Půdní kontinuita

V půdním prostoru národního domu byla tma a obrovské větrací systémy, tepelné nádrže vydávající nepřetržitý zvuk o vysoké a nízké frekvenci, asi jako větrák a vysavač zapnuty na střední level ve velmi malém a opravdu dlouhém tunelu.

Na podlaze blikalo žluté světlo s přístrojové desky ovladajiciho a udrzovaciho mechanismu. Proužek vzdáleného světla na konci místnosti a mladý muž na druhé straně v lotosovem sedu, meditoval na židli o vlastní identitě, hledání a ztracenem dilci lidské psychologie.

Přál si uzemnit svoji lidskou zkušenost, zavřít se do místnosti a prožívat jen tmu a ticho, odlouceny od vizuálních stimulu, tlaku civilizace a opakujících se potřeb a návyků. Potřeboval znovu vstřebat své já a uchopit znova ten pocit, jaké je to být ztracený, nalezený, vysloveny na neviditelném místě v prostoru mimo čas a lidskou mysl.

Ale počkat, co u všech orakuli existuje mimo lidskou mysl, kromě ní samotné? Podnět zablokoval vjem. Rostl strach o něj a pak strach o povaze lidskosti, ticha, univerza. Co když jej hledají tam venku?

Honili se mu hlavou myšlenky roztroušené okolo nás. Okolo toho co zbylo z člověka. Okolo nahé opalescentni podstaty cirkulujiciho super fluida. Postava mizela v terapii tmou a nalezla jen střípky nějaké mysteriózní školy v hyper prostoru.

Nějaké ztracene konexe, obrazy napojené na nás svět, pocitky mimo tento Vesmír, opravdová skutečnost a opravdový tvůrce skutečnosti, jež generuje desing této reality a pocit, jež se neváží žádnou váhou mimo ostrovy lidského srdce.