Anděl v kleci

Po zemi tiše sunou se hadi, blíž jen blíž. Natáhnu nohy i ruce a hadi přes ně přelezou. Sedím tiše a pozoruji tu hru světel a stínů – hady, které mi zapadající slunce vykouzlilo z mříží. Raději se dál nehýbu, abych je nevyplašila.

S rychle přicházející tmou hadi mizí a střídá je nepříjemný společník chlad. Choulím se na holé zemi přikrytá svými křídly. Šedivými a značně poničenými. Za každý den, jedno peříčko. Bolest je mým přítelem.

Hvězdy se rozsvicejí, dole ve městě štěkají psi......usínám.

*****

Šedivý úsvit odhaluje svým svitem vířící prach. S pootevřenýma očima sleduji ten tanec prachových vloček. Nechce se mi vstát. Jenže, co když právě dnes....

Vzepřu se na rukou do sedu a pak pomalu vstávám. Lehce, skoro po špičkách přecházím k židli u zamřížovaného okna. Tam dole stojí vysoká stará zeď s kovanou bránou a za ní svět.....smutný a šedivý, jako ten úsvit. Lidé na ulici se hemží jako mravenci. Smutní a šediví, jako ten úsvit. Nikdo nezastaví, nezvedne oči... Další osamnělé peříčko krouží k zemi.

 ******

Slunce zapadá a posledními paprsky mě hladí po tváři. Hlavou se opírám o mříže, oči zavřené a nechávám se světlem objímat. Pomalu otvírám oči....u brány někdo stojí! Srdce mi divoce tluče. Dívá se na mě. Přímo na mě! Ledově modré oči mě propalují zamračeným pohledem a nevyřčenou otázkou. Jeho dlouhé tmavé vlasy lehce povlávají ve větru. Vysoký a silný. Odhodlaně rozkročený, svírajíc v ruce kliku brány.... Po tváři mi kanou slzy a zároveň se usmívám.

„Zachraň mě.....“