Strach

Strach..

To je náš nejvěrnější a nejdelší průvodce našeho života. Společně s Nadějí se pohybují v našem životě již od nepamněti, a dokud naposledy nevydechneme na smrtelném lůžku, nebo někde ožralý v příkopě tak nás nikdy neopustí.

Znáte je všichni. Strach, ten svíravý pocit uvnitř vás, který vám pomalu drtí orgány a vyráží vzduch z plic a ta jiskrička naděje, jenž vám pomalu plápolá v hlavě a pomalu vás uklidňuje, že tu mrtvolu, co právě zakopáváte přece nikdo neobjeví. Zatím co strach se vás snaží znejistit a ukázat vám všechny vaše dosavadní chyby a to ať skutečné nebo ty smyšlené.

Řekl bych, že jsem ji asi neměl nikdy zabíjet. Tu krásnou, mladou nevinou dívku, která pro mě byla na pár vteřin ta nejdražší osoba na světě.

No, nebudu se tu snažit o nějakou obhajobu ve smyslu, „já za to nemohu“, a že, si za to může sama protože mě vyprovokala a nebo že za to všechno můžou jen ostatní a né já , jak je to bohužel v dnešní době zvykem.

Ne, vím, že si za to mohu jen já sám, ale cesta k tomu poznání byla zdlouhavá a bolestivá.

Už jako malé dítě jsem byl v davu výrazný. Ne, že bych nějak extra vypadal, ale pro to, že se mi každý stranil a uhýbal předemnou, aby se mnou nemusel střetnout. Zatím co se mi vyhýbali vrhali na mě opovrženíhodné pohledy.

Pořád jsem je slyšel ,jak si za míma zádama šeptají „Dívejte, to je on, to prokleté dítě, co se nemělo nikdy narodit.“

Ano, to že jsem se neměl nikdy narodit, jsem slýchával velmy často. Zvlášť od své

tety a strýce, jenž byli jen hrabavý parchanti, co šli po majetku mých zesnulých rodičů. Po jejichž smrti se mě ujmuli.

Bydleli jsme v malém rodiném sídle na okraji jedné vesnice.

Kromně setkání u jídla jsme se prakticky nikdy nevídali, nezajímal jsem je, a oni zas naoplátku nezajímali mě.

Nikdy se nezjistilo, na co mí rodiče umřeli. Dle pitvy byli dokonale zdraví a příčina smrti byla neznámá. Mě našli naše tehdejší služebné, jak si s úsměvem na rtech a s dětským veselým smíchem hraji s jejich mrtvolami. Prý jsem se docela vztekal, že mi berou moje oblíbené hračky.

Když nad tím tak přemýšlím, byl jsem vlastně rád, že se mi lidé vyhýbali.

Ve svém životě mám ale tři osoby, jenž jsou pro mě naprosto vším. Je to má chůva a její děti, kteří se o mě přišli starat po smrti mích rodičů.

Její dcera je jediná osoba, co mě vždy držela na pokraji příčetnosti a bránila mi spadou do té sladké a vábivé temnoty, co vidím všude okolo sebe, která mě tak sladce vábí k sobě.

Ona je mým Prométheem, mým osobním světlem.

Vždy přijde jen tak znenadání, když ji potřebuji a stejně rychle odejde.

Je to zvláštní osoba a zřejmě proto ji mám také tak rád. Obyčejné věci mě nudí. Jsou jak vyblédlé kopie, zbytečně se hromadící jedna za druhou nepřinášejíc nic nového, čím by mohli zářit.

Jak se ale říká, každá mince má dvě strany.

Když jsem potkal Ji, potkal jsem i jeho.

Byl to její bratr, který byl vždy s ní a za to jsem ho nenáviděl. Nechtěl jsem se o ní s nikým dělit. Dělala mě štastným, bez ní jsem byl jen šedý stín v tomhle světě. Ona mi dávala naději , že něco změním ve svém životě. Dávala mi pocit, že můj život není jen zvrácený vtip.

Zatím co on. ..On mě uvrhoval čím dál tím hloubší do temnoty. Vždy, když se ona nedívala, šeptal mi do ucha, jak zbytečný jsem, pořád se mě ptal, co je pravda na těch povídačkách o tom, že Já jsem zavinil smrt svých rodičů.

Nevím, proč to dělal, snad z přirozené zvrácenosti jeho podstaty a nebo jen z čisté zvědavosti, jestli je to pravda.

Přesto i když jsem ho nenáviděl, měl jsem ho ve své podstatě rád. A také vím, že kdybych se s ním přestal stýkat, už bych nikdy zároveň neviděl jeho sestru, do které jsem se postupem času zamiloval a stal se na její přitomnosti závyslým.

 

Byli to i oni, kdo mně vyzvedl ze dna,když naše sídlo lehlo popelem. Nikdo nezjistil příčinu toho požáru, ale začalo se šuškat, že má teta usnula opilá s cigaretou v ruce.

