Zavřená

Ticho. Tma. Probudila se celá zpocená. Vytřeštila oči do neproniknutelné temnoty a přerývavě dýchala. Chvíli trvalo, než si uvědomila, kde je. Trčela v týhle díře už dlouho. Už si nevzpomínala, jak se sem dostala. Občas slyšela hlasy, bylo možné, že jich sem zavřel víc? Každý den jí sem nosil jídlo, třikrát denně. Večer jí chodil zhasínat. Nikdy po ní nic nechtěl, ale byla si jistá, že ji pozoruje. Když se umývá v umyvadle, když je na záchodě, když se převlíká. Nosil jí sem čisté oblečení, vždycky stejné. Jako nějaká zasraná uniforma. Byla to jednodílná kombinéza, šedá, bez pásku, na kterém by se mohla oběsit. O tom často přemýšlela, o sebevraždě. Ta představa jí naplňovala radostí a smutkem zároveň. Nechtěla umřít, ale zároveň nechtěla žít v týhle díře. Občas za ní přišel, postavil si židli před její klec. Mluvil s ní. Jeho obličej neviděla, ale slyšela jeho hlas, který se jí stihl dostat pod kůži. Viděla odraz světla ve sklech jeho brýlí. Nevěděla, jestli je to ten stejný, který jí nosí jídlo, ale byla přesvědčená, že ne. Občas přemítala, co tu dělá. Asi nejpravděpodobnější pro ní byla hypotéza, že jí chtějí prodat, nějakýmu sviňákovi, kterej jí bude prznit dokola a dokola. Než jí zabije. A byla si jistá, že až to konečně udělá, bude to pro ní vysvobození. Věděla, že tohle neudělal jeden člověk, že jich bylo víc. Vzpomínala si, jak vtrhli do jejího bytu. Jak jí porazili na zem. Jak jí odvezli sem. Do klece. Ano, tak tomu říkala, klec. To slovo jí nahánělo hrůzu, ale zároveň skvěle vystihovala její skoro zvířecí postavení. Už nebrečela, ne, to stadium měla za sebou. Překonala i další, vztek a vzepření. Teď už se dostala do stadia letargie, odevzdání. Celé dny seděla na posteli. Povídala si sama pro sebe. Když si přišel popovídat ten v brýlích, mlčela. Jenom na něj zírala. Po chvíli ho to přestalo bavit a odešel. Měla pocit, že se o ní pokouší šílenství. Neustále balancovala na úzké hranici mezi příčetností a bláznovstvím. Z ničeho nic se začínala smát, hystericky. Její smích zněl jako jekot zvěře utíkající před svými pronásledovateli. Jak dny ubíhaly, začínala pomalu chápat, že se odtud nedostane, že v týhle posraný kobce bude trčet do konce svýho života, nebo než jí prodaj nebo znásilní. Podle jejího vlastního názoru tedy zbývalo jediné. Sebevražda. Útěk do světa, kde už jí nikdo a nic nebude moct ublížit. Seděla a přemýšlela. Jak. Čím. Musí to být rychlé a jisté, aby její věznitelé neměli čas zasáhnout. Věděla, že jediné, co se jí dostane do ruky je nůž, kterým obědvá, sice železný, ale zakulacený a tupý. Byla to ale její jediná možnost Chtěla to udělat co nejdřív, už nechtěla čekat, nechtěla zažít další podělaný ráno v týhle místnosti. Když konečně přišel, v ruce obvyklý tmavě zelený tác s talířem a příbory, chvěla se nedočkavostí. Ačkoli si to nechtěla přiznat, těšila se na, těšila se na smrt. Tác jako obvykle podstrčil pod mřížemi klece. Nečekala než odejde, chtěla aby to viděl. Vzala do ruky nůž. Na jeden okamžik se jejich oči střetly, a on v nich zahlédl šílenství. Teď musela jednat rychle, vzala nůž pevně do obou rukou. A bodla. Bodla do hrudi, tam, kde si myslela, že má srdce. Čepel se nezabořila hluboko, ale i tak se z jejích prsou vynořil potůček teplé krve. Bodala dál, do břicha, mezi žebra. Bodala dál, dokud na to měla sílu. Byla celá od krve, nebrečela, z více než desítky otvorů v jejím těle se řinula krev v potůčcích a postupně se stékala v jeden odporně rudý vodopád. Pak její ruká s nožem padla. A když jí nuž z ruky vypadl na kamennou podlahu, věděla, že vyhrála. Že už jí nikdo neublíží. Naposledy zavřela oči. Muž stál u jejích mříží. Tvář staženou směsicí odporu a zděšení. Neschopen slova, neschopen činu. Zasedací místnost, o třicet minut později. Psycholog si posunil brýle do čela. Byl nervózní, z toho, co se stalo. Zrovna se bavili o jej sebevraždě. On je varoval, věděl, že něco chystá, na jeho posledních sezeních neřekla nic. Najednou se zastavil ředitel, který celou dobu nervózně přecházel po místnosti. "Tohle se tu už dlouho nestalo," pak se obrátil na psychologa "Co si o tom myslíte?" Všechny pohledy se v tu chvíli obrátili na psychologa. Odkašlal si, cítil, že na něm leží velká zodpovědnost. "Ona..." začal, ale zlomil se mu hlas. Potil se. Otřel si čelo a pokračoval. "Myslela, že ji někdo unesl. Neuvědomila si, že tohle je věznice. Že tu není zavřená kvůli sexu nebo prodeji, ale kvůli tomu, co udělala. Byla přesvědčena, že nic neudělala, že ji unesli jako nevinnou dívku." zastavil se. Všichni na něj zírali. Ředitel se zamračil a zeptal se, spíš sebe než psychologa; "Takže, ona vytěsnila všechno co udělala? To zvěrstvo co spáchala? Panebože... Sám mám ještě před očima fotky jejích vražd. Manžel a jeho sekretářka, se kterou si ona myslela že spal. Obě těla pořezaná a pobodaná v krvavém objetí na podlaze kanceláře. Oboum uřízla časti těla, které znázorňovaali jejich sexualitu. A pak odešla, jako by se nic nestalo. Odešla domů, umyla si ruce, a uvařila dětem večeři. Nebylo těžké jí to dokázat, děti odebrali, a ji zavřeli, a ona vše zapomněla."