Život za život 3

„To sice ano, ale už mě nebaví ti stále ustupovat. Takže si za 4 dny vezmeš krále Nathana a už nechci nic slyšet.“ „Počkat. Jestli to chápu dobře tak vy jste princezna Melanie?“ „Máte s tím snad problém?!“ „Ne to ne. Pouze mě to překvapilo, ale abyste věděla, že já své slovo držím, tak si mě nemusíte brát, vyhrála jste a právo volby je na Vás.“ „Melanie, nebuď prosím tvrdohlavá. Jestli si nevezmeš krále, víš, co se stane.“ „Ano, matko já vím. A moc dobře si to uvědomuji. Ano králi vezmu si Vás.“ „Opravdu?“ „Ano opravdu. Nemusíte se bát, že bych Vám někam utíkala.“ „ To jsem rád.“ „Královno, nevadilo by Vám, kdybyste se vydala na můj hrad a začala chystat svatbu sama? Rád bych tu s princeznou zůstal a poznal ji v klidu mimo ruch dvora. Napíšu Vám samozřejmě průvodní list s mojí pečetí, aby Vás můj rádce přijal a umožnil Vám veškeré potřebné přípravy.“ „Nevím, jestli je to vhodné. Pokud na tom ovšem trváte Vaše veličenstvo.“ „Ano trvám.“ Jen co to král dořekl, zasedl pomalu za stůl a čekal, až mu Melánie podá pergamen s brkem, aby mohl napsat vzkaz. Když ho konečně zapečetil, podal královně, která se rychle rozloučila a vydala se na hrad. „Máte hlad, výsosti?“ „Ano mám a neříkej mi prosím neustále výsosti, říkej mi, tak jak chceš ty.“ „Věř mi, že to by se ti nelíbilo.“ „Opravdu?“ „Víš, ty co?! Vyjasníme si to ještě teď. Já s tebou nehodlám mít nic společného. Nemůžu tě vystát a pokaždé, když tě potkám, mám chuť tě probodnout! S tím, že si tě budu muset vzít, se ještě nějak smířím, ale předem zapomeň na to, že vedle sebe budeš mít křehkou ozdobu. To, že jsem slíbila, že neuteču do svatby, neznamená, že nebudu utíkat po ní.“ „Pokud to je vše tak bych tě teď chtěl požádat o ten oběd.“ „Ty jsi vážně egoistický pablb. Jídlo je tamhle v kuchyni. Něco si najdi, já tě obsluhovat nehodlám.“ Hodila prostěradla zpět na zem, rozrazila dveře ven a vyběhla z domu. Naštvaně si to rázovala za dům do malinké kůlničky, která fungovala jako tělocvična. Postavila proti sobě panáka a začala do něj hlava nehlava mlátit. Už do něj mlátila asi pět minut a stále to nepomáhalo. Vzdala to, přešla na druhý konec místnosti, zasedla za stůl a vzala do ruky uhel. Než však stačila nakreslit první čárku, ucítila celkem hezkou vůni nějakého pokrmu. Donutilo ji to vstát a vrátit se zpět do domu. Dělala, že si Nathana nevšímá. Místo toho sebrala prostěradla, co se válela po zemi, opět je úhledně srovnala a odnesla nahoru do ložnice. Když sešla dolů, posadila se do křesla u knihovny, vytáhla první knihu a snažila se do ní začíst. Konečně se jí to pomalu dařilo, když v tom se z kuchyně ozval příšerný randál a nadávky. Rychle vyskočila na nohy a šla se podívat co se děje. Na zemi se válel rozbitý hrnec a Nathan měl na sobě vylitou skoro celou polévku. „Tak tohle si pak uklidíš!“ Ušklíbla se na něj a čekala, co bude. Pochvíli se jí ho ovšem zželelo, odvedla ho tedy do koupelny, kde mu dala čistou osušku a věnovala mu jednu velkou plátěnou košili a kalhoty, které jsem kdysi koupila pro otce jako dárek. „To špinavé tu klidně nech, potom to vyperu.“ Sešla dolů a vrátila se zpět ke knížce. „Je mi to líto, nechtěl jsem tě připravit o hrnec?“ „Už jsi to po sobě uklidil?“ „Co prosím?“ „Vědro s handrou jsou támhle v rohu a vodu najdeš venku z druhé strany domu, až to bude, přijď mi říct, do té doby nevařím.“ Jak se zdálo tak ho vidina jídla celkem popostrčila a měl za chvíli uklizeno. Řekla si, že to s tím vařením nebude přehánět. Udělala tedy vajíčka na cibulce s masem a bylo vyřešeno. Netvářil se na to sice moc nadšeně, ale přeci jen snědl vše.

