Mlčenlivost

Mlčíš. Pořád mlčíš, i přes to, že tě můj pohled musí přímo bolet. Klouby prstů jemně zaklepaly o stůl. Neuhýbám pohledem, ale ty pořád jen mlčíš a tváříš se, jako by vše bylo v pořádku. Nezajímají tě mé kruhy pod očima, můj chvějící se ret a lesklé oči. Mlčíš.
Tak začínám mluvit já. Porušuji to posvátné ticho, ale můj hlas se láme už po třech slovech. Po takové době uhýbám pohledem, ruku silně stisknu v pěst, klepání o stůl ustane. Otřu si jemně oči, oči do kterých se slzy tlačí až přehnanou silou. Pořád čekám, že promluvíš, že to tvé veličenstvo na chvíli uváží co se děje a přestane jen s neutrálním výrazem hypnotizovat moji maličkost na židli.
Nestalo se. Opět se musím odmlčet, chtíc nechtíc, vím že nedokážu mluvit dál. Doufám, že se alespoň pohneš, oči od slz opět stočím na tebe. Pozoruji jen ten výraz ve tváři, přivřené oči, pootevřené rty. Že by se konečně zachvěly? Nebo už se mi to jen zdá? Přitahuji si nohy k hrudníku, ale neozývá se nic. Jen snad ticho pokoje prořízne můj tichý vzlyk, když se na chvíli neudržím.
Opět se pokouším nadechnout. Promluvit, říct ti pravdu, to co jsem měla udělat už předtím. Před touto situací. Jak dlouho už to trvá? Dvě hodiny? To ticho. Vydám ze sebe jenom tiché povzdychnutí a opět se rozpláči, tentokrát již hlasitě. Neberu ohledy na tvoji přítomnost, na tenké zdi. Jen pláču, vzlykám, popotahuji nosem. A ty se nepohneš a mlčíš.
Jak dlouho můžu brečet? Moc dlouho ne, bolí mě hlava a začínám se cítit malátně. Ale mám dojem, že se něco uvolnilo. Něco hrozně důležitého, to co mě nutilo mlčet. Popotáhnu nosem, zdvihám se ze židle. Otírám tvoje zkrvavené hrdlo, zaschlá krev jde dolů tak špatně. Odsouvám nůž, hladím tě po tváři a choulím se ti do náručí, tisknu se k tobě s tou naléhavou potřebou. Konečně k tobě mezi vzlyky promluvím.

„Kdyby… Jsi nechtěl odejít, nejsi mrtvý, lásko…“