Ples

1)

 

Zatraceně, hlava se mi snad rozskočí. Ukrutná bolest. Nechápu, jak jsem to vůbec mohla přežít, ale díky bohu za to. To byl mejdan. Říká se, že maturitní ples se nikdy úplně nepovede, ale nikdy se na něj nezapomíná. Je to tak. Stál vlastně docela za prd. Ale ta after párty byla legendární. Tedy myslím. Vlastně nevím, moc si z ní nepamatuji. Vím jen to, že ležím v něčí posteli, vlasy mi smrdí kouřem a na polštáři jsou kromě zbytků make-upu ještě šmouhy od něčeho hnědého. Takové hrudky, vypadá to jako hlína.

 

Ležím v posteli a ta určitě není moje. Všechno se se mnou točí, rozhodně nemám chuť vstát, takže si chvíli prohlížím akvárium s barevnými rybičkami, které stojí přímo proti mým očím na psacím stole. Rybičky si žijí své životy, kocovina je netrápí a jejich jedinou starostí je zelenající se sklo, které by si zasloužilo vyčistit. Vedle akvárka je monitor počítače a dva velké reproduktory. A kaktus. Uschlý kaktus. A to jsem si myslela, že umučit kaktus žízní dokážu jen já. No ale kde to jsem?

 

Chci se otočit, ale prostě to nejde. Do spánků mi vystřeluje bolest, jako by tam někdo zarážel hřeby. Ne něžné milé připínáčky, ale pořádné kusy kovu, které udrží mesiáše na kříži. Ještě chvilku poležím. Na stěně vidím plakát nějaké filmové postavy s exotickým mečem a brněním. Sakra, čí je to pokoj? Kdo mě nechal přespat u sebe doma, když mi bylo nejhůř? Rozhodně to nevypadá jako holčičí pokoj a Petra, která se o mě v takových případech obvykle postará, určitě nemá pokoj pro hosty, o kterém bych nevěděla.

 

Modré závěsy na oknech, hromada oblečení na židli. Na vrcholu té pyramidy z hadrů jsou moje džíny. A něco bílého. Moje kalhotky? Přespala jsem zřejmě u někoho ze spolužáků, ale proč spím nahá, to netuším. Dost, je čas zjistit, kde to jsem.

 

Šíleně to bolí, ale otáčím se na druhý bok. Vedle mě někdo leží! Nevím kdo, ale postel je dost široká pro dva a já koukám na zátylek černých mastných vlasů. Musím ho probudit. Natahuji k němu ruku, chci do něj strčit. Ale od čeho to mám prsty? Fakt to vypadá jako hlína, drahé gelové nehty jsou pryč, moje vlastní jsou celé zničené a uvízly za nimi zbytky zeminy. Tak moment, musím zjistit, co se včera stalo.

 

2)

 

Konečně je to tady, maturitní ples. Vypadám jako princezna. Trochu vyzývavá princezna, ale když mi příroda nadělila, tak proč si nevzít hezký korzet, který to zdůrazní? Ty přípravy byly sice šílené, shánění sponzorů, organizace sálu, tisk lístků a hádky o program, ale tohle už máme za sebou a teď jsme tady. Dneska je náš den. Jeden z milníků našeho života. Sál je plný lidí, stovky rodičů, dědečků, babiček, kamarádů a učitelů, ti všichni si hledají svoje místa k sezení. Nádherná atmosféra, všude balónky a na stěnách zvětšené fotky mě a spolužáků z různých akcí, školních i neškolních. Svoji rodinu už jsem usadila a teď stojím ve foyer a sleduji lehce nervózní pohledy spolužáků. Všem holkám to sluší, kluci jsou v oblecích nečekaně šik. I ti největší nýmandi, o které bychom si během těch čtyř let neopřely ani kolo, vypadají přinejmenším slušně.