„Ukážu ti, kde je ložnice já se vyspím klidně na lavici.“ „Ale to přeci není nutné. Můžeme spát přeci spolu.“ Podívala se na něj snad s tím nejpitomějším výrazem na tváři. Vážně řekl to, co si myslí, nebo se pouze přeslechla. „Nebo to je špatný nápad? Já jen, že když se stejně budeme za 4 brát tak je asi jedno jestli strávíme noc na jednom lůžku ne.“ „Vy jste geniální, že mě to nenapadlo dříve.“ Běžela rychle do ložnice a začala od sebe odtahovat postele tak až se tam vytvořila asi 50 cm mezera. Víc už jí to bohužel prostor nedovoloval. „Lepší než nic. Předem ti říkám, že jestli chrápeš tak jdeš dolů na lavici.“ „A já doufal, že začneme zkoušet.“ „Manželku máš zajištěnou, tak proč si nejdeš hledat někam i milenku.“ „Ale drahá ty jsi to nepochopila, já od tebe očekávám obojí. Chci aby jsi mi byla jak manželkou, tak milenkou.“ „Tak o tom si můžeš nechat jenom zdát.“ "Já ho snad propíchnu. S tímhle člověkem tu mám strávit ještě 4 dny a pak si ho vzít." nadávala Melánie v duchu.
Kožešinovou přikrývku mu nechala na jeho lůžku a sobě si došla pro slabou cestovní. Ze skříně si ještě vytáhla košili, do které se v ložnici rychle převlékla. Věděla, že nic neuvidí, jelikož měla prsa stažena silným pruhem látky, tak aby jí nepřekážela při boji a jízdě na koni. „A já doufal, že zjistím, na co se můžu těšit.“ Jestli si chce hrát tak prosím můžou začít. Narovnala se, otočila se k němu čelem s tím nejmilejším a nejsvůdnějším úsměvem jakého byla schopna. „Víš, myslím, že je to vlastně dobrý nápad.“ Prohlásila tím nejpříjemnějším tónem, jakého byla schopna. Jeho překvapený výraz ji celkem pobavil. Pomalu k němu přistupovala a dál na něj mluvila. „Myslím, že bychom asi měli vědět, do čeho jdeme, třeba by se nám to pak nemuselo líbit. A to myslím ve všech ohledech.“ Jak se k němu přibližovala, viděla jsem, jak se mu zrychluje dech. Stála už jen tak, deset čísel od něho. Položila mu ruku na hrudník a přistoupila ještě blíž. „ Co si o tom myslíš ty?“ Drze se usmála, podívala se mu hluboko do očí, kousla se do spodního rtu a pohladila Nathana po strništi. Dech se mu ještě zrychlil. Viděla, jak pomalu zvedá ruku k její tváři. Na poslední chvíli se odtáhla s pobaveným úsměvem na tváři.
