Život za život

Jela na koni, jednou rukou držela otěže a druhou přidržovala na meči. Bylo jí jasné, že si na ni nikdo nic nedovolí, znali její pověst a moc dobře věděli, co tu hledá. Hledala ho už dlouho. Drancoval zemi už přes 6 let. Už 6 let se ho snažila dostat, stále se jí to ale nedařilo. Několikrát ho zranila, ale pokaždé stihl odlétnout, měl od ní jizvy snad po celém těle. Bohužel se jí nikdy nepodařilo najít tu část, kde se skrývalo srdce. Párkrát už ho málem dostala úplně, vždy byl však něco rychlejší. Občas se jí zdálo jako by předpovídal některé její výpady. Naučila se proto myslet na něco a dělat něco úplně jiného. Zdálo se, že to chvíli fungovalo, pak ovšem přišel na systém a opět se jí začal ztrácet. Dnes byl poslední možný den, kdy ho mohla dostat, aniž bych byla nucena pokořit svou čest. V tom ho uviděla, přistával na té samé louce, jako vždy moc dobře věděl, že ho to už bude čekat. Byl to takový rituál. Nikdy však nefungoval, když si přizvala někoho jiného. Vždy tu musel být pouze jeden člověk. Mnoho jich tu už zemřelo, ona se však stále ještě držela. Někdy se jí zdálo, že ji snad nechce zabít úmyslně, ty to pošetilé myšlenky však rychle vyhnala z hlavy.
Seskočila z koně a šla rovnou k drakovi. Ten si sedl a čekal, co udělám. Okamžitě zaútočila, jen ji obratně vykryl křídlem. Což ovšem neměl dělat, ta to malá chyba způsobila, že se dostala přímo pod jeho břicho, než se stačil vzpamatovat, zvedla meč a bodla. Věděla, že se nejspíše netrefila, ale i tak mu zasadila velmi pořádnou ránu, ještě jsem ovšem netušila jakou. To zjistila, až ve chvíli, kdy se na ni začalo dračí tělo hroutit. Už jsem nestačila uskočit a zřítila se na ni váha draka. Okamžitě ztratila vědomí.

Když jsem se probrala, neměla nejmenší tušení, kde je. Všude kolem svítily louče a ona ležela na měkkých kožešinách. Nechápala, jak se sem dostala. Jediné co si pamatovala, bylo, jak na ni spadl drak a dál nic. Vstala opatrně z kožešin a rozhlédla se kolem sebe. Byla ve velké místnosti, která měla nejspíše představovat ložnici. Když udělala první krok do prostoru, zjistila, že je něco špatně. Podívala se na své oblečení a zjistila, že na sobě nemá své kalhoty, košili a vestu. Místo toho na sobě měla dlouhou noční košili. Šla na druhý konec pokoje, kde stálo zrcadlo. Stáhla ze sebe košili, aby zjistila škody. To, že má na obličeji ránu s obrovskou modřinou, postřehla hned. Břicho vypadalo dobře, trochu ji bolela žebra, ale šlo to. Při pohledu na záda se ovšem zděsila, byly jedna velká modřina a neuvěřitelně ji bolelo veškeré svalstvo. Navlékla se zpět do košile a začala hledat své oblečení. Nikde nebylo, podívala se tedy ještě do skříně. Jediné, co tam našla, byly šaty. Pomalu začínala zuřit, kdo si dovolil ji svléknout a nechat ji tu jen tyhle přihlouplé hadry. Naštvaně se nasoukala do prvních, co našla. Hledáním bot se ani neobtěžovala, bylo jí jasné, že tu budou jen dámské. Vyšla opatrně ze dveří a sebrala první dýku, kterou našla připevněnou na stěně a byla alespoň trochu ostrá. Pomalu se, plížila chodbou a naslouchala různým zvukům. Na jednou za sebou uslyšela něčí kroky. Chtěla se schovat, aby ji dotyčný nezpozoroval, ale už bylo pozdě. Rozeběhl se za ní dlouhou chodbou. Rychle uhnula do leva a vpadla do prvních odemčených dveří. Jak s úlevou zjistila, nikdo v místnosti nebyl. Byla to bohatě zdobená ložnice plná kožešin, všemožných zvířat. Neměla, ovšem čas obdivovat výzdobu slyšela, přibližující se dusot nohou. Rychle se schovala za dveře a připravila dýku. „Zatracená divoženka, kam mohla zmizet. No co stejně se daleko nedostane. Její věci mám stejně já a hádám, že bez nich se jí nebude moc chtít odcházet.“ Ten parchant říkala si v duchu. Když v tom jí došlo, že se neznámí chystá, otevřít dveře do pokoje, ve kterém jsem byla ukryta.