A tak jsem se odstěhoval společně s chůvou a jejíma dětma pryč z rodné vesnice. Už mě tam nic nedrželo a díky penězům, co mi mý rodiče odkázali, jsem si nemusel po finanční stránce dělat o sebe starosti.

Přestěhovali jsme se do jednoho z větších měst v naději, že tam zapadnu a všechny chmůry svého bývalého života nechám za sebou.

Z počátku se mi to dařilo.

Nikdo mi nevěnoval moc velkou pozornost a já se mohl v klidu procházet v davu, aniž by si na mě ukazovali nebo mě za zády pomlouvali a ukazovali na mě opatrně prstem.

Ale postupem času se vše vrátilo do normálu. Lidé se mi začali znova vyhýbat a také si začali znova na mě ukazovat prstem. Dohánělo mě to pomalu ale jistě k šílenství.

Je snad můj život prokletý ? říkal jsem si neustále

A ještě jedna věc se nezměnila. Musel jsem nadále docházet za svojí psychiatričkou, která byla zároveň i mojí psychoterapeutkou.

Chodil jsem za ní už od smrti rodičů. Je to také důvod, proč jsem se přestěhoval sem do tohoto města, aby za mnou již nemusela tak daleko dojíždět.

Měl jsem ji velmi rád, byla kamarádka mých rodičů a po jejich smrti se sama nabídla, že se postará o mé psychické zdraví. A tak mě vždy dvakrát do týdne navštěvovala a otvírala mé skryté touhy.

Vždy mě lákalo zjistit, co si o mně myslí, ale nikdy jsem neměl tu odvahu se jí na to zeptat.

Opatrně jsem zaťukal na dveře jí ordinace, posadil se na pohodlné křeslo v čekárně a čekal až mě pozve dál.

Už jsem tu po několikáté a zatím jsem se nikdy nestřetl s žádným jiným jejím pacientem. Vlastně přemýšlím, jestli je to vůbec etické, aby se pacienti na psichiatrii vzájemně vídali a přemýšleli, jakým tipem šílenství ten druhý trpí.

„Pojďte dál“ ozvalo se zevnitř ordinace po pár minutách a já vešel.

Místnost bych popsal jako typickou psychiatrickou ordinaci. Byla zde černá velmi pohodlná sedačka, proutěné lehátko a houpací křeslo, ve kterém většinou seděla doktorka.

„ Tak, jak se máš dneska ?“ zeptala se veselým hlasem.

S odpovědí jsem si dal chvilku načas.

„ Musím říct, že nevím, od té doby co si lidé na mě začali znova ukazovat a zase se mi vzdalovat, nedokáži cítit žádné emoce. Nedokážu se smát a ani brečet. Vím, že bych měl být smutný, protože má kamarádka umírá, ale nedokážu se přinutit být smutný. Cítím, jak mě pomalu ovládá apatie ke všemu.“

„ A bereš ty prášky, co jsem ti předepsala ?“ Zeptá se mně a v toně jejího hlasu cítím stopy po lehké nervozitě.

„ Ne, neberu, nechutnají mi a navíc jste mi nikdy neřekla, proč je musím brát.“

„ Víš, že to ti nemohu říct, ale musíš mi prosím věřit, že jsou pro tebe životně důležité a pokud je nebudeš brát můžeš i umřít. „ Tentokrát byl její ton hlasu tak nějak, jak bych to popsal, asi naléhavý až prosebný, jako by ji vážně zajímalo, co se mnou je a co se mnou do budoucna bude. Nejspíš v tu chvíli jsem ji naprosto propadl a zároveň si otevřel díru do hluboké propasti. Dala mi naději, že na mě někomu může stále záležet.

Proto jsem souhlasil s tím, že je začnu znova brát. Ale musel jsem ji požádat o nové balení, protože jsem absolutně netušil, kde ty svoje léky mám.

„ Jistě, hned ti je přinesu. Byl to quentapin že ano?“

„Ano paní doktorko“

Po mém potvrzení léků vstala a odešla ven z ordinace.

Po jejím odchodu jsem si všiml notesu, do kterého si vždy během terapii všechno zapisovala.

Ovládla mě neuvěřitelná zvědavost, jaké záznami si vedla o mě.

Proto jsem ho ze zvědavosti zvedl, našel jsem své jméno a začetl jsem se do něj. Po první větě mě však zalil studený pot a ovládla mě čistá nenávist a zklamání. Zklamání a nenávist z toho, že jsem se odvážil přinutit ještě před pár minutama cítit znova naději. Naději, kterou jsem v sobě nechával pomalu umírat, jsem teď nechal definitivně umřít už mi totiž přijde zbytečná. Mrsknul jsem sešitem o skřín a její dveře se pomalu otevřely a z nich vypadla má kamarádka z dětsví. Ihned jsem se k ní rozeběhnul a hlavou mi probleskla myšlenka: Co tu sakra dělá ?

Hned jak jsem k ní přiběhl jsem však strnul na místě. Byla totiž mrtvá.

Její oči na mě hleděli bez známky života a její kůže byla chladná jak led.