„Tak dnešní hodinu herectví bych měla za sebou a teď už můžu jít spát.“ Nathanův výraz ji pobavil, ještě víc než celá komičnost této situace. Problém byl, že se probral rychleji, než čekala. „Tak to tedy ne ty mrško.“ Chytil ji za ruku a přitáhl k sobě do pevného sevření. Podívala se mu naštvaně do očí a litovala, že nemůžu zabíjet pohledem. Jeho vítězoslavný obličej ji štval. "Nevím, proč se tak raduje, já ještě neskončila." Řekla si v duchu. Rychle mu vší silou dupla na nohu a jen co trochu šokem povolil sevření k tomu přidala pořádnou facku. Tahle celá situace zapříčinila to, že spadl na zem. „Tohle už nikdy nedělej.“
Prskala kolem sebe jak divoká kočka. Teprve pochvíli jí došlo, že stále ještě leží na zemi a nezvedl se. Pozorně si ho prohlédla a zjistila, že se mu opět na temeni hromadí kapky krve. „Sakra, já se na to už taky můžu... Teď se s ním zase budu muset tahat.“
Tentokrát už se jí ho podařilo nadzvednout lehčeji než na poprvé. Dokonce nějakým zázrakem dostala Nathana do postele. Před tím mu ovšem musela opět vyčistit ránu a vyměnit obvaz. Sfoukla všechny svíce až na jednu, která teď ozařovala setmělý pokoj příjemný plápolajícím světlem. Probudila se ještě před svítáním. Potichu vstala z postele a šla se podívat na Nathana jak je na tom. Měl nějaký hodně divoký sen, házel s sebou na posteli a něco nesrozumitelně mumlal ze spaní. Čelo měl pokryté kapkami potu. Bála se, jestli náhodou nedostal horečku. Využila chvíle jeho klidu a položila mu na čelo opatrně svoji dlaň. Zdálo se, že teplotu nemá. Zřejmě to byla jen noční můra. Sundala ruku z Nathanova čela a pokusila se pomalu vstát z postele. Než se jí to ovšem podařilo, stáhl ji Nathan zpět do své postele a pokoušel se uškrtit její nohu či co. Sice to bolelo, ale bylo to vcelku vtipné.

„Jestli se za ní rozjedeš, zabiju tě, ta divoženka je moje.“ To byla první věta, kterou mu rozuměla. Už jí to tak vtipné nepřišlo a noha ji začínala bolet čím dál víc. „Nathane, vzbuď se, něco ošklivého se ti zdá.“ Naštěstí pro ni, zas až tak tvrdý spánek neměl. Začal se pomalu probírat hned po prvním oslovení, a když s ním ještě zatřásla, byl už vzhůru. „Proč mě budíš?“ „Měl jsi noční můru, a když jsem tě šla zkontrolovat, tak jsi mi chytl nohu a pokoušel si se ji udusit.“ „Aha, promiň. Netušil jsem to.“ „To je v pořádku. Můžu mít prosím ještě otázku?“ „I když bych to radši nechal na ráno, ptát se můžeš.“ „O čem se ti zdálo. Mluvil jsi ze spaní. Moc jsem ti nerozuměla, ale říkal jsi něco ve stylu: „Jestli se za ní rozjedeš, zabiju tě, ta divoženka je moje. Řekni mi to, prosím.“ „Dobrá. Zdálo se mi o dnešním ránu. Můj bratr se za tebou chtěl vydat a nešlo mu to rozmluvit.“ „A proto si ho musel přiškrtit?“ „No víš on tak trochu neví, kde jsou hranice.“ „Hm, dobrá jdi dál spát.“ „Ty nejdeš?“ „Ne, já už neusnu.“

Aniž by měla potřebu dodávat další vysvětlení, odešla z ložnice. Zastavila se v obývacím pokoji a přemýšlela, co bude dělat. Na konec vyhrála projížďka po lese. Věděla, že stejně nejspíš nikoho nepotká i tak si s sebou ten meč pro jistotu vzala. Jeden přece někdy neví. Osedlala si Nepta a vyvedla ho z jeskyně. Jen co na něj nasedla, rozjela se klusem skrz borůvčí. Pomalu začínalo svítat, takže v lese bylo celkem příjemné šero. Zastavila až na mýtině nedaleko malého vodopádu. Seskočila z koně a nechalo ho napít. Lehla si na záda do orosené trávy a pozorovala rozjasňující se oblohu. Slunce už bylo vylezlé skoro celé, když ji něco vyrušilo. Vlastně ne něco spíš někdo.

Okamžitě se postavila na nohy a rozhlížela se kolem. Najednou se přede ní zjevil muž a s úsměvem si jí prohlížel. „Tak jsem tě přeci našel a to se mi v tom bratr snažil zabránit.“ Vzpomněla si na noční rozhovor a došlo jí, že tohle je její budoucí švagr. „Tušil jsem, že za tu námahu stojíš.“ „Nevím, kdo jsi, ale vrať se domů a neruš mě tu.“ „No tak maličká já ti nechci ublížit, jen si pohrát.“ „Díky nemám chuť, už jsem si hrála s Nathanem.“ „Tak on tě přeci jen bratříček našel. Je blázen, že tě pustil. Já bych si tě hned nechal.“ „Tak to máš smůlu, protože já tebe ne. Tahle hra mě přestala bavit.“ Nasedla na Nepta a vydala se pryč. „Hej počkej! Kam jedeš?“ „Za tvým bratrem. Musím zkontrolovat, jestli už se vzpamatoval.“ Bylo jí jasné, že se za ní okamžitě vydá. Vzala to proto přes louku k malé vesnici. Za ní náhle zahnula, a dostala se do hlubokého lesa. Nebylo nejlehčí jím projet, i když jí toto kolečko trvalo asi hodinu, tak u jeskyně s radostí zjistila, že svého budoucího švagra opravdu setřásla.

