The secret of rain

The secret of rain


Seděla jsem na houpačce dětského hřiště a přemýšlela. Přemýšlela jsem o svém životě, jak v něm není nic stabilního.

Sice mí rodiče nebyli rozvedení, ale jako by mezi nimi už nebyla žádná láska. Bavili se spolu, to jo. Ale byli spíš přátelé než manželé. Neměla jsem stálé kamarády, protože všechny jsem tak po půl roce omrzela.

Už jsem myslela, že mám život na nic, když začalo pršet. Chladné kapky padaly na čelo, na nohy, na ruce, které dosud svíraly řetěz od houpačky. A pak jsem si to uvědomila. Jedna věc v mém životě stabilní je. A to moje jediná stálá kamarádka Zoretta.

Právě Zoretta si ke mně na začátku školního roku sama od sebe sedla, a od té doby jsme tak nějak byly kamarádky. Nebrala mě jako tu divnou holku, která si pořádně neudrží kamarádky, ale jako někoho, na koho se může spolehnout. Ani Zoretta nebyla nijak moc oblíbená, asi tak akorát.

Další věc, za kterou jsem ji měla ráda byl fakt, že mě neoslovovala Tristell jako všichni ostatní. Její oblíbená přezdívka pro mě byla Tris. A to se mi líbilo.

Dělaly jsme spolu úplně všechno. Ale nejradši jsme  měly tohle hřiště. A taky jsme toho měly hodně společného. Zvláštní jméno, málo kamarádů, a obě jsme rády pozorovaly déšť. Shodly jsme se na tom, že je fascinující, i když ostatním by to připadalo divné.

Možná proto, že jsem neměla moc kamarádů, ale možná kvůli našemu pevnému poutu jsem se zděsila, když mi jednou moje učitelka řekla, že Zoretta zemřela. Přejel ji opilý řidič. Pořád jsem si namlouvala, že to není pravda, ale věděla jsem, že je.

V tu chvíli jsem si zas sedla na naše oblíbené místo, na dětské hřiště, které jsem měla vedle domu, a vzpomínala na naše zážitky. A to už nikdy znovu nezažiju. Aspoň ne s ní. A brečela jsem.

Ani jsem si nevšimla, že začalo pršet. Stejně jako před měsícem těžké studené kapky dopadaly na moji pokožku. Voda vyjasnila moji mysl a já si opět něco uvědomila.

I když už tu Zoretta není, v mém srdci setrvává a chrání mě. Dělá mě silnou, veselou.

Teď už jsem ji nebrala jen jako kamarádku navždy, jako tu jedinou na světě. Už jsem ji brala taky jako někoho, koho už nenajdu. Protože ona nebyla jen tak někdo. Ona byla originál. Byla se mnou od doby, co jsem byla malá, po celý můj život.

A od té doby vždy, když začalo pršet, jsem si na ni vzpomněla. A protože pršelo často, myslela jsem na ni neustále.

Jakmile se zatáhla obloha, šla jsem na dětské hřiště. I když už mi bylo dvacet, a víc. Sedla jsem si na houpačku, vzpomínala na to, jak jsme tu se Zorettou dováděly, houpaly se tak vysoko, že jsme skoro spadly, a smály se. Nechala jsem se omývat deštěm.

A vzpomínala dál...