina, stojí při mě... no přiznám se, poslal jsem vašim na účet nějakou sumičku...tak budou Vánoce, ne? Jo a další drobnost: Jsi bez práce pusino, holt se umím postarat o všechno. Ale ta nejdůležitější zpráva pro vás, paní Steelová: Jsme už definitivně rozvedení. Byla to rychlovka co? Stejně jako bejval s tebou sex, kterej i tak stál za hovno. No nic kotě, měj se a brzo pojdi. Pá." Už byl na odchodu, ale v tom do pokoje vstoupil její lékař, kterého zavalily výčitky svědomí, že i přes její prosby a namítání, jejího manžela zavolal. Jakmile vešel do pokoje, pochopil, že strach o Miu byl na správném místě. Třásla se v záplavě pláče a vzlyků. Kdežto její bývalý, byl v naprostém klidu. To se lékaři samozřejmě nelíbilo: "Co se tady děje?!" Její bývalý se na něho podíval pohrdavým pohledem:"Co by? Jsi mě zavolal, ne? Ale už je to ok, s bejvalkou je to vyřízený, tak se tu mějte." Lékaři se samozřejmě nelíbilo jeho arogantní chování, ale co více se mu nelíbilo, tak stav Mii, která se třásla v psychickém šoku.
Robertovi to bylo jedno, v klidu opustil nemocnici a šel za svým životem.
Lékař se snažil Miu uklidnit ale jak bylo vidět, moc šancí, jak ji zklidnit, neměl. Mia už měla pocit, že proti ní jdou všichni. Ale proč? Nemá už vůbec nic, kam půjde? co s ní bude? Sebrala zbytky sil, které jí dodal i vztek a lékaře od sebe odstrčila. Nechápala, proč i on se proti ní postavil: "Proč jste to udělal?! Prosila jsem vás! Díky vám, nemám už vůbec nic.Žádnou šanci, jak přežiju, on mi vzal už to poslední... proč? Co jsem vám udělala?" Lékař by si v tu chvíli nejraději nafackoval. Ale jak to mohl tušit? Myslel to dobře, chtěl jen dát vědět její rodině, kterou ale očividně nemá...stejné jako u něho. Ale teď musí napravit co způsobil. Aniž by sám věděl proč, ale moc mu na ní záleželo. Znovu se pokusil se jí omluvit a vše vysvětlit, ale podle její reakce, bylo jasné, že jeho snahy jsou zbytečné. Nenávistně se na něj podívala:"Děkuju! Díky vám, jsem přišla o to poslední, co by mi mohlo pomoc přežít. Nemám už nic... ale co vy o tom víte...máte jistě všechno. Rodinu, manželku, děti... tak je asi zbytečné, s vámi o tom polemizovat, že?!" I přes veškerý vztek, který na něj měla, ji neunikl jeho výraz ve tváři. Bylo vidět, že ho svými slovy ranila, ale byla příliš zoufalá na to, aby se mu omluvila. Otočila se k němu zády. Náhle cítila, jak ji hladí po vlasech:"Odpusťte, už se to nebude opakovat. Jen jsem chtěl pomoci, nevěděl jsem, jak to mezi vámi je...já rodinu nemám...proto jsem myslel, že rodinu máte a chtěl jsem aby..."Nemohl domluvit, umlčela ho svou odpovědí: "Tak teď už to víte a proto prosím vypadněte, nebo si budu stěžovat". Věděl, že už nemá význam jí dál něco vysvětlovat. Sklopil hlavu a odešel z jejího pokoje jako zpráskaný pes.
Následující dny jejího pobytu v nemocnici, byly pro ni jedno velké šílenství. Odmítala jíst, odmítala léky... nač také? Věděla moc dobře, co ji po propuštění čeká... ulice a možná i smrt. Vždyť, jak většina bezdomovců v tomto zimním období končí? Umrznou a ji nejspíše čeká to samé. Ano...Bezdomovců..je z ní bezdomovec. Ještě před měsícem si myslela, že její dokonalý život nemůže nic zničit a ejhle-nakonec ho zničil ten, komu bezprostředně důvěřovala a milovala celým srdcem-její vlastní manžel. Během těchto dnů, ji poslal milou zásilku do nemocnice, a to, potvrzení o ukončení jejich manželství a kopii majetkového vypořádání, že po rozvodu vše spadá do jeho vlastnictví. Ona už nemá vůbec nic.