Když vešla do domu, uhodila mě do nosu vůně chlebu a medu. S radostí se hrnula do kuchyně. Jen co do ní však vkročila, ztuhl jí úsměv na tváři. Nathan tu sice opravdu byl, ale vedle něho seděla i její matka. „Dobré ráno matko.“ „Dobré ráno Mel, přišla jsem Vám oznámit, že na svatbu je vše už připraveno. Ještě se musí sjet hosti. Kvůli tomu jsem vlastně tak úplně nepřišla, potřebuji, aby sis zkusila tyto šaty. Vezmu ti podle nich míry, které předám krejčímu. Ať tě ani nenapadne odmlouvat.“ „Dobrá matko.“ S odevzdaným výrazem si je odnesla do pokoje, kde se převlékla. Šlo jí to celkem pomalu. Nejdříve si totiž musela odmotat obinadlo, které jí stahovalo prsa. Šaty jí byly těsné a dlouhé. Nedalo se v nich chodit ani dýchat. Rozhodla se, proto pro náhradní řešení. Zpod skříně vytáhla velký dřevěný kufr a odemkla ho. Vyndala z něho jedny šaty, které si okamžitě vzala na sebe a jedny, které pečlivě zabalila do kusu tkaniny a odnesla je dolů. „Matko, ty tvé mi nebyly. To ovšem nevadí, šaty mám už dávno vybrané. Tady jsou. Pokud je budeš chtít nějak dozdobit, nebudu se zlobit.“ Matka se na ni podívala se znatelným údivem na tváři, ale šaty si vzala. Ještě ji sice donutila, abych se několikrát pomalu otočila na místě a rozpustila si vlasy, kvůli jejich délce. Oddychla si, jakmile její matka odjela. Úspěšně za sebou měla „zkoušku„ svatebních šatů. Jen co se tedy za matkou zabouchly dveře, hodlala se z toho co nejrychleji dostat.

„Počkej, nechoď prosím.“ Zmateně se podívala na krále a nechápala, co jí asi tak může chtít. „Prosím, nepřevlékej se hned do mužského. Nech mě, ať si tě prohlédnu.“ Jeho slova ji tak překvapila, že zůstala stát jak přikovaná. „Víš, že jsi krásnější, když na sobě máš šaty?“ Ta to věta ji ovšem okamžitě probrala z transu. Rychle se otočila, vyběhla schody na horu a převlékla se. "Já mu dám, že jsem hezká v dámském oblečení, ať se jde vycpat on i ten jeho slavný trůn." Nadávala v duchu. Když scházela opět dolů a chystala se otevřít vchodové dveře, abych odsud mohla opět na chvíli zmizet, za se ji zastavil svým hlasem. „Řekl jsem snad něco špatně?“ „Vy pane? Ne. Jen tak nějak přemýšlím nad tím, jestli bych si místo Vás neměla radši vzít Vašeho bratra.“ „Co prosím?!“ „Ano slyšíte dobře. Sice jsem ho za tím potkala pouze jednou, ale stihla jsem si všimnout, že jemu vyhovuji i v mužském oblečení.“ Nathan na ni vyjeveně koukal a pak ze sebe přiškrceným hlasem dostal jen pár slov. „Kde jsi potkala mého bratra.“ „V lese. Chvíli jsme si povídali a pak jsem mu ujela.“ „Vím, že to mu nebudeš rozumět, ale vyhýbej se mu prosím, jak jen to půjde po i před svatbou.“ „Proč?“ „Nechci, aby ti ublížil. K ženám se chová ještě hůř než dobytek.“ „Dobře, děkuji za varování.“ „Víš, že tolik jsme si toho snad ještě neřekli?“ „Hm to je možné.“ „Zbývá nám ještě jeden večer tady. Co kdybychom ho strávili společnou konverzací?“ „To není špatný nápad. Zítra bych odjela hned po snídani.“ „Samozřejmě jak chceš. Nebude ti vadit, když budeš pro jistotu se mnou už před svatbou sdílet komnatu?“ „Pokud ne lože tak ne.“ „Samozřejmě, že ne to až po svatbě.“ „Dobrá. Řekni mi však proč.