Život za život 2

„Dobře takže jméno mi tedy nesdělíš.“ „Pokud na tom trváte Výsosti.“ „Ano trvám, rád bych tě zaměstnal ve svých službách.“ „Cassandra z Nortnarku. Za nabídku děkuji, ale musím odmítnout.“ „Proč? Drak, je už mrtvý, právě pod ním jsem tě našel.“ „Děkuji za informaci, ale hodlám dál pokračovat ve své cestě. Pokud ji přeruším, čeká mě trest, který odmítám podstoupit.“ „Jaký trest, třeba ti mohu pomoci.“ „Svatba.“ Obličej se mu zkřivil prapodivnou grimasou, jak se snažil ovládnout smích. „Co,to je trest? Pro ženu to je spíše požehnání.“ „Dejte mi mé věci, odjíždím ještě teď.“ „Dobrá, pokud je to taková překážka uzavřeme dohodu.“ „Jakou?“ „Je to snadné, já se musím v nejbližších 5 dnech zasnoubit, udělám to tedy s vámi. To ovšem znamená, že hned po zásnubách a svatbě můžete odjet a cestovat i bojovat, nikdo vám v tom nebude bránit.“ „Jste šílenec.“
Naštvaně se otočila a vydala se ke dveřím. „Snad tak to nepůjdete ven?“ Ukázal prstem na její lehce upravené šaty. Měl pravdu. „Kde jsou ty moje?“ „Tady na posteli.“ „Děkuji, můžete jít.“ „Co prosím?“ „Chci se v klidu převléknout.“ „ Ven nejdu, ale otočím se zády.“ Tomu říkám dodržování etikety. Říkala si v duchu, rychle se převlékala a kontrolovala, jestli nepodvádí. Ve svých věcech si připadala konečně jako člověk, vlasy stáhla do copu a vydala se pryč z pokoje. Král si jí zamyšleně prohlížel, ale nic neříkal. Zvykla si, že její pánské oblečení spoustu lidí vyvádělo z míry. Našli se ovšem i výjimky. Ty ovšem stačilo postrašit mečem a bylo.
„Dobrá děkuji za vaši odpověď. V tom případě napíši královně de´Norlv, že její nabídku o ruku její dcery přijímám.“ Jen co slyšela to jméno, zatrnulo jí. Ne, to jí přece nemohli udělat. Moc dobře věděly, že dohodu neporušila. To hle od nich nebylo fér. „ Celkem směšné nemyslíte?“ „Co prosím, já myslel, že už jste na odchodu.“ „ Vážně si chcete vzít někoho, koho neznáte a koho Vám naservírují na zlatém podnosu.“ „To je na tom to hezké, bude to v celku příjemná zábava, princezna prý někam odjela a odmítá se vrátit, aby se nemusela vdávat. Takže si ji budu muset najít a okouzlit ji svým šarmem.“ „Tak to ji předem lituji. Sbohem.“

Jen co to dořekla a třískla za sebou dveřmi. Promotala se chodbami hradu a podařilo se jí trefit do stájí. Rychle našla svého hřebce, potají ho osedlala a vyvedla na nádvoří. Rychle na něj nasedla a už ujížděla pryč. Ještě za sebou slyšela hlasy, jak za ní volají, že je zlodějka. Neřešila to a ujížděla dál. Byla ráda, když se dostala z města na pole. Zpomalila a přemýšlela co dál. Musí se teď na nějaký čas někam ukrýt. Nemůže jí najít a přeci jen to pak určitě vzdá. Po chvíli za sebou uslyšela dusot kopyt. Ohlédla jsem se a viděla osamoceného jezdce. Nelíbilo se jí, jak rychle se k ní přibližuje. Chytla proto otěže pevně do rukou a pobídla Nepta k trysku. Byla si dobře vědoma, že jezdec za ní má možná rychlejšího koně než ona. Uvědomovala si však svoji výhodu znalosti terénu. Tušila, že se do lesa i tak dostane rychleji než on a tam už věděla, kam se má ztratit. Bylo to snadné, jen co zajela do lesa, tak vjela do hustého porostu. Sice musela jet pomaleji, ale kličkovala jím úspěšně. Za chvílí se před ní objevila skála porostlá břečťanem.
Seskočila z koně a nadzvedla ho. Zašli do jeskyně, která se za ním skrývala. Vzadu byly tajné dveře, které nechala úmyslně porůst břečťanem taky. Otevřela je a zavedla do nich Nepta. Byl už trochu nervózní, těšil se domů. Do teď nechápala, jak se jí podařila objevit tuto jeskyni, jejíž malá část ústila do krásného údolí, které bylo ze všech stran obklopeno skalami. Ještě nikdy se jí nestalo, že by ji zde někdo našel. Nenašel se žádný blázen, který by riskoval, že se ztratí ve skalním labyrintu. Než však odstrojila Nepta. Nechala ho se volně pást a vrátila se do jeskyně, abych zjistila, že ji nesledoval až sem. Naslouchala přírodě a zdálo se jí, že nic zvláštního neslyší. Přiblížila se ke vchodu do jeskyně, aby slyšela více a byla si zcela jista. Když pomalu kráčela ke vchodu, zakopla o kámen, který se celkem hlasitě rozkutálel po kamenné podlaze jeskyně. Ztuhla, přitiskla se k chladné a vlhké stěně jeskyně a čekala, co bude. Uslyšela dopad nohou, jak někdo seskočil z koně. Kroky se pomalu přibližovali ke vchodu do jeskyně. Těsně před břečťanem se kroky zastavily. „Já jsem snad vážně už blázen. Netvrďte mi, že jsem se snad doopravdy zakoukal do divoženky.“

To je zase ten otravný král. Nemůže mě nechat na pokoji. On snad nepochopil, že o něho nestojím? Nadávala na něho v duchu. „To je blbost. Divoženka by mě nechtěla propíchnout.“ Pozorovala ho, jak zvedl ruku a dotkl se břečťanu. Jak mile zjistil, že za ním nic není, rozhrnul břečťan a vkročil do jeskyně. Chytla rukojeť meče a potichu ho vytáhla z pouzdra a namířila ho na něj. „To si myslíte, že když jsem Vás nepropíchla na hradě tak Vás nepropíchnu tady?“ „Já věděl, že vás tady někde najdu.“ „Co chcete?“ „Najmout si Vás.“ „Na co?“ „Na nalezení princezny.“ „Zapomeňte, s tím Vám nepomůžu.“ „Tak v tom případě Vám to přikazuji.“ „I tak Vám ji nenajdu.“ „Tak v tom případě si vezmu Vás.“ „Udělejme to jinak. Pojďme spolu opět šermovat, a kdo vyhraje, toho vůle se stane.“ „Jak si přejete, ale tentokrát Vás už šetřit nebudu.“ Jen se postavila do správné pozice a čekala. V té to jeskyni s oblibou trénovala. Znala tu snad každou kaluž a kámen co zde byl. Souboj proto skončil dřív, než vlastně začal. Král na ni zaútočil a ona ho úspěšně vykryla. Donutila ho tím posunout těžiště a udělat krok vzad. Šlápl ovšem na kámen, který se mu pod nohou zvrtl a on spadl na záda. Namířila mu na krk meč a čekala, až uzná svoji prohru. Když se nic nedělo, pochopila, že je něco špatně.

Klekla si k němu a nadzvedla mu hlavu, ucítila na dlani horkou a lepkavou tekutinu. „No super. To se musí zmrzačit zrovna tady.“ Pokusila se ho nadzvednout, aby ho dostala do údolí, kde měla postavený provizorní domek. Bylo to ovšem na nic, byl neuvěřitelně těžký. Vzdala snahu, ho tedy někam odtáhnou a místo toho ho polila vodou z jeho vaku a propleskla ho. Nezabralo ani to. Urputně přemýšlela, co bude dělat. Nakonec udělala provizorní lehátko, na které ho s námahou dostala a zapřáhla ho za jeho koně, kterého po té zavedla do údolí. Odstrojila pak oba koně a nechala je se volně pást. Lehátko i s králem pracně odtáhla do domku. Nechala ho ležet uprostřed hlavní místnosti, kterou využívala jako jídelnu s knihovnou dohromady. Zašla k sobě do ložnice a našla čistá prostěradla a masti. Přenesla to vše do obývací místnosti, položila věci na zem a s námahou otočila krále na bok tak aby mu mohla vyčistit ránu na hlavě. Když se jí ji podařilo vymýt, tak aby tam snad už nebyly žádné nečistoty, namazala ji opatrně mastí a obvázala. Pod hlavu mu naskládala prostěradla jako provizorní polštář. Když byla hotova, nechala ležet krále na zemi a šla si najít něco k jídlu. Prohledala své zásoby a nakonec si vybrala sušené maso a chleba. Nechtělo se jí vracet ke králi. Zůstala proto v kuchyni a sedla si na kamna. Když jsem byla v půlce svého oběda, uslyšela z pokoje tlumené hekání. Šla se tam podívat a zjistila jsem, že král se už probral. Ještě stále sice ležel na nosítkách, ale bylo vidět, že se už probírá k sobě. „Počkejte, nehýbejte se. Musíte hezky pomalu. Máte zraněnou hlavu. Pomůžu vám se posadit. Chyťte se mě za krkem.“ Počkala, až se posadí a koukala na jeho reakci. Zdálo se, že mu je za tím dobře. „Tak a teď se pomalu postavíte.“ Začali tedy opatrně vstávat, když už stál král pevně na nohou, pustila ho a donutila ho, aby udělal krok k ní. Jak ovšem rychle zjistila, tak to byl špatný nápad. Hned se na ni totiž začalo řítit snad 90 kilo živé váhy. Vydržela sice hodně, ale tohle přeci jen bylo trochu nečekané. Takže to znamenalo, že skončili na zemi oba a já ona posloužila jako matrace. „Dobře, takže to zkusíme znovu a tentokrát teda bez chůze.“ Čekala, že se zvedne, ale nic se nedělo. Místo toho koukal na vchodové dveře. „ Můžete ze mě prosím už slézt Vaše výsosti?“ „Ach ano samozřejmě.“ Nadzvedl se, přetočil se na záda a opatrně se postavil. Rychle vstala a podívala se ke dveřím. Než stačila zareagovat, promluvila ta náhlá návštěva. „Ráda Vás opět vidím Vaše výsosti. Netušila jsem, že ji najdete tak rychle. Dcero, dovol, abych ti představila vládce zdejší země krále Nathana.“ „Dcero?!“ „Matko?! Co tu proboha děláš, na něčem jsme se snad domluvili!“