Agentura Zážitek

Tmavou ulicí a po kočičích hlavách drkotal na kole kurýr. Expresní zakázka, za příplatek. Doručit do půlnoci.

Bylo namrzlo, občas klouzalo, naštěstí provoz byl jako vždy na Štědrý večer minimální. Přesto se Kubovi, tak se kurýr jmenoval, zdálo, že krabice, kterou veze, je dost těžká.

Posílala ji Agentura Zážitek. Kuba zatím od Zážitků vozil samé poukázky, obálky, balíčky do jednoho kila. A teď tahle krabice, co se jen tak tak vešla do kurýrního pytle.

Vyjel na kopec a na náměstí zastavil, aby se pokochal vyhlídkou.

Město pod ním leželo tiché, zasněžené, zářivé. Ani taková zima nebyla.

Posadil se na lavičku a kurýrní pytel položil vedle sebe. Vychutnával to ticho a krásu. Nespěchal, v agentuře řekli, že zásilku stačí dodat do půlnoci. Náš zákazník, náš pán.

Z nejmenšího domu na náměstí vyšel muž v dlouhém kabátě a s buřinkou na hlavě a vydal se Kubovým směrem.

Dobrý večer, pozdravil pak. – Hezké Vánoce.

Kuba odpověděl stejným způsobem a čekal, co bude dál.

– Víte, že vezete nebezpečný náklad?, zeptal se neznámý.

– Firma nic nebezpečného k převozu nepřijímá, odpověděl Kuba, ale přesto mrkl na těžký kurýrní pytel. Kdyby to bylo nebezpečné, snad by něco řekli, ne? A pak, co věděl, Agentura Zážitek vedla všelijaké adrenalinové záležitosti, seskoky padákem například, ale těžko by je nacpala do krabice.

– Nebojte, dal mu muž ruku na rameno. – Nejsem od policie, ani od konkurence. Jen prostě tady na náměstí bydlím moc dlouho. Televizi už nemám, a tak většinu času koukám z okna. Když jsem vás tady a v tuhle hodinu viděl, napadlo mě to hned.

– Co vás napadlo?, zeptal se Kuba, který se pomalu chystal k odjezdu.

– Že jste od Agentury Zážitek. A co vezete.

– Ale já nevím, co vezu, to je tajemství, namítl Kuba. – Navíc nepověřeným osobám se důvěrná data zásadně nesdělují, uchýlil se k firemnímu manuálu.

– Já jen, že jsem si jednou od té vaší agentury stejnou věc, neznámý při tom slově trochu zaváhal, – objednal taky. Taky pod stromeček. A do roka jsem zůstal jak kůl v plotě. Manželka se se mnou rozvedla, děti se odstěhovaly, ani paní na úklid jsem nesehnal. No, jeďte, hochu, jeďte, podíval se na hodinky, – hlavně to stihněte do půlnoci.



V té chvíli se někde rozletělo okno a vzduch proťal zlověstný výkřik:

– Okamžitě zpátky!

Neznámý ztuhl a, jak to Kubovi připadalo, vevnitř se zkroutil do klubíčka jako ježek. Nadzvedl buřinku: – Budu muset jít, jak slyšíte. Kdysi jsem byl básník. Teď jsem …Ještě jednou nadzvedl buřinku a odcházel volným krokem. V polovině cesty se ale rozběhl jako šílený a než za sebou práskl domovními vraty, zařval do dosud otevřeného okna: „TÁHNI, svině!“

Kuba naskočil na kolo a rozjel se jako o závod. Poslední, co za sebou uslyšel, byl zvuk tříštícího se skla. O pár ulic dál, jak mu přišlo, v bezpečné vzdálenosti, zastavil a oddychoval. Při své práci se potkával s řadou pošuků, jak ale říkávala babička „Pánbůh má různou čeládku“, a tak to nijak neřešil.

Ale zrovna dneska, na Štědrý den…Znamení jsou všude.