Postavila se ještě dál do stínu dveří a čekala, co se stane. Jen co vstoupil, přepadl ji hrozný vztek, u jeho pasu se houpal její meč. Než jí došlo, jak bláhově se chová, vystoupila zpoza dveří a přiložila mu zezadu ostří dýky na krk. „Koukej mi vrátit můj meč a mé věci.“ Zavrčela mu výhružně do ucha. Bylo na něm vidět, že celý ztuhl. I tak se pomalu otočil, aby jí viděl do tváře. Teď ji propalovali dvě oči, barvy nočního jezera. Ačkoli jí to dělalo problém, neuhnula ani na jediný okamžik pohledem. „Takže naše šípková Růženka se nám už probrala.“ Věděla, že se ji snaží vytočit, abych udělala nějakou chybu, ale to nehodlala dopustit. „Radím ti, že jestli chceš ještě nějakou šípkovou Růženku vidět, tak mi vrať mé věci.“ Místo toho na ni ten člověk vrhl jen výsměšný pohled. „ Zapomeň, princezno, stejně nevíš, jak se s tím zachází.“ To si jen myslíš chlapečku, říkala si v duchu. „ Když myslíš, ale víš, jak umíme být my ženy nešikovné se zbraněmi, že?“ Mile se na něho usmála a ještě více zatlačila na čepel dýky, pozorovala, jak se na krku objevil malý pramínek krve, který pomalu stékal dolů. „Promiň, jsem to ale nešika. A teď mé věci.“ Jen co to dořekla, chňapl jí po ruce a pokusil se ji zkroutit za zády. To měl ovšem chlapec smůlu, prošla mnoha boji a to i s muži, aby moc dobře věděla, že je jediná cesta pro ženu jak se z toho dostat. Ohlédla se za sebe s trpitelským výrazem na své tváři. Jak jsem očekávala, povolil stisk. Ona díky tomu získala mnohem lepší stabilitu, což znamenalo, že mohla vykopnout nohu vzad a zasáhnout protivníka do nejcitlivějších partií. Což se jí jako vždy povedlo. Pozorovala ho, jak se svíjí na zemi. Při tom pádu mu z pochvy vypadl meč a ona ho rychle sebrala. „Tak meč by byl, teď ještě to oblečení prosím.“ Hodila jsem po něm zářivý úsměv a čekala, až se zmátoří. „Ty malá potvoro, tohle ti jen tak neprojde. Od té doby, co se mi po království prohání ta holka na koni, si snad všichni myslí, že se jí můžou rovnat. Takže teď padej zpět do kuchyně, kam taky nejspíš patříš! „Tak to tedy ne, já si hezky vezmu zpět své věci a okamžitě odjíždím, mám práci.“ „ A jakou asi tak? Podívej se na sebe, jsi jako stéblo, jen bych se tě dotkl a ty by ses zlomila.“ „ Vás to nemusí zajímat. Je jediný člověk, kterého jsem možná ochotna poslouchat a tím vy nejste.“ „Takže ty odmítáš, poslouchat svého krále?!“ „Cha vy a král? Tak o tom pochybuji. Vy jste leda tak špatná napodobenina krále!“ „A to víš jak?“ „Král by se nenechal složit od ženské.“ „Jak myslíš? Tak tedy prosím směle do boje.“ „Cože v těhle hadrech?“ „Máš s tím snad problém?“ „Ano, ale není to nic, co by se nedalo vyřešit.“ Vzala do ruky dýku a obratně odřízla rukávy na drahých šatech. Viděla zděšení v jeho očích, když sukni uřízla nad koleny. „Tak můžeme, přeje si pán meč nebo dává přednost pažnímu souboji?“ „Pán si přeje meč.“ „Jak je libo.“ Vzala do ruky svůj meč a postavila se do správné pozice, jen se ušklíbl a zaútočil. Jak bláhové pomyslela si a útok vykryla, vykryla jich ještě pár, ale pak ji to přestalo bavit. Takže přešla tentokrát ona do rychlého proti útoku. Věděla moc dobře, že se předchozími útoky vyčerpal, takže čím byla rychlejší, tím větší měla převahu. Nakonec se jí ho podařilo odzbrojit. Teď proti němu stála a špičku meče opírala o jeho hrudník. Koukal na mě se zděšeným výrazem v očích. Jediné, co ze sebe dostal, byla otázka na to, kdo je. Než jsem stihla odpovědět, vlétla do dveří služka, která ještě dříve než si všimla dané situace, stihla vykřiknout: „Zmizela!“

Jen co si uvědomila na, co se dívá, s hrůzou vykřikla. Sklopila tedy svůj meč, tak aby bylo vidět, že toho nesnesitelného chlapa nehodlám propíchnout. Čekala, že začne volat o pomoc. Ten chlap ji však umlčel. Jen se v klidu zeptal, kdo zmizel. Stará služka se na mě nedůvěřivě dívala, ale svému pánu odpověděla. „ Ta dívka, co jste dnes přivezl, není ve svém pokoji.“ „Ta co ležela pomlácená na zemi a hlídal jí ten bělouš?“ „Ano, ta pane.“ „Nechci Vám do toho skákat, ale já chci jen zpět své věci a koně.“ „ O jakých věcech to proboha pořád mluvíš.“ „O svých mužských šatech, bělouši a svůj meč už mám.“ „Počkej, ten meč patří té dívce. Takže, ty jsi vážně ta divoženka.“ „ Výsosti mám zavolat stráže?“ „Ne to je v pořádku, teď už to zvládnu sám.“ Za služebnou se zavřely dveře a mně teprve teď došli její slova. Ten blázen přede mnou byl vážně král. Rychle jsem si klekla na koleno, sklonila hlavu a vyslovila ty 2 pro mě tak potupná slova: „Omlouvám se, výsosti.“ „Vstaň, to je v pořádku. Hm v těch dívčích šatech vypadáš vážně jinak, než když jsem tě sem přivezl. Samozřejmě, že ti vrátím tvé věci a koně. Nejdříve se mi však představ.“ „Jak jste řekl, jsem divoženka na koni a s mečem. Už jste mě ráčil představit sám sobě.“