Netušila ale, že je přeci jen ještě někdo, kdo má o ni strach a to její lékař. Nemohla mu ale zapomenout, co jí ač nechtíc, způsobil. Nemohla ho ani vystát. Trvala na tom, že se o ni bude starat jako lékař někdo jiný, což se také stalo, ale on se nevzdal. Nevěděl ani sám proč to dělá. Stále ho k ní jakoby něco táhlo. Věděl i to nejhorší a to, že až ji pustí, tak nebude moci kam jít. Chtěl jí pomoci ale sotva na ní jen promluvil, už volala sestru aby ho od ní odvedla.
Samozřejmě ho tím velmi zraňovala, ale byl zvyklý se trápit potichu a o samotě. Navenek se snažil být, jak se říká v pohodě. Nezranitelný, ale uvnitř, jeho srdce krvácelo. Velice toužil po tom, aby jí mohl pomoci. Ale nesměl s ní prohodit ani slovo. Jedno ale věděl jistě: nikdy si neodpustí, že jejího bývalého zavolal. Ale jak to k sakru mohl vědět? Napadlo by ho někdy, že je nějaký muž schopný, se takto zachovat k vlastní ženě?
Ale co on, mohl tak o manželství vědět? Byl již řadu let sám od té doby co... ano, bolest se už pomalu snižovala ale úplně nikdy neustane. Vždyť před dvaceti lety, ztratil i on to nejcennější - lásku svého života a jejich nenarozené dítě.. proto se zapřísáhl, že se oddá životu bez lásky. Byl si jist, že nebude problém takto žít.
To platilo však pouze do doby, než poznal Miu... Ne, nesmí se do ní zamilovat, tato žena je již natolik zbitá životem, že jistě nebude schopna, mu své srdce otevřít a už rozhodně ne, po tom, co jí sice neúmyslně, způsobil. Ale musí jí aspoň nějak pomoci. Ale jak, když ho nenávidí? Cítil, že ji musí stále vidět, proto se na ní aspoň chodil dívat, když spala. Když se na ní díval, měl pocit, že má před sebou vílu z pohádky, ale strašně zranitelnou, bezmocnou. Jak jí to mohl její bývalý udělat? A oproč ji on sám, nesmí zahrnout láskou? Může jen jediné: Chodit se na ní potají dívat, když spí a to také skončí. Zítra ji už propustí... Rvalo mu to srdce.. ale nevěděl, co ho užírá více.. zda to, že mu navždy odejde a nebo, že se nikdy nedozví, co se s ní stalo... kam půjde? Nemá nic a možná ani ponětí, jak je tento svět pro ní nebezpečný...
Samozřejmě že Mia o nebezpečenstvích "venkovního světa" moc dobře věděla, ale neměla jinou možnost, než se jim vydat v ústery. Ráno, když lékařům podepsala potvrzení o propuštění, s ní její zoufalství do slova lomcovalo: Co si počne? Musí být přeci nějaká možnost, jak přežít... ano a jedna by mohla být přímo tady v nemocnici. Nejdříve ale poprosila Boha o sílu a náhle si uvědomila, že se naposledy k Bohu modlila snad ještě za svých dívčích let.. nikdy po něm nic nechtěla, vždyť přeci všechno měla...manžela, kariéru.. no tak Mio, smiř se už konečně s tím, že této etapy, je jednou pro vždy konec! Je na čase jít dál! Ale jakým směrem se má vydat? No, jeden směr by tu být mohl...