“ „Zámek je nebezpečné a temné místo. Zvlášť pro budoucí královnu, spousta lidí se tě může pokusit zabít, jen aby rozpoutali válku mezi mojí a tvojí zemí. Nevím, co je na tom pravda, ale slyšel jsem znepokojivé zvěsti o dědici Vašeho trůnu.“ „Opravdu jaké?“ „Prý je krutý, zbožňuje boj, necitlivý, nestará se o svůj lid, prý nedokáže milovat, protože je proklatý.“ „Tak to se za tím nejvíce blíží skutečnosti z toho všeho, co jsem slyšela. Následník opravdu zbožňuje boj, není necitlivý, jen neprojevuje své city tak jako jiní. Co se týče toho prokletí tak to je pravda.“ „Co je to za prokletí?“ „Říká se, že naši zemi bude tak dlouho pustošit drak, dokud ho někdo nezabije, nebo se do sebe navzájem nezamilují. Dokud se něco takového nestane, nebude schopen lásky jak následník tak jeho.“ „Tak to by znamenalo, že nástupcem by musela být žena ne?“ „Nejspíše ano.“ „Tak to je dobře, že jsi ho zabila. Je přeci nemožné, aby na trůn mohla nastoupit žena. Vy nedokážete vládnout rozumem, pouze city. Jste slabé a často lehce ovladatelné.“

„Opravdu?“ „Neber to zle, ale ano.“ „Už se těším, až ti bude dědic představen.“ „Já taky, zajímalo by mě ještě, jestli ti alespoň poděkoval.“ „Ano. Nevíš o nějakém jiném drakovi?“ „Ne. Proč?“ „Chybí mi. Už jsme si celkem sedli. Byl snad jediný, kdo mě nechtěl doopravdy zabít a já jeho.“ „Přesto si ho zabila.“ „Ano, já vím. Nechápu to. Srdce mělo být jinde, než kam jsem bodla.“ „Měla bys být ráda, že už neterorizuje Vaši zemi.“ „Jenže to je právě to. Od té doby, co jsme spolu bojovali, už nikde nikoho neterorizoval.“ „Víš, měl bych ti asi něco říct. Musíš mi, ale slíbit, že mě nezabiješ.“ „Pokusím se.“ „Pamatuješ, jsi ještě kam si toho draka bodla.“ „Ovšem, že ano. Pod levou plíci.“ „Správně.“ Zničehonic si Nathan začal stahovat košili. Nechápala, proč to dělá. Po chvíli jí to však došlo. Bylo zde něco, čeho si do teď nevšimla. Celý jeho trup i ruce byly pokryty ať už většími nebo menšími jizvami. Nejčerstvější se táhla pod posledním žebrem a byla dlouhá asi 12 cm. „Doufám, že se mě nesnažíš říct to, co si myslím.“ „Nezabila jsi ho. Já jsem on.“ Neměla ponětí, co mu zrovna na tohle mám říct. Čeho si ovšem byla vědoma, bylo to, že i tak nehodlám vycouvat. „Neboj, nezabiji tě. Je ti doufám jasné, že tím se mnohé mění?“ „Ano. Pokud budeš chtít zrušit svatbu, pochopím to.“ „Ne to je dobré, udělám to. Nemáš ponětí, jak moc jsme teď oba dohromady zranitelní. To není dobré, musíme si dávat hodně velký pozor na to, aby mí lidé nezjistili, co jsi zač, to znamená, že se mnou nesmíš ani do mé země.“ „To nejde. Funguješ na mě jako zeď. S tebou se nemůžu proměnit ani přeměnit zpět. Nejde to.“ „To se nedivím. To nejde žádnému drakovi.“ „Co že?“ „Víš, u nás v zemi existují lidé, kteří poznají draka-člověka. Chytí ho a dovedou, přede mně. Já mu dám vybrat draka nebo člověka. Podle toho jakou podobu si zvolí, je s ním také zacházeno. Jak mile zvolí draka, musí bojovat se mnou a pokud člověka nějakého bojovníka si vylosuje. Pokud vyhraje, může v zemi zůstat, ale provádí se určitá opatření na to, aby se už nikdy neproměnil v draka zpět.