Najednou se mu pytel na zádech zdál těžší než předtím. Šlapal do pedálů jako divý, přesto mu k cíli chyběl ještě kousek, když na kostele odbila půlnoc.

Měl před sebou ještě jízdu strmou ulicí dolů, když se přímo za ním ozvalo:

Idiote, jak to jedeš?!, napálil to přímo do stromu a pytel mu spadl ze zad.

Helma na hlavě pravděpodobně zachránila Kubovi život, přesto se mu chvíli zdálo, že už nevstane. Když ale stejný hlas jako prve zasyčel: – Co děláš, ty cvoku? Zažila jsem hodně bláznů, ale ty seš z nich největší, přímo vyskočil.

Nejdřív myslel, že ho šálí zrak. O strom vedle kola se opírala drobná dívka v černém kabátku, s dvěma dlouhými copy a křiklavě rudými rty.

Kdo jste, kdo seš?, zeptal se.
Přece dárek z Agentury Zážitek, ty vole! Vyklopils mě. Za to budeš platit!

To Kubu zarazilo a naštvalo. – Jaký vyklopil? To nebylo schválně. Tys mě vylekala!

Odlepila se od stromu a houpavým krokem manekýn došla až k němu:

A kdo to dokáže?! Vytáhla z kapsy cigarety a jednu si zapálila. – Kdo?, zeptala se pomstychtivě.

Přistihl se, že před ní couvá. Zastavil se a zůstal stát.

Přišla těsně k němu a koncem copu mu zlehka přejela po tváři.

Nebylo to schválně? Fakt??! Nedokouřenou cigaretu hodila na zem a s chutí rozryla podpatkem.

Kubovi se začala točit hlava, naražená noha ho bolela a roztřásla ho divná zima. Mlčky sebral a zkontroloval kolo a zvedl ze silnice pečlivě zavřený pytel.

Ukázal ho té dívce: – Pořád je zavřený, vidíš.

Na tom nezáleží. Zas se tak divně usmála – Půlnoc je moje hodina.

Chytla kolo za rám. – Snad bys mě nechtěl nechat jít pěšky, příteli.

Táhni k čertu, zacloumal Kuba kolem.

Chraplavě se rozesmála: – Táhni k čertu! A odkud myslíš, že jdu?!!! Pak zvážněla, rozkázala: – Povezeš mě!, a oči se jí nebezpečně zaleskly.

Těsně před cílem sesedla. – Tak jak se ti jelo?, zeptala se zlomyslně a šlehla Kubu copem po tváři.

Nemínil se s ní už bavit.

Počkej přece, zarazila ho, když se chystal zmáčknout zvonek. – Ptal ses prve, kdo jsem.
Blázen, řekl bez rozmýšlení, – nějaká sadistka. Halucinace, sen.

Kupodivu se nerozzlobila. Jedním trhnutím rozevřela kabátek, Kubu ani nepřekvapilo, že pod ním nic neměla. Ukázala si na prsa, kde bylo vytetované velké modré M.

Jsem Múza dekadentů. Tenhle pisálek, ukázala na jediné osvětlené okno v domě za sebou, si taky myslí, že k psaní knih potřebuje utrpení.

Dopnula si kabátek, a než zmizela, řekla: – Zazvoň, šmíráku.

Balík přiběhla převzít paní domu osobně. – Manžel už spí, šeptala, – přijel jste pozdě. Ale to nevadí, bude mít radost hned ráno…



xxx

V posteli s nachlazením strávil Kuba celý týden

Jeho první pracovní cesta po nemoci vedla do Agentury Zážitek. Měl převzít a doručit obvyklou zásilku, balíček do jednoho kila. Zatímco čekal, až mu ho připraví, listoval agenturní nabídkou. Na poslední straně, daleko za seskoky padákem a kydáním hnoje na farmě, našel SPECIÁLNÍ NOVINKU PRO UMĚLCE. Múzu dekadentů, zdroj trvalé inspirace.

Slovo TRVALÉ bylo dvakrát podtrženo.