Třesoucí se rukou, zaklepala na ředitele nemocnice: " Dále". Strach ji sice svazoval, ale věděla, že se mu nesmí poddat. Odhodlaně vstoupila do vnitř. Ředitel ji z počátku ani nezaregistroval. Seděl u svého počítače a pilně se věnoval své práci. Chvíli ticho, které mezi nimi panovalo, přerušovalo jen ředitelovo ťukání do klávesnice. Nakonec to Mia nevydržela, protože jí bylo jasné, že pokud nepromluví první, bude tu nejspíše takto stát do soudného dne. Odkašlala si: "Ehm...dobrý den" Ředitel, aniž by jí věnoval jediný pohled, zamumlal do klávesnice:"Jo, jo, dobrý den. " To jí ale neodradilo, ba právě naopak:"Chtěla jsem se zeptat, zda nescháníte uklízečku". Od počítače se nevrle ozvalo: " Jo, jo" To pro Miu byla naděje, už se nadechla, aby lékaři o sobě pověděla, ale jakmile se na ní konečně uráčil podívat, věděla, že tady práci mít nebude. Pobaveně si jí prohlížel a z jeho úst na ní svítily žluté zuby kuřáka: "Ale? Od kdy návrhářky pracují jako uklízečky, paní Steelová? Že by vás už vaše práce omrzela, a zatoužila jste po normální práci?" Mia moc dobře pochopila, že se jí vysmívá. Sklopila hlavu a zašeptala:"Já nemám práci. Má životní situace se změnila, proto jsem vás chtěla požádat..." Její slova přehlušil chraplavý smích ředitele:" Jo, jo, jednou dole, jednou nahoře. No omlouvám se, ale nemohu sloužit. Přece nemohu dovolit, aby jste si zničila vaše ručičky, ne? A teď když dovolíte, mám práci, narozdíl od vás. Tak se kliďte" Mia sebrala zbytky sil a zkusila ředitele přemluvit znovu: "Moc vás prosím... a co se týče změny práce... ničeho se nebojím, i doma ... tedy tam, kde jsem bydlela, tak jsem se žádné práce nebála. Prosím..." Pro ředitele ale "jednání" skončilo. Vstal a naznačil jí aby opustila místnost:" Jo, slyšel jsem že vás manžel vykopnul, no asi měl důvod. Takže mladá, jestli nechcete, abych zavolal policii, tak se laskavě seberte a zmizte!" Co? To už se ví i tady? Ale proč je na ní takový, co mu udělala? Nezná ji, tak jak může.. Bohužel, na svou obhajobu nestačila říci nic. Ani nevěděla jak a ocitla se zpátky na chodbě. Hlučné bouchnutí dveří ředitelny ji pouze utvrdilo, že zde šanci rozhodně nemá. Ale kde sakru má šanci?! Nic by za to nedala, že její milovaný Robert, se postaral o to, aby byla známá i tady. Byl přeci tady... aha... určitě měl i rozhovor s ředitelem. Čímpak ho asi uplatil? Muselo to být hodně tučné, když s ní tak ředitel vyběhl. Zkrátka, její bývalý zvládne všechno.
Kam teď? Ke své rodině nemůže, to je jasné. Po tom, co jim Robert navykládal, si může být jistá, že u své rodiny definitivně skončila. Ale proč? Za co? Ne, už je zbytečné nad tím přemýšlet. Musí něco vymyslet... co azylový dům? Ale to asi nepůjde. Kdysi někde četla, že i tam chtějí poplatky. A z čeho jim je dá? Musí si něco najít. Momentálně ale nezbývá nic jiného, než navštívit úřad práce.. dají ji ale práci, když nemá střechu nad hlavou? Těžko. Sakra... kdyby alespoň měla nějakou kamrádku.. ano, mívala přátelé, ale pouze takové, kteří se znali s jejím vlivným mužem. Takže nemusí ani přemýšlet nad tím, jak by u nich pochodila...