“ „Co to znamená pro mě?“ „Nevím, tvůj drak je neobyčejně silný. Zvládne, odlétnou i v mé přítomnosti, to jsem ještě nikdy nezažila.“ „Já myslím, co znamená pro mě to, že si tě vezmu.“ „Aha. No už se nikdy nepřeměníš, pokud ti to nepovolím nebo nedám příkazem, možná ovšem tvůj drak bude ještě sílit. To by ovšem nebylo dobré. Mohl by nad tebou získat kontrolu pokud by jsi se ho nenaučil ovládat nebo já nezjistila jak ovládnout jeho. Každopádně v mé zemi bys byl vítán se slávou ovšem s tím, že půjdeš jako dar bohům. Proroctví totiž praví, že pokud si vyvolený vezme člověka-draka, jsou tu pouze tři možnosti. Vyvolený je i následník a pak půjde kletba draka zrušit. Vyvolený dá za svého draka život, ale země bude pustošena osvobozenými draky nebo drak půjde na oltář Bohů a země bude ochráněna a obdarována novým vyvoleným.“ „Takže bys musela být následnice?“ „Ano, tím by se ovšem nic nezměnilo. Lidé mě milují a nepřáli by mi to. Spousta z nich se nesrovnala s tím, že já jsem vyvolená v obou částech.“ „To nechápu.“ „ No víš. Já jsem následnice trůnu. Jsem budoucí panovnice a vyvolená v jedné osobě. Mohla jsem si vybrat. Já zvolila boj, bohužel mě to prokletí doběhlo. Jak je vidět tak mé prokletí je i tím vaším.“ „To znamená, že mě můžete zachránit?“ „Tak na to zapomeňte, nehodlám nikoho zachraňovat. Jak jsem vám už řekla, můžu zařídit, abyste se nepřeměňoval, ale zamilovat se nedokážu.“ „Jenže, jaký to má smysl, když jsem já i ty prokletý.“ „Nevím. Matka mi vždycky vyprávěla, že abych byla šťastná, musím najít cestu do nitra svého srdce.“ „To nemůže být těžké ne?“

Jen si povzdechla, možná bych mu měla říct, že to má ještě pokračování, ale to je jedno. „Nehodlám to dál řešit. Jdeme spát. Zítra vstáváme.“ Jen se na ni podíval s výčitkami v očích, ale dál už nic neříkal. Lehla si na své lůžko a snažila se usnout. Po nějaké době se jí to povedlo. Bohužel ji opět pronásledovala noční můra jak už několik let. Stále ta samá. Je v obří jeskyni a okolo ní jsou desítky lidských srdcí a ona si musí jedno zvolit. Pokaždé když k jednomu přikročí, objeví se přední člověk, kterého zabila. Pokaždé ji zbyly 3 srdce a vždy když si nějaké vybere, někdo nový zemře. Věděla moc dobře, že jedno z těch srdcí je člověka, kterého si má vzít, nechtěla ho ovšem zabít. Proto se nemůže do té jeskyně vydat a proto o ní nesmí nikdo vědět. Jak snadné by bylo tím zabít zbylé tři muže a hlavně krále. Právě ve snu přistupovala k prostřednímu ze tří srdcí a zvedala ho do rukou. V tom se před ní zjevil cizí muž a začal se s ní o srdce přetahovat. „Ne nemáš nárok, ještě jsi nesplnila vše. Nezabila jsi ho.“ „Lžeš. Nemusím už nikoho vraždit. Došla jsem na konec. Mohu si vybrat, konečně mohu.“ „Mýlíš se. Dokud se nezamiluješ nebo nezabiješ všechny, nemáš nárok, až se to stane, přijď.“ Jen co to dořekl, strčil do ní a ona začala padat do propasti. Vzbudil ji vlastní výkřik. Zprudka se posadila na postel a přerývaně dýchala. Zjistila, že její sen skončil právě v čas. Už bylo dávno po svítání největší čas vyrazit. Vzbudila Nathana a poslala ho osedlat koně a přidělat k sedlům potřebná zavazadla.

