Tajemství mých očí: 1. Noční můra

Utíkala temnou uličkou. Slyšela, jak ji někdo dohání. Nevěděla kdo. Nevěděla proč. Věděla jen, že ji chce ublížit. Bála se. Její kdysi krásné šaty, ale nyní roztrhané a zakrvácené, ji zpomalovaly. Černě stěny okolo jakoby se zužovaly a tlačily na ni. Hlučné došlapování se ozývalo těsně za ní. Už ji skoro má. Rozběhla se rychleji, ale to neměla dělat. Zakopla o vyčnívající dlaždici. Natáhla se na zem, myslela, že je konec, ale místo bolesti ucítila, jak ji něco malého jemně, ale účinně, narazilo na záda.Všechno začalo šednout, a pak blednout.
Zavrněla se a otevřela oči. Zjistila, že hledí do tváře svého učitele francouzštiny, která přímo žhne zlostí. Otevřenými okny do třídy proudily paprsky letního slunce. To kvůli němu usnula! To kvůli němu bylo v místnosti tak horko a ospalo!
Byl to jen sen! Jen noční můra, oddychla si. Už se zorientovala, to malé byla guma, co po ni kamarádka hodila, aby ji probudila.
,,Derassio, okamžitě k tabuli!" štěkl učitel a Derassia se neochotně začala zvedat.Avšak nehodlala dojít k tabuli, místo toho se v půli cesty zarazila a dlouho, přímo hleděla na učitele, který si mezi tím došel ke stolu a začal něco psát. Její jantarové kočičí oči začali rychle kmitat, ze strany na stranu rychleji a rychleji....
Najednou učitel vzhlédl a překvapeně pohlédl na Derassii:,,Proč stojíš? Jdi se posadit." Někteří spolužáci na ni udiveně hleděli, jiní na házely spíše vylekané pohledy.
Derassii bylo osmnáct a do Nadui se přistěhovala teprve nedávno, úplně sama bez rodičů čí poručníků. Nikdo nevěděl odkud přišla, ani proč se přestěhovala zrovna do Nadui, takového zapadlého norského městečka. Pravda byla, že městečko mělo sice své kouzlo, okolní příroda byla nádherná, ale přece jen to nejedné babce na trhu vrtalo hlavou. Nedalo by se říct, že by nikdo nenalezl odvahu se jí na její minulost zeptat, ale ona si ho buď nevšímala nebo ho odpálkovala stylem ‚Starej se laskavě o sebe a mě nech být!‘. Zkrátka se zabydlela v malém domě na konci městečka, který koupila a o dění ve městečku se nezajímala. Pouze do školy, za 14 dni po zabydlení, zašla a zapsala se. Nutno však podotknout, že tam chodila dost nepravidelně.
Učitel ignoroval překvapené pohledy svých žáků a pokračoval ve výkladu jako by se nic nestalo.Když zazvonilo, všichni se začali zvedat a odcházet ze třídy. Byla to poslední hodina tohoto týdne, čekal je víkend a venku bylo plno sněhu, jako stvořeného k lyžování. Lepší vyhlídky si nedovedli představit. Derassie nikam nespěchala, líně se protáhla a ospale si promnula oči. Nakonec se přece jen zvedla a vydala se směrem ze třídy. Cestu jí zahradil nějaký vysoký kluk. Vzhlédla a zjistila, že je to Tidal, milý kluk, který bydlel se svým otcem nedaleko Derassiina domu.
,,Co to mělo uprostřed hodiny znamenat?" zeptal se zvědavě. Byl jeden z mála s kým prohodila Derassia slovo a hned ho neurazila, aspoň ne vždy.
,,Netuším, jak to mám vědět? Asi změnil názor zatímco jsem šla k tabuli,“ odsekla trochu podrážděně. Nesnášela zvědavost lidí, i když sama byla zvědavá až hanba. Tidal se ji podezíravě přeměřil, ale rychle pochopil, že z ní nic nedostane, a tak ustoupil stranou a nechal ji projít.
,,Uvidíme se po víkendu," křikl ještě za ní. Ale to už vycházela ze školní budovy do zimy. Otráveně se zachumlala hlouběji do svého kabátu a pokračovala ulicí ke svému domu, který byl vzdálen ještě kus cesty.
Sníh a rampouchy zkrášlovaly krajinu a ozdobily svou bělostí stromy a keře, které byly přikryté peřinou sněhu. Jako by sněhu nebylo dost začalo znovu sněžit a padající vločky se lehce třpytily, jak se od nich odrážely sluneční paprsky.