Veronika

„Ahoj. Jmenuju se Veronika. A jsem alkoholička.“
            Jsem Veronika. A jsem alkoholička. Alkoholička. Jsem. Jsem. Veronika. Alkoholička. Jsem. Jsem tu sama? Nejsem. Jsem Veronika. A jsem alkoholička. Jsem.
            Existuju a jsem. Ne jenom jednou.
            „Ahoj. Jmenuju se Veronika. A jsem alkoholička,“ otevírá pusu několik desítek blondýn kolem mě. Když se otočím, otočí se taky. A já se zatočím, jako na soutěžní přehlídce tanečních umění, sukně mi vlaje a dotýká se všech Veronik, které  kolem sebe mám. Až na to, že žádnou sukni nemám. A já se točím, nahá, ve spodním prádle. Jediné, co mi vlaje, jsou mé vlasy. A možná taky hlava. Nebo vlaju celá. Až nakonec uletím. To bych chtěla.
            „Ahoj. Jmenuju se Veronika. A jsem alkoholička.“ Už zase. A napořád. A dívám se na sebe, znovu na sebe a na další sebe. Jsem pořád stejná. Jen pohled nemám stejný. Někdy je mrtvý a někdy živý. Jakmile si představuji dlouhou sukni a točím se, tak se mi třpytí a to jsem živá celá. Díky svým představám. Jinak jsem mrtvá. Zvenku i uvnitř. A oplácím si pohled, který si věnuji. Cítím prázdnotu. Občas bolest. Kdybych necítila prázdnotu, tak cítím bolest. To přeci nechci. Proto jsem uzavřená. Sama v sobě. Před sebou a ostatním světem. A jediný, pro co žiju, je sklenička či lahev, plastová nebo skleněná, demižon či rovnou sud, je mi to úplně jedno. Třeba kýbl. A třeba půllitr. Je mi to fakt jedno. Jen když to udrží tekutinu. Která je mojí krví.
            Jsem Veronika a jsem alkoholička? Jsem alkoholička. Jestli jsem Veronika, to už občas nevím. Podle tetování, které mám na vnitřní straně ruky, Veronikou budu. Nebo to byl jenom někdo hodně důležitý. Vytetovat si svoje jméno. To je přeci hloupost. V mým případě možná ne. Aspoň vím, jak se jmenuju. A vím, kdo jsem. Alkoholička.
            Pozoruju několik obrazů. Ruka zvedající se k obličeji a ohryzek, který se při polykání zvedá a klesá. A ta slečna v tom obrazu hltá, jako by to byla její jediná šance na znovuzrození. Jestli se chce vůbec znovuzrodit. Chceš se znovuzrodit, Veroniko? Nebo jenom čekáš. Čekáš, až se upiješ. Protože to je smrt, kterou by jsi chtěla.
            Jsi hloupá. A zároveň chytrá. Víš, že jsi. Ale nedokážeš najít pravý smysl života, v tomhle světě, který tě svazuje. Pláčeš. Neplač Veroniko.
            Jsem alkoholička. A chci zapomenout na svět, který mě svazuje. Pláču. Dívám se na sebe. Nerozumím tomu. Kde jsem a proč tu jsem. Co ode mě svět očekává. Chytám se za vlasy a tahám si je, jako bych chtěla, aby mi s nimi celá hlava upadla. Z ramenou. Na zem. Skácelo by se celé tělo. A já bych konečně žila. I když bych nežila.
            Kruhová místnost, která mi chce dokázat, že jsem tím, čím jsem. Jsem. Nebo nejsem. Jsem i nejsem. Alkoholičkou jsem. Ale člověkem nejsem. Já totiž nežiju. Jenom přežívám. Co je to za život, když stejně spadnu zpátky, do vodopádu chlastu, který mě unáší dál a dál. A já se nechávám unášet. A padám.
            Někdy se rozhodnu, že už to tak nechci. Brodím se vodopádem. Pláču a cítím, že se jím chci nechat pohltit. Ale zároveň nechci. Nevím, jakou cestu si vybrat. Protože už stejně nežiju.
            Kruhová místnost. Chce mi dokázat, že jsem tím, čím jsem. Čím jsem? Kdo jsem? Obrazy kolem mě. Všechny jsou stejné. A úplně jiné. Vyber si úhel pohledu, kterým se podíváš. Změní ti svět. Dívám se. Na Veroniku. Na sebe. Sukni nemám. Hrbím se. Nevěřím si. Jsem tak strašně mrtvá. Oči mám zarudlé a vyhaslé. Vidím to natisíckrát. Tolik zrcadel tu ani není. A stejně to není lež.