Z jejího přemýšlení ji strhl náraz. Vzpamatovala se a podívala so do čeho vrazila, respektive do koho. Samozřejmě to nemohl býti nikdo jiný, než jí nenáviděný lékař. I on se ale lekl. Držel ji kolem paží a vyděšeně se jí vyptával:" Promiňte, nestalo se vám nic?" Na ni už toho bylo moc. Vzteky ho uhodila a zasýpala mu do tváře:"Představte si, že stalo! Díky vaší debilitě, jsem na ulici a o práci asi také jen tak nezavadím, páč můj bejvalej se stihl dokonale postarat i o to, abych nikde neuspěla. To se stalo! A teď táhněte!" Mia pochopitelně svým výbuchem vzteku způsobila na nemocniční chodbě rozruch. Už se všichni začali zastavovat a čekali, co bude dál. To lékař čekat nechtěl. Něžně vzal Miu za třesoucí se ruku a vedl ji k sobě do kanceláře. Ta se sice bránila, ale nakonec se mu podařilo ji odvést. Na tohle musí být soukromí.
Když byli o samotě, mohl konečně mluvit. Sedl se do svého křesla a upřeně se jí díval do jejích krásných očí, které ale vystrašeně těkaly po pokoji.: "Mio,...vím že už je asi zbytečné se vám znova omlouvat, ale i přesto mě prosím vyslechněte... moc mě trápí co jsem vám udělal ale věřte mi že jsem to nemyslel zle. Přísahám že kdybych věděl, co to je za člověka, v životě bych ho nevyhledal. Mio.. moc rád bych se vám nějak...řekněme odškodnil. A proto: Vím jakou máte teď situaci a chci vám pomoci. " Mia se sice už trochu zklidnila ale i přesto si neodpustila mu skočit do řeči. Dívala se na něj a hlesla: "Ta situace ale vznikla díky vám.., víte moc dobře, že jsem vás na kolenou prosila, aby jste ho nekontaktoval. Ale vy jste mě neposlechl a i přes mé prosby jste to udělal...moc jste mi ublížil.." On byl už na pokraji zoufalství. Položil si hlavu do dlaní a zoufale zaúpěl: "Prosím, ne! Já... já vím co jsem udělal... odpusťte mi...já vás prosím o odpuštění. Chci se pokusit to napravit a to tím že vím, kde by jste mohla bydlet.... a co se týče práce vašeho oboru, také o něčem vím. Jen mi prosím dejte ještě poslední možnost to napravit.." Mie ho začalo být líto, ale rozhodla se, že mu to jentak neusnadní. Ale musela si přiznat, jak ji hřeje na srdci fakt, že tento člověk, se o ní chce upřímně postarat. Ale jen nevěděla proč, proto toho hned využila. Dívala se na něho z příma: "Smím mít otázku, Jaroslave?" Překvapeně se na ní podíval. Zarazilo ho, že ho oslovila jménem, ale tak samozřejmě že ví jak se jmenuje, není hloupá. Stačilo se mu podívat na kapsu pláště, kde měl přišpendlenou vizitku se svým jménem. Cítil ale, že se mu líbí, když ho důvěrně oslovuje. Chtěl se na ní usmát, ale když viděl stále její přísný výraz ve tváři, rozhodl se, že si úsměv prozatím "schová" . Tedy snad ho bude moci někdy použít. :"Ano, jistě, ptejte se" . Ne, ještě úsměv nepoužije, zvláště po její otázce, která hned následovala:" Proč se o mě tak staráte? Tohle lékaři nedělají. Proč mi vlastně chcete pomoci?" No? Co jí odpoví? Bohužel svou nervozitu neovládl. Uhnul pohledem, aby si nevšimla, jak ho svou otázkou rozhodila. Ale jí to stejně neuniklo. Chtěla se až zasmát, ale to jí přišlo hloupé. Proč by se mu vlastně měla vysmívat? Napjatě raději čekala na jeho odpověď, které