 

Moderátor se chopil slova a pronáší krásnou a důstojnou řeč o tom, jak stojíme na prahu dospělosti, jak jsou na nás všichni hrdí a jak nám přeje štěstí u maturitních zkoušek. No, snad má pravdu a dopadne to všechno dobře, na práva se chci dostat a vysvědčení mi k tomu pomůže. Ale teď na to nehodlám myslet. Teď si chci užívat stříbrnou a modrou výzdobu sálu, vůně drahých parfémů a pohledy hostů, kteří přišli kvůli nám.

 

Srocujeme se do zástupu, jak nás má moderátor vyvolávat. Jsem v páru s Martinem, hvězdou třídy, sympaťákem a sportovcem. Jeho kravata ladí k mým šatům a vypadáme jako dokonalý pár. Vím, že o mě stojí a myslím, že tohle by mohl být ten ideální večer něco s tím udělat. Moderátor vyvolává jména, řada postupuje a konečně se reflektory stočí na nás. Vzrušením se chvěji, hlavně abych neupadla na podpatcích. Ale Martin by mě určitě zachytil a nějak zachránil situaci, vždycky ví, co dělat. Je prostě úžasný.

 

Konečně je to tady. Zazní moje jméno a zavěšená do Martina procházím uličkou svých spolužáků, kteří se na nás usmívají. Světla v sále mě oslepují a hraje hit „Hollywood Hills“, který jsme si pro svou chvilku slávy vybrali. Létají na nás mince, padají mi na šaty a dokonce za výstřih, občas mě některá ťukne do čela. Kryji se před kanonádou ze všech stran a s širokým úsměvem postupuji k naší třídní učitelce. Ta mi se slzou v oku navléká šerpu, třese mi pravicí a dává mi do ní sklenku šampaňského, se kterou se jdu zařadit k ošerpovaným spolužákům. Nezakopla jsem, neztrapnila jsem se, všechno proběhlo hladce a teď už jen radost.

Zbytek plesu se nese ve slavnostním duchu. Připili jsme si, posbírali mince ze země a pak už se jen pilo a tancovalo. Tančila jsem se všemi, s tátou, dědou, spolužáky, kamarády spolužáků, prostě mám pocit, že mi nohy upadnou. Celý večer pijeme. Prošvihla jsem půlnoční překvapení, ouha. V tomhle stavu už bych toho stejně moc nepředvedla. Teď se těším jen na to, co nás následuje až do rána. Oficiální část programu je za námi a naši pojedou domů. Jdu s nimi k autu, kam jim dávám šaty a všechny propriety a už v neformálním oblečení se těším na after párty. Na to, že je únor, je docela příjemně, zvládnu to v kabátu a halence.

 

3)

 

After párty máme domluvenou v klubu ve vedlejším městě. Je to nejlepší klub široko daleko, nejlepší akce se pořádají vždycky tam. Tam se třeba konečně Martin k něčemu odhodlá. Jsem tak natěšená. Bereme si s holkami taxík a v příjemně přiopilé náladě dorážíme na místo akce. V klubu si odložíme kabáty do šatny a začíná jízda.

 

Všichni víme, že tahle noc nás navždycky spojí. Se spoustou lidí už se od maturity třeba nikdy neuvidím, někteří chtějí studovat v zahraničí a jiní mají domluvená zaměstnání ve firmách rodičů. Tahle noc je naše. Tahle párty bude legendární.

 

Jsou asi dvě hodiny ráno, DJ hraje největší hity a já začínám tančit Petrou, Lindou a Andreou. Po očku pokukuji ke dveřím, kdy se uráčí dorazit i Martin. Čím déle na něj čekám, tím víc mám pocit, že se na něj vrhnu hned, jak ho uvidím. Po chvíli jsme unavené a jdeme si sednout na bar, doplníme energii. Objednám si skleničku bílého, jednou se napiji a jdu na záchod. Holky jsou uprostřed vášnivé konverzace, tak se mnou žádná nejde.

 

Stojím před zrcadlem a podivuji se nad tím, jak skvěle pořád vypadám. Asi to ve skutečnosti není žádný zázrak, ale mám pocit, že jsem prostě úžasná. Královna plesu. Která čeká na krále plesu. Martina mi všechny závidí a i když ho některé pomlouvají, je jasné, že jen žárlí. Mě taky kdekdo pomlouvá, tak to prostě je. Radši už půjdu za holkami, jen si zkusím trochu obtáhnout rty rtěnkou, i když ruka už není tak pevná jako obvykle.

