Otazníky? Já vám nedám odpověď!

Bolest
Strach
Beznaděj a Bezmoc

Co se to se mnou děje?
Moje nohy jakoby byly bez kostí. Jsou tak lehké. Nic je nesvazuje. Nic je nedrží. A moje ruce...
Necítím už nic. Žádná bolest. Žádný cit. Žádnou vůni ani chuť.
Černá řasa letí k zemi.
Slza? Ne. Nemohu plakat a nemohu se ani smát. Nemohu dělat nic. Mé ruce ani nohy se i přes svoji nespoutanost nehýbou. Jen tu stojím. Okolí se kolem mne točí šílenou rychlostí.
Stůj!
Barvy se mění v jednu šmouhu. Kde to jsem?
Co se semnou děje?

Otázky, otázky. Otázky.

Kde je odpověď?

Otázky.

Umírám? Žiji?

Mávnu svýma křídlama.
Černé pírko letí k zemi.
Křídla?
Já mám křídla?
Jsem anděl! Černý anděl. Proto necítím bolest. Necítím nic. Chci letět vzhůru, ale nemohu. Jsem anděl. Černý anděl. Ti přece nelétají k nebi. Vyhoštěni do špíny země. Hozeni napospas samotě. Pohrdáni ostatními. Tys černý anděl! Tys vrah!

Co se to semnou děje?
Žiji?
Ne!
Jak bych mohla. Vždyť už jsem mrtvá. S cejchem křídel. Mrtvá navždy.
Tak co tedy?
Umírám?
Jak bych mohla? Vždyť jsem už umřela. Tenkrát před léty. Tenkrát za jarního slunného dne. Musela jsem to udělat. Nemohla jsem takhle dál. I ten krásný den jsem zkazila, když se nebe zatáhlo černou rouškou, do které jsem se později oděla.
Nemohu tedy umírat i teď.
A nebo...
Kdo vlastně ví, co je po smrti? I to něco přece končí. Všechno jednou skončí. I smrt!

A já už to vím. Otázky dostávají odpověď.
Ale já vám to nepovím. Vy jste mě vyhostili. Vy jste mě zabili! Kvůli vám jsem černým andělem. Vlastně byla...