se jí dostalo po chvíli jeho přemýšlení. Bohužel, se jí ale tentokrát do očí dívat nemohl. Soustředil svůj pohled k oknu a tiše odpověděl.:" No.... jelikož vím, v jaké jste situaci. Tak proto. A taky proto, že jsem vám tu situaci přivodil já. " Netušil ale, že neklid a rozrušení, cítí i Mia. Nechápala co se s ní děje. Nikdy se takto neklidně ale zároveň příjemně necítila. Nervózně až začala přešlapovat po pokoji. Když se ale otočila k němu zpátky, tak už zase na ní visel tím svým zvláštním pohledem, který ji přiváděl k šílenství. Sakra, co blbne? Ale? Kdo vlastně začíná blbnout? Ona, nebo on? Zřejmě oba, ale to si zatím ani jeden nechtěli připustit. Ale vzduch mezi nimi, by se dal krájet. Konečně po dlouhých minutách, které jemu připadaly spíše jako hodiny, se i ona uráčila na něj promluvit. Tentokrát to ale byla pro změnu ona, kdo uhýbal pohledem. :"No... jo.. to je v pohodě odpověď." V pohodě ale rozhodně nic nebylo. Když trochu ze svého zaskočení vystřízlivěla, začala ji trápit jiná věc. : Tohle po něm v žádném případě nemůže chtít. Ano, je pravda, že ji do tohoto maléru dostal on, ale cenu, kterou ji za svou vlastně hloupost nabízí, nemůže přijmout. Ne takhle vysokou. Posadila se do křesla naproti němu a chvíli přemýšlela. Cítila jak si ji prohlíží od hlavy až k patě. I když se na něj nedívala, věděla s jistotou, kde si ji právě prohlíží. Chvíli zkoumal její obličej a pak směřoval jeho pohled stále níže... má nádhernou postavu. Jo hochu, ale ne pro tebe! Přísně mu proletělo hlavou. Konečně prolomila to hrozné ticho, které ho už začínalo dusit:"Já ale nemohu vaši pomoc přijmout. Ani nechci" Její věta ale na něj působila jako nůž, kterým ho bodla do srdce. Takže je to jasné: V životě ji už neuvidí. Cože?! Ne, to nesmí dovolit. Copak si ta ženská vůbec neuvědomuje, do jakého nebezpečí se vydává?! Ale...co když jako nebezpečí vnímá přímo jeho? Ne... to snad ne... Nikdy by ji neublížil. Ano, chápe, že je nedůvěřivá. Stalo se jí spousta zlých věcí a on bohužel k tomu svou hloupostí též přispěl...ale nemůže jen tak odejít. To jí nesmí dovolit: "Nic špatného tím nesleduji, jak si jistě myslíte..." Bylo jediné, co ji v tu chvíli mohl říci. Ale zase, i když toho bylo málo, tak ho mohlo hřát alespoň to, že jí nelže. Čekal se strachem co bude dál a bohužel se i dočkal. Vstala a šla ke dveřím. Na okamžik se na něj podívala: "Já už si nemyslím nic. Sbohem". Tak to ani náhodou! Poslední šance jí zastavit. To také učinil. Rychle se zvedl a na poslední chvíli zabouchl dveře. Vnímal její nechápavý pohled, určitě si o něm myslí že je cvok, nebo třeba dokonce nějaký úchyl. Ona mu ale také nelhala. V tuto chvíli vážně nevěděla co si má myslet. Když ji vzal něžně za ruku, cítila jak ztrácí sílu, se mu jakkoliv zpouzet. Nač také? On ji nebije, netřese s ní jako někdo... Dokonce se přistihla, jak si jeho jemné dlaně, které hladily zase dlaně její, užívá. Náhle se zamyslela: Udělal tohle někdy Robert? Bál se o ní, alespoň na jeden jediný okamžik, jejich manželství? Náhle jako by jí něco zašeptalo do ucha, že rozhodně ne. Vždyť proč také? On nepotřeboval city, ale