 

Přede dveřmi u záchodu stojí postava v obleku. Už špinavém, něčím politém a … že by to byl flek od zvratků? Marek. Náš třídní outsider Marek. Ten jediný, koho bych rozhodně nechtěla osamotě potkat u záchodů, když je zrovna opilý. Jednou v šatně se na mě natlačil tak, že mi zmáčkl prsa a pak tvrdil, že ho někdo strčil. Jo, jasně.

 

„Pojď tančit,“ vyhrkne ze sebe a skelný pohled upírá směrem k mému hrudníku. I jemu se, bohužel, líbím. Proč každá hezká holka naráží na tyhle slizouny? Kdyby se proboha aspoň učesal. Ale ne, prostě ho odmítám a jdu zpátky za holkami.

 

„Marek mě právě vyzval k tanci,“ říkám jim.

 

„Jo, ochomejtal se tady a sháněl tě,“ odpovídá Petra.

 

„To jsi mu řekla, kde jsem?“

 

„Vůbec ne, muselo mu to dojít samotnýmu. Ale možná tě bude zajímat, že Martin už přišel.“

 

Senzační, tak je tady. Pátrám po něm pohledem, abych ho k sobě nenápadně přitáhla. Baví se zrovna s holkou z vedlejší třídy, ale podaří se mi zachytit jeho pohled. Usměji se na něj, on mi to oplatí a dál dělám jako by nic. Po chvíli ta holka někam odchází a Martin jde za mnou.

 

„Málem jsem tě bez těch šatů nepoznal, ale určitě se ti takhle bude líp tančit. Jdem to zkusit?“

 

Cítím, jak se mi do tváří nahrnula krev, to asi ten jeho šibalský úsměv. Rychle se napiji vína, usměji se a jdu s ním. Po prvním kroku upadnu a zůstávám sedět. Nějak se mi zamotala hlava. To není opilostí, úplně se mi zatmělo před očima a všechno se se mnou motá. Martin mi pomáhá na nohy.

 

„Jsi v pohodě?“ ptá se trochu ustaraně.

 

„Jo, jo, to nic není, zakopla jsem,“ říkám, i když tam nebylo o co.

 

Jdeme na parket a tančíme. Nijak kamarádsky, naopak si mě rychle silnou rukou přitáhne a tančíme tělo na tělo. Konečně. Cítím, jak mi jeho dlaně bloudí po zádech a sestupují níž. Líbí se mi to. Naše oči se střetnou, hledíme si do duše o chvilku déle, než je obvyklé. Krásně se usměje a políbí mě.

 

Konečně! Tak dlouho jsem na to čekala, tak dlouho! Líbá krásně. Áááá! Nádhera. Nechci přestávat, nechci! Drží mě za zadek a naše jazyky si hrají. Usměje se na mě, pohladí mě po vlasech a navrhne, že si jdeme pro panáka. Tak jdeme pít.

 

Mluvíme o všem možném a já jen zářím. Kamarádky po mně pokukují a očividně mi to přejí. Marek se pořád ochomejtá kolem a hází na Martina nenávistné pohledy. Nu což, jeho problém. Martin mě drží kolem pasu, pijeme a smějeme se a čas utíká a utíká.

 

Najednou koukám, že se mi motá hlava víc, než je zdrávo a začínám být unavená. Chtěla bych jet domů. A chtěla bych, aby jel Martin se mnou. Tahle noc má být naše noc a chci na ni vzpomínat jen v tom nejlepším. Pošeptám mu to do ucha a on potěšeně přikývne. Jdeme k šatně, bereme si oblečení a já kabelku. Musíme se nějak dostat domů. Martin loví v peněžence vizitku místní taxi služby a přitom zjišťuje, že mu na cestu nezbyly peníze. Hodně jsme toho vypili. Docela to chápu, pořád mě na něco zval, tak se nabídnu, že za taxík zaplatím já. Ejhle, ani já už nