Rozkvetlá

Dřív jsem si myslel, že pohled na krev nezvládnu. Jako když jsem běžel, upadl, rozbil si koleno, a linoucí se červená mi zabarvovala chlupy na noze. A já se poblil. Člověk si rozbije koleno, a pak se poblije. To je teda k pokukání. Ale víte co? Vždycky si na všechno zvyknete. Jde jen o pouhý zvyk, který si musíte přivlastnit. A pak už bude všechno jiné. Vy budete jiní, protože musíte. Nebo protože chcete.
            Jako malej jsem netušil, že to dotáhnu až sem. A stejně se to stalo. Teď tu stojím, za měsíčního světla a šlehání plamenů, poslouchám dunivé cosi, co vydává někdo z nás, ale nikdy jsem se nezajímal o to kdo a jak. Jako když máte milion lesních rohů, a střídavě na ně hrajete a doplňujete se. Až na to, že tohle rozhodně lesní rohy nejsou. Na to zněj moc dunivě.
            Šarlota chodí od ohni k ohni a hází do nich směs bylinek. Vůně spálených stonků a květů mi proudí nosem až do hlavy, přes hruď ke konečkům prstů, až zavřu oči a nechám se tím kouzlem pohltit. V hlavě mi tančí miliony plamínků, které jsou kolem mě i v realitě, až na to, že mnohem větší. I když nikdy ne tak smyslné. Vydávám se tančit s nimi. A moje touha mě táhne dál.
            Vykročím a cítím, jak se mi stébla trávy proplétají mezi prsty. Spolu se mnou se vydává směrem ke Stromu věčnosti dalších šest lidí, se kterými vytváříme menší kruh kolem stromu, díky kterému jsme tím, čím jsme. Mohl bych to dělat se zavřenýma očima, ale to bych přišel o tu nádheru. O tu slast, kterou zažívám, když postupně vytváříme mechem a květinami porostlý dar, který je klíčem pro život celého našeho klanu.
            U stromu stojí dívka, která je bílá právě jako ten měsíční svit. Když na ni položím ruku, abych ji obvázal pružnými větvemi a stonky kolem stromu, vynikne neskutečný kontrast, který mě vždycky ještě více vyzdvihne k blížící se euforii. Dívka není krásná, ani škaredá. Je to něco, co už od narození ví, že tohle je jejím smyslem života. Když se mezi námi narodíš bílej, vždycky nadejde chvíle, kdy dopadneš přesně takhle. Protože tvoje tělo je čisté a nevinné, s kouzelnými schopnostmi, které naše těla potřebují pro život.
            V téhle části vždycky rád začnu mluvit k Tobě. Ne nahlas, ale ve své hlavě. A Tvoje jemná kůže je posetá neviditelnými chloupky, které ji dělají ještě jemnější než je. Dívám se Ti do očí, zatímco se na Tvém břiše vytváří řez, který mě pouští dál do Tvého těla. A Ty nekřičíš. Za to Tvoje oči křičí, že se mi dostanou až do hlavy, v které mi dál tančí plamínky. V téhle fázi vždycky začne každá plakat. A já pláču s ní. Ne proto, že bych byl smutný. Ale protože nadešla má chvíle, kdy jsem absolutně šťastný. Rozevírám Ti břišní útroby, ale nespouštím z Tebe oči. A Ty začínáš mrkat víc a víc. Až Ti hlava spadne na hruď, já vytáhnu obě ruce, pohled na ně mě však už nenutí zvracet, a Tvoji hlavu zvrátím dozadu. Jeden čistý řez na jemné kůži krku. A Ty tam visíš, bez bolesti, a krev opouští Tvoje tělo.
            Ostatní postupně vychází z malého kruhu, svými rty obepínají Tvé lesknoucí se čelo a vyndávají přebytek z Tvého těla. To, co si stejně nikdy nepotřebovala. Každý bere jeden orgán, který postupně pokládá kolem Stromu věčnosti, do ještě menšího kruhu, než jsme my. Přichází Šarlota. V látce nese bylinky a květiny, které se stanou Tvým novým tělem. Postupně Tě naplňujeme, a Ty rozkvétáš do nového stromu. Nového života. Každá květina má své místo, vykukujíc z Tvého těla ven. Rostoucí z Tvého těla ven. Nakonec Ti pokládám do vlasů svázanou větvičku, která Ti bude držet hlavu pohromadě a vzpřímeně s ostatními částmi těla.
            Ustupujeme. Jsi hotová. A nepotkala jsi smrt, která potká nás ostatní. Převtělila jsi se, a Tvé tělo bude sloužit jako schránka, z které všechen náš život rozkvétá. Květiny nezvadnou, protože mají Tebe. Ty nezvadneš, protože máš květiny. A my nikdy nezvadneme, protože jsi splnila svůj účel, a stala jsi se darem a novým životem pro Strom věčnosti, který tu s námi pobude celý následující rok. Jsi hotová, rozkvetlá květina. A já vystoupal až na vrchol. Na všechno si totiž zvyknete. A ze zvyku může vyplynout láska, stejně jako ta moje.
            Nikdy mě nic nenaplní víc, jako pohled na Tvé bílé rozkvetlé tělo a dotyky, které jsem Ti v poslední hodině věnoval. Z nechutenství může vzniknout nenávist. A já miluji krev, jako miluji Tebe.