panenku. Kdežto, teď před ní stojí jiný muž. Ano úplně jiný, než Robert. Muž, který se nestydí vystavit své srdce na dlaň a ze kterého vychází ryzí upřímnost a možná i něco dalšího. Ale co? To nedokázala poznat. A možná se nějakého hlubšího poznání i bála. Ale proč? Chvíli si ho prohlížela. Stál vedle ní s hlavou sklopenou, nepřestávaje svírat její dlaň ve své. Ne, před tímto mužem, svou hrdost použít nemusí. Sice chvíli váhala, ale nakonec ji její rozpoložené pocity přemohly a z jejích úst zaznělo tichounké :"Dobrá. Souhlasím..." Jeho tělo zaplavilo nádherné teplo, které snad nikdy nepoznal. Konečně už smí "použít" úsměv, který jí tak dlouho chtěl darovat. A ještě hezčí to pro něj bylo, když i ona se na něho usmála. Jo! Ona se na něho usmála! Sedli si zpět do křesel a teď už konečně mnohem uvloněněji ji mohl říct, co jí hodlá nabídnout: "Tak, hlavně si to prosím ale neberte špatně. Než začnu hovořit, jak vám chci pomoc, tak chci aby jste věděla, že mé úmysly jsou čisté, nikoliv špatného rázu. Takže: Mám velký dům, někdy si říkám že až moc velký a žiji v něm sám a místa je v něm více než dost i pro vás. Ale znovu opakuji, že to nemyslím nijak špatně. Měla by jste své soukromí, do kterého bych vám samozřejmě nezasahoval. to znamená: Svůj pokoj, koupelnu a tak. " Nevycházela z úžasu: On si ji chce nastěhovat do domu? Je blázen! Nezná ji a už... než se ale stačila nadechnout k první své námitce, už zase pokračoval: "Vidím, že jsem vás jistě zaskočil a proto znovu opakuju, že tím nic postraního nesleduji. Jsem tam sám, jak se říká: sám si vařím, sám si peru, ale abych se přiznal, tak mi i chybí společnost. Přátel moc nemám a vlastně ani čas. Ale když budete u mě, tak si i můžeme večer až přijdu z práce, popovídat. Teda kdyby jste chtěla samozřejmě. No a další věc a to práce. Takhle... teď ale nechci aby to vyznělo, že jsem vám lhal. V domě žiju sám, nemám manželku, děti ale mám sestru. Občas se stýkáme, tedy v rámci možností samozřejmě, no a to je právě to, co vám chci říct. Má sestra se pohybuje vlastně ve stejné branži jako vy a..." Mie zasvítily oči úžasem:" Ona je návrhářka???" Teď ale nepromluvil zoufalý muž, který touží jí pomoci ale pyšný bratr: "Ano, už osm let. Má firmu, a napadlo mě právě, že když vy... promiňte... jste o firmu přišla tak... no zkrátka, že by jste mohly pracovat spolu. Jo a asi mě zabijete ale... no prostě jsem jí už o vás řekl, no. Jo ale potěším vás: Sotva jsem řekl vaše jméno, tak začala výskat jak malá holka. Moc by to pro ní znamenalo, kdyby jste jí dovolila s vámi spolupracovat." Tak tohle bylo příliš. To se opravdu zbláznil? Jistě, je to pro ní šance a to obrovská, ale.. hodí se to vůbec? Znají se sotva dva týdny a na víc, když si vzpomene, jak se k němu chovala... ne to v žádném případě přijmout nesmí. Věděla ale, že jistě svou odpovědí raní nejen jeho ale i sebe...cože? Jak sebe? Co to s ní k čertu je?! Ne, teď to řešit nemůže, radši mu odpoví hned, bude to tak lepší pro oba:"Víte... já si vaší nabídky velmi vážím.. ale nesmíte na mě zlobit...já to prostě přijmout nemůžu" Zdálo se jí to, nebo se mu v jeho očích opravdu zaleskly