Propukl jsem v pláč a tisknul si její chladné tělo k hrudi.

V tom se otevřely dveře a vešla dovnit ta vražedná doktorka.

„Vy jak jste mi to mohla udělat ? Křičel jsem plný vzteku a zoufalství uvolnil jsem v sobě všechny emoce, co jsem za ta léta zadržoval.

,,Copak jste mi už v životě nevzala dost ? Copak vám nestačilo že jste mi zabila rodiče ? Musela jste mi zabít i moje nejdražší kamarádku ?“

„Jak víš o svých rodičí a o jaké kamarádce to mluvíš ?“ Zeptala se zaraženě a nervozně.

Zvedl jsem zápisník, který ležel rozevřený vedle mě a mrštil jsem ho po ní.

Jak zápisník letěl, čím dál tím blíž k ní, tak ona zároveň čím dál tím víc bledla v obličeji.

Nesnažila se ho ani chytnout či se mu vyhnout. Nechala ho, aby jí hřbetem narazil přímo na čelo a nechal tam po sobě velký krvavý šrám. Dopadl na podlahu otevřený na stránce, kterou jsem si před chvíli zrovna přečetl.

S tálo na ní: Odedneška jsem vrah, zabila jsem oba jeho rodiče....

„Tak odpověz, ty vražedkyně ! Odpověz !!!“ křičel jsem zbaven vší svý zbývající příčetnosti.

„Prosím uklidni se“ popovídáme si v klidu

„Ale já se nechci uklidnit. Já chci odpovědi. Proč jste zabila moji kamarádku ?“křičel jsem když jsem pomalu vstával a šel směrem k ní.

Viděl jsem, jak se jí v očích zrcadlí strach a to mě začalo uspokojovat. Cítil jsem neodolatelnou touhu ji ublížit. Nenávist mě zcela pohltila.

Pevně jsem ji chytnul pod krkem a pomalu, abych si to pořádně vychutnal, ji začal škrtit.

Nevím, jak dlouho jsem takhle škrtil, vyrušilo mě až děsivý škleb a tuknutí na rameno.

Pootočil jsem hlavu a spatřil jsem bratra mé mrtvé kamrádky.

Strnul jsem a hned jsem pustil jsem doktorku, která se sesunula již mrtvá na zem.

Hněv me ihned opustil a vystřídal mě strach, co tu dělá jak dlouho tu sakra je? .

Němě ho pozoruji a čekám, až se přestane smát.

,,Zabil jsi. Tys je opravdu zabil.“Smál se a kopl do těla své sestry.

,,Nekopej do ní ty hajzle ji jsem nezabil, ona si nezasloužila zemřít ji jsem nezabil. Zabil jsem jen doktorku která mi vzala rodiče i ji.“

Začal se smát a z jeho smíchu mi vyskakovala husý kůže na zádech.

,,Ty jsi opravdu debil a psychopat.“ Řekl mi v mezerách jeho záchvatu smíchu.

,,Copak si vážně neuvědomuješ že má matka, sestra a já žijeme jen ve tvém pomateném mozku ?

Přečti si pořádně ten notes tvé již mrtvé doktorky.“

Zůstal jsem stát v šoku.,, Jak jako že neexistujete ? Vždyť tě vidím ! Vidím tělo tvé mrtvé sestry, pamatuji si na výchovu od tvé matky. Co to meleš za nesmysly ?“

,,Pokud mi nevěříš přečti si ten notes.“Odvětí a ledabile ho po mě hodí.

Nevěřím mu, ale jelikož na žádné mé další otázky neodpovídá.

Tak se do něj začtu déle než na první větu, kterou jsem jako jedinou před tím přečetl.

Jak jsem pročítal ty řádky začali mi téct slzy a upadal jsem do čím dál větší temnoty, ze které se nikdy nevyhrabu. Protože jsem zabil jediného člověka, kterému na mě kdy záleželo a tím jsem zabil i Naději na svůj normální život.

Dozvěděl jsem se, že trpím velmi vážnou schizofrenií, kterou jsem zdědil po svých rodičích, kteří dobrovolně podstoupili experimentální léčbu, aby otestovali prášky, které by mi ji pomohli vyléčit kdyby se u mě také projevila.

Paradoxně byl u mě spouštěč pro schizofrenii jejich smrt a to že jsem zůstal v jedné místnosti několik dnů s jejich mrtvolami.

Trpěl jsem halucinacema a zhmotnil si naději, strach a život do formy chůvy a jejích dětí.

 

S uzlzenýma očima hledím na strach, který ale neexistuje v hmotné formě ale jen v mé hlavě.

,,Co mám dělat ? Sakra co mám dělat ?“ Ptám se ho do ochraptění.

On se jen pousměje a praví: „Uteč schovej někde tu mrtvolu a utíkej kam, nejdál můžeš. Jsi teď mou lovnou kořistí. Zabil jsi v sobě naději, která mě drželá dál od tebe, abych tě mohl zcela pohltit.

Tak utíkej směje se.“