Já se zatím šla převléknout do šatů, o kterých si myslela, že je na sebe už nikdy neobléknu. Naštěstí s nimi nepotřebovala pomoct. Ty to šaty byly naprosto atypické a šité speciálně pro ni. Šněrování bylo umístěno dopředu pod prsa tak aby vypadalo jako ozdobný prvek a přitom udrželo šaty na jejím těle. Šaty měli tmavě modrou barvu a byly vyšity stříbrnou nití, takže připomínali hvězdnou oblohu. Látka skvěle obepínala celou její postavu, takže úžasně vyniklo její hubené a přeci dobře tvarované tělo. Ramena měla odhalená, přestože k šatům patřili až na zem sahající rukávy. Ze šperkovnice vyndala jediný šperk, který tam měla a připnula si ho na krk. Vlasy svázala do složitých copů a propletla jimi stříbrnou nit. Pohlédla na svůj obraz v zrcadle a přemýšlela, jestli je se sebou spokojená. Musela uznat, že tentokrát jí to opravdu sluší. Sešla dolů, kde už na ni čekal její budoucí manžel s koňmi. Dnes se výjimečně netěšila do sedla, ale za to mohli hlavně ty šaty. Ignorovala králův zkoumavý pohled, který z ní ne a ne spustit. Už chtěla dát nohu do třmenu a vyhoupnout se do sedla, když ji zastavil.

„Zapomínáte na protokol, princezno.“ Melánie jen tiše zavrčela a opět sesedla. „Takže jakou jeho část hodláte uplatit Výsosti. Tu o dámském sedle nebo snad tu neohrožené ochraně v sedle?“ „Rád bych tu druhou, obávám se ovšem o své zdraví. Nevím, jestli mě nezraníš.“ „Obáváte se správně, pane. Dodržujte i vy etiketu prosím. Hodlám jet sama. Nemusíte se bát, do správného sedu přejdu, jen co to bude nutné.“ Nathan jen stál a díval se na ni. Nechtěl si vzít ledovou královnu. Nestál o takovou ženu, za těch pár dní poznal, že není ledová. Je sice temperamentní a snaží se být naprosto nezávislá, viděl jako moc jí je tato svatba proti srsti. Nechtěla se vdávat, nikdy. A pak potkala jeho a on to celé zkazil. Jedinou nadějí mu byly ta slova, když mluvila o jeho dračí podobě. Z jeho přemýšlení ho vytrhl až šustivý zvuk šatů a vrznutí dveří. Viděl, že na něj čeká s tázavým pohledem. Proto k ní rychle došel. Provedli koně jeskyní a nasedli na ně. Nemohli se sice pohybovat cvalem, ale rychlejší klus jejím vlasům nevadil. K zámku přijeli těsně před obědem. Když už byl zámek na dohled, musela si Melánie přesednout, a tím pádem museli i zpomalit.

Za chvíli uslyšeli fanfáry, které všem ohlašovali jejich příjezd. Brána se začala s rachotem otvírat a oni vjeli na nádvoří. Zde už byli nastoupeni snad všichni dvořané v čele s její matkou, po jejímž boku stál i její budoucí švagr. Musela se v duchu usmát jeho překvapenému výrazů, který se mu nepodařilo skrýt, když ji spatřil. Málem seskočila z koně sama, pak jí ale došlo, že vlastně musí počkat na svého budoucího manžela. Ten se u ní objevil během chvíle a pomohl jí ze sedla dolů. Porovnala si své šaty a králi se lehce uklonila na znamení díků. Poté se obrátila na zbytek dvora, který ji pečlivě sledoval. Hluboce se uklonila všem dvořanům a vyšla vstříc své matce. Lehce se před ní poklonila a políbila ji na tvář. Poté způsobně čekala, až bude představena dvořanům a budoucímu švagrovi. Král ji ovšem překvapil, když prohlásil, že jsou oba velmi unaveni po cestě a proto přesouvá tuto ceremonii na večerní hostinu, na kterou jsou všichni zváni. Poté celý ten zástup lidí rozehnal a nabídl jí rámě, aby jí ukázal jeho teď vlastně i její komnaty.