slzy? Ne, přeci kvůli ní nebude plakat! Proč jí to dělá tak těžké? A proč to ale ona sama tak prožívá? Ne, tohle musí skončit. Jaroslav byl ale jiného názoru: "Mio, snažně vás prosím a i znova přísahám, že mi o nic nekalého nejde. Prosím... přijměte mou pomoc. Barák je dost velkej a slibuju, že se mnou nebudete mít žádné starosti. Nebudu obtěžovat..." Co má k sakru dělat? Byla v koncích. Na jedné straně na ní volalo srdce, že mu nemůže a nechce ublížit, ale na té druhé, se zase hlásil rozum se zprávou, že není správné, aby šla k němu bydlet a nechat se živit. No... živit... práci by vlastně měla také... ale.. ne... no tak, co to s ní dělá? Vzdala to. Už se na něj prostě dál dívat nedokáže. Stál před ní, jak hromádka neštěstí. Dala si ruce v bok a odevzdaně vzdychla: "Ach jo, co mám s váma dělat? Ale jedno vám řeknu: Jste blázen, víte to?" On věděl, co by s ním mohla dělat, dokonce cítil, jak se při této myšlence červená. Ale ne, teď na to nesmí myslet, nejdůležitější je, co znamená její reakce. Jednoznačně souhlasí. Měl radost jako malý kluk který dostal první pusu. No ta pusa by také nebyla špatná....kéž by se jí od ní někdy dočkal. Už dostal od ní facku, tak proč by nemohla být i pusa? Ne, hlavně nesmí na sobě nechat znát, co s ním její souhlas provádí. A že je blázen? Ano je, a rovnou se jí i k tomuto tvrzení bezstarostně přiznal.: "Jo, jsem blázen. To mi říká i sestra. Ale hlavně vám chci moc poděkovat, že souhlasíte. No... je to souhlas, že jo?" Mia musela bojovat sama se sebou, aby se nezačala smát. Ne, nechce se mu smát. Vždyť, takhle mile a starostlivě, se k ní snad ještě nikdo nechoval. Ale nejdříve si musí něco spolu ujasnit. Dívala se na něj, jak opět hoří nedočkavostí kdy mu a co hlavně odpoví. Kývla a zkřížila si ruce na prsou. "Ok, ale mám podmínku." Jeho výraz nedočkavosti, vystřídal výraz překvapení :"Ano? Jakou?" Bez okolků mu zdělila své stanovisko:"Jakmile něco vydělám, tak vám to dám. A až to bude ještě lepší, tak si najdu bydlení své. Tím ale nechci říci, že naše přátelství skončí. To rozhodně ne, jen budeme pouze každý bydlet sám. " Jo takhle... opustí ho. S tímhle jí má souhlasit? Tak kdo je pak tady blázen? Jeho rty se zúžily do přísné přímky. Takhle ho viděla poprvé. On a přísnost? Přistihla se, že s napětím sama čeká, jak bude Jaroslav reagovat. Tentokrát si zkřížil ruce na prsou on a přistoupil k ní blíže :"Tak tohle, budu dělat, že jsem neslyšel. A nebo jo. Vyjasníme si to hned: Za prvé: v klidu můžete zapomenout, že by jste mi dávala nějaké peníze a za druhé... to bydlení.. jasný máte nárok to pak změnit ale... moje přání je aby můj domov, byl i vaším domovem. Jednoduchý, nebo ne?" Jak se okamžitě mohl přesvědčit, tak jednoduché nic nebylo. Ani s ní. Sedla si vzdorovitě zpět do křesla a odsekla mu jak neposlušná holčička:"Ani mně nehne! Když vy nesouhlasíte s mou podmínkou, tak já k vám bydlet nepůjdu!" Musel přiznat, že působí roztomile, když se rozčiluje, ale hned ten pocit musel odehnat a začít jednat po svém. To co udělal, by ji ani ve snu nenapadlo. Přistoupil k ní a vzal ji za ruku:"Nemusíte jít, já si vás odnesu" Cože? Blázní?
