Do kapek deště

Utíkala seč ji síly stačily,chtěla pryč už neměla se do čí náruče schovat.Déšť ji bičoval po hedvábných lících,rty celé promodralé.Ano,rty…Vzpomněla si hořce,už nikdy neochutná ty sladké zázraky přírody,které jí ještě před chvílí patřily.Nevěřila,že vše se dá zbořit,tak lehce až přehnaně lehce,že stačí,aby fouknul vítr a zámek z obláčků leží v troskách.Chtěla se opět schovat do té teplé a vonící náruče,ale ona tady již nebyla,ztratila se.Nemohla uvěřit,že už nikdy neproplete své prsty mezi jeho.Jak hořce chutnal ten déšť,jako by oblaka plakaly,plakaly vytrvale,schované pod mrazivou šedí.Měla pocit,že ji někdo zbortil zámek,už nebyla princezna ani anděl bez křídel,teď byla je mlhou nad studánkou uprostřed zapomenutých lesů.Jako by ji někdo zahodil a smotal do kuličky,jak popsaný arch.Nevěděla co dál,musela dál,ale mysli se nechtělo,cítila se zapomenutá,všichni odešli jen ona bláhově zůstává.Tak si jen sedla a tiše vplétala své myšlenky do kapek deště.