Barfight

,,Mohl bys to zopakovat?"
Jediná věta která utišila celou místnost.
Všechny oči se zvedly a zadívaly se stejným směrem. Hostinský se zastavil v polovině točení piva, ruce mu ochably a jen s nevěřícným výrazem upíral svůj zrak na zdroj té věty. Koutek starých karbaníků byl tou žádostí tak překvapený že všichni pustili karty na stůl aniž by pomysleli na to že si je navzájem ukážou.
Popel padal od cigaret mužů na baru kteří zapomněli na to že v ústech vůbec něco mají. Jediný komu to bylo připomenuto byl postarší muž v šedivé mikině kterému kus žhavého tabáku dopadl na kalhoty. Přesto sebou však nijak netrhl a jen nepřítomně shrábnul popel ze svého stehna.
Celý podnik, všech třináct přítomných lidí sedělo, a jeden stál, jako by byli přikovaní. Hleděli na muže který si dovolil být drzý na nejmocnějšího chlapa ve městě.
Jak si to mohl dovolit? Proč to udělal? Co blbne? To je debil! To bude prdel! Dneska sem sem neměl chodit! Tyvole oni mi rozbijou bar.!.. Každý z nich měl v hlavu nějakou z těchto myšlenek či jejich lehké variace. Nikdo z nich se neodvažoval ani vydechnout.
Celé to ticho které se odehrávalo mezi mužem se vztyčeným obočím a mužem sedícím v rohu stolu u okna se dalo krájet a mělo přispět k pozdějšímu názvu této putiky. U tiché smrti.
Jubox ve kterém zrovna cvaklo, čímž dával najevo že se po patnácti minutách probral k životu po tom co do něj, nyní již nepřítomný Ernie, hodil padesátku aby si zahrál, jeho slovy -chodníčkovou písničku.
Píseň která se v něm spustila byla všem důvěrně známá. Nikdo z nich to sice neudělal ale později se měli všichni chlubit jak se i v tom napětí museli té ironii smát. Pokud nějaká písnička totiž v historii vyjadřovala lépe situaci která se právě odehrávala musela to podle nich být tahle.
Vezmu tě má milá rovnou tam..
Jubox začal vydávat trochu chrčivý zvuk ale jinak byla barva hlasu onoho zpěváka naprosto nezaměnitelná. Pepa Vojtek svou nejspíš neznámější písní rozčísl ticho a tím jako by vydal povel k začátku jednání, či konci zírání.
Max, tedy muž sedící u okna se rychle zvedl a i s nedopitou lahví piva v ruce se vydal naproti Petrovi, tedy panu Máslevskému.
Ten pro reakci nemusel chodit daleko a s mírným úšklebkem vyškubl barovou židličku jednomu z jeho pochlebovačů, tím byl téměř každý v baru, přímo z pod-zadku.
Kdysi hrával baseball a stolička mu přišla do rukou akorát tak vhod jako kdysi pálka, tyhle věci se nejspíš nezapomínají. K jeho smůle je v tom ale taky dost podvědomých zákonitostí jako třeba pálit vždy do toho pomyslného obdélníku mezi ramenem a kolenem.
Max nebyl sice génius ale některé věci mu docházely rychleji než jiné a právě toto bylo jednou z oněch věcí. Jeho kroky vedly k rychlému skluzu při kterém, jak doufal bude jeho, nyní již rozbitá, lahev sloužit jako velmi užitečná zbraň.
,,Bacha pude dolu." křikl barman ve snaze nerozházet si to s panem M. Nebyl to zlý člověk, ale když si měl vybrat mezi podivínem do provokoval a člověkem co může srovnat jeho hospodu se zemí? V takové otázce má většinou naprosté jasno.
S velkou rychlostí a celkem pronikavým zvukem svištícího dřeva se stolička ocitla přesně tam kde se ocitnout měla. Z Maxovy perspektivy ovšem, jeho skluz totiž počítal s tím že by Perta mohl někdo nasměrovat a nevedl tudíž až k němu nýbrž dostatečně před něj aby pouze promáchl.
Promáchnutí spolu se setrvačnou silou stálo pana M. spoustu energie a vytočilo jeho tělo do podoby antického diskobola. Jeho tělo točící se za pálkou jako vývrtka se neodvratně dostávalo z rovnováhy. Problém s barovou židličkou byl totiž ten že byla o dost těžší než pálka a tudíž táhla mnohem více než by byla bývala táhla ona.
Max si nenechal svou šanci ujít a rozhodl se jednat. Rychle vstal a seknul po Petrovi svým velmi improvizovaným skleněným nožem. Bohužel co se mu stalo záchranou v jedné chvíli se mu stalo neštěstím v té další.
Při zvedání, se jeho ruka totiž zapřela za střep který sem odletěl po rozbití oné lahve. Zabořil se mu hluboko do kůže a rychle ho probral do reality kde promrhal spoustu času myšlením na bolest a málo času nějakými činy.
Když se u nás chlapi poperou...
Ozval se v dáli refrén a celá hospoda napjatě sledovala co se děje. Pár těch nejblíže onomu souboji se rychle distancovalo a kdyby měl někdo ptačí perspektivu jistě by si uvědomil že tam prakticky vznikl jakýsi kruh či aréna pro ty dva aby si vše vyříkali.
Myšlenky všem jely v plném proudu, ale že by se někdo odvažoval promluvit? Barman se schoval za bar aby při pohledu na něj nedošlo Maxovi který hlas byl ten co ho málem dostal do šlamastyky.
Soci proti sobě stáli v rádoby bojovém postoji, jeden litující toho že má dlouhé ruce a dlouhou zbraň na relativně krátkou vzdálenost, druhý přesného opaku. Na jednu chvíli se zadívali tomu druhému do očí, skoro jako by se chtěli domluvit na tom že si vymění zbraně ať je to pro oba víc fér.
Max byl připravený rozřezat toho parchanta na kusy za to co mu řekl. Stejně tak byl Petr odhodlaný uštědřit Maxovi spoustu bolesti jelikož se mu odvážil oponovat.
Oba se zhluboka nadechli a se začátkem druhé sloky písničky Pohoda započalo pomyslné druhé kolo jejich souboje...
Max se s vyjeknutím probudil v posteli, rychle se posadil a uvědomil si že mu skrz okno svítí do pokoje slunce a že celá tahle šílenost byl nejspíš jen zlý sen.
Neměl ani moc času podívat se na svoje okolí nebo na to co je vlastně za den do kalendáře stojím na jeho nočním stolku. Byl jakoby nesvůj a necítil se jako by dnes mohl něco dělat.
Ten sen byl totiž tak extrémně živý, že si nebyl jistý realitou okolo sebe a tak raději zavřel oči a pokusil se usnout do lepšího dne. To že leží v nemocnici s těžkým otřesem mozku a amputovanou nohou se dozvěděl až za tři hodiny při lékařské vizitě.