Nebláznil, myslel to vážně. Popadl ji do náručí a z nemocnice si ji nesl rovnou do auta. Ovšem tohle znamenalo představení, pro všechny kteří je viděli. Mia se vzpouzela ale k ničemu jí to nepomohlo. V autě mu ale svůj názor řekla hned: "Vy jste fakt blázen! Pusťte mě vám povídám!" On ale zůstal v ledovém klidu. Nastartoval vůz a stočil volant směrem k jeho domovu. Celou cestu tiše poslouchal její protesty, teprve až když byli na místě, tak zareagoval. Opět ji něžně vzal za ruku a očima plnými lásky se díval zase do jejích náherných očí. Uklidňovalo ho a to velmi, že v nich konečně nevidí strach. Usmál se a konečně promluvil: "Mio, prosím vás, už jednou jsem vám přeci řekl, že blázen jsem, ale ne takový, který by vám ublížil. Prosím, neodmítejte mou pomoc. Nesmíte zůstat na ulici. Svět je zlý..." čekal, že zase bude protestovat ale místo toho se sklopenou hlavou, zašeptala:"Ano, to je. Též jsem poznala. A omlouvám se za svůj výstup. Já vím, že to nemyslíte se mnou špatně... a na rovinu říkám, že si vaší pomoci velmi vážím ale... no prostě je mi trapně, to je celý." Nelhala mu. a na víc, to co jí na tohle odpověděl, její duši zabalilo do zvláštního klidu a pocitu bezpečí: "Vám vůbec nemá za co být trapně. Trapnej je osud, který si s váma zahrál. Ale chtěl bych vám říci, že to už skončilo. Teď vás čeká nový život, nový směr a slibuju, že udělám cokoliv, aby ten směr byl správný a nedovolím nikomu aby vám jakkoli ublížil. Jen vás prosím... neodhánějte mě. Tak jak? Půjdeme domů?" Domů? Ona má domov? Při pohledu na Jaroslava, věděla, že to myslí vážně. Ano, má domov a možná i... ne to ne. Na tohle je fakt brzy. S vděkem se usmála:" Ok, jdeme domů."
Jeho dům byl opravdu nádherný až na... ano už na první pohled bylo jasné, že tu žije sám. Muž v domácnosti a prací zaneprázdněn, zároveň. S tím bude muset něco udělat. Ale na to je čas. Nejdříve si nechala ukázat dům, nechal ji aby si vybrala svou ložnici. Tím ale překvapení nekončila. Když si prohlédla dům, sedl si s ní na pohovku. : "Tak, dům už znáte a teď další věc. Já musím ještě do práce, ale ne na dlouho. Proto až se vrátím, tak chci, aby jsme spolu jeli do města a vy si vyberete svůj nový šatník. Jasné? A další věcička: O penězích, nechci slyšet ani slovo. Ok?" Už se nadechovala, ale naštěstí mu zazvonil telefon. :"Ano?... Ahoj, no to je dost, že sis taky vzpoměla že máš brášku. .... Jo,.... ano ví.... je tu..... souhlasí... ok, to bude super. Ano, ty také, papa" .Bylo jí hned jasné, že se jeho sestra chtěla o ní informovat. Ale neměla jim to za zlé. Spíše ji mátl pocit, který nikdy nepoznala. Proč se o ní tak starají? Jsou na ní hodní... to je špatné. Ona si hezké chování nezaslouží... Cítila jak se jí derou do očí slzy. Vstala a objala Jaroslava kolem krku. :"Děkuju, moc vám děkuju.." On byl překvapený:Tak tohle nečekal. Též ji objímal a velmi si toto obětí užíval. Alespoň na chvíli ji má u sebe. Podíval se jí do obličeje a odhrnul jí pramen vlasů z tváře: "Už dost díků. Prosím. Děkovat bych měl já, že jste mě neposlala do háje. No nic, konec slzičkám, máme moc práce. Takže, plány se nám trošku změní, ale já jsem rád. Za pár minut, přijde moje sestra a bude tu s vámi, takže vy tu nebudete sama a já budu také klidný, že máte společnost. Stejně se s mou sestrou musíte poznat. A pokud budete chtít, tak na nákupy, by jste mohly vyrazit spolu, co vy na to? A... Mio, Mio, pšt. Vím co zase chcete namítat. Žádné řešení peněz! Jasné? No tak... potřebujete oblečení a o peníze se laskavě nestarejte ok?" Nestarat? No to neví, jak to zvládne. Sakra, už aby měla práci. Tohle je tak trapný pocit a na víc, když jí pomáhá muž, který ji sotva zná...