             Kost a kůže. Moje máma to vždycky říkala. To je jediná věc, která se stala pravdou. Jsem kost a kůže. Asi netušila, že budu alkoholička. Premiantka třídy. To nevadí. Veronika je tam, kde je. A já jsem s ní.
            Pohupuji se v bokách. Je to sranda. Všechny obrazy kolem mě dělají to samé. A já nejsem sama. Tančím a dívám se, jak tančí i všechny ostatní Veroniky. Ve spodním prádle. Sukni už nepotřebujeme. Jsme samy. Samy spolu.
            Směju se. Skáču a blbnu. Točí se mi hlava. Musím se znovu napít. Zrcadla vyprsknou rudou tekutinu z úst. Ta teče jen po jednom ze zrcadel. Tak strašně se směju. Ani napít se nemůžu. Zkouším to znovu. Musím zavřít oči. Jinak to nezvládnu. A voda mi proudí tělem jako krev. Až na to, že to není voda. Ani moje krev. Cítím se, jako bych byla připevněná k zemi a zároveň pomalu odlétala. Otevírám oči. Tenký pramínek se mi line po bradě a kapky dopadají na dřevěnou podlahu. Sakra. Třísky. Mám zaražený třísky v chodidlech. Předtím jsem si toho nevšimla. Představuji si, že cítím bolest. Když má člověk třísku a ještě si s ní tančí, musí to přeci bolet. Mě to jinak nebolí. Ale mělo by.
            Nevím, proč mám červené ruce. Je to moje krev nebo tekutina, která je skoro jako mou krví? Vidím Veroniky, které se ptají na to samé. Máme stejnou otázku. A stejný cíl. Najednou už se nesměju. Proč se nesměju? Vidím vyčítavé pohledy. Nevím, co dělám. Už zase. A chce se mi zvracet. Ze sebe. Myslím, že už si to dávám dostatečně najevo. Nedívej se tak na mě. „Nedívejte se tak na mě!“ zařvu a ony zařvou taky. Už zase pláču. Jsem na alkoholový houpačce. Chci si setřít slzy. Nejde to. Přejíždím prsty pouze po hladkém povrchu. Jdu k dalšímu. A dalšímu. Nic se neděje. Slzy stále tečou. Proč mi nejdou setřít? Snažím se. Vážně se snažím. Obcházím celou místnost, od obrazu k obrazu, od Veroniky k Veronice. Snažím se, aby se uklidnila. Aby nebyla smutná. „Neplač,“ zašeptám, ale Veronika se rozpláče ještě víc. Proč ty zasraný slzy nejdou setřít? Cítím jenom hladký povrch. A jsem od sebe dál než kdy jindy. Nedokážu se sama sebe dotknout. Stírám jen svůj odraz. Je to můj odraz. Veronika jsem já. A já jsem Veronika. Nebo Veroniky?
            Sedám si doprostřed zrcadlového kruhu. Jsou to zrcadla. Všude kolem mě. Odráží nejen co je na mně, i to, co je ve mně. Vidím do duše každého odrazu. Až na to, že se choulí. Duše se choulí a je zraněná. Asi potřebuje dostat napít.
            Lehám si. Nevidím žádný odraz. Dívám se do stropu. Je taky dřevěný. To znamená, že kolem mě je dřevo a sklo. Dřevo mě uklidňuje víc. Nevidím tam sebe.
            Ahoj, Veroniko. Už víš, čím jsi? Nejsi jen tou pijící holkou, která kolem sebe mává rukama a neviditelnou sukní. Jsi něco víc. Kdy už si to uvědomíš? A máš toho v sobě víc. Máš v sobě víc Veronik, než si myslíš. Občas je to špatně. Ale někdy ti pomohou dostat se na povrch toho všeho. Je to těžké. A ty potřebuješ někoho, kdo tě podrží. Sama sebe se dostáváš na vrch, i když nevíš jak. Neuvědomuješ si z toho nic. Neřekla by jsi, že jsi schopná se dostat domů. Protože jsi skoro v nevědomí. Ale část tebe stále vnímá, jen ty jí ne. A to je dobře. Teď už spi. A když se probereš, může být všechno jinak. Zavíráš oči. Víš, co je v tobě. Je jen na tobě, jaké myšlenky budeš mít ráno. Vedle tebe leží prázdná láhev. Nemusíš ji naplňovat. Když zůstane prázdná, ty už prázdná nebudeš.
           
Kruhová místnost. Ukazuje mi, co je ve mně. Slyším zpěv ptáků. A třeští mi hlava. Chce se mi zvracet. Pomalu otevírám oči. Nade mnou je dřevěný strop. A já vím, co cítím. Jsou slova, která potřebuji říct. Pravděpodobně nikdy nebyla vyřčena. Asi je to pravdou.
            „Ahoj. Jmenuju se Veronika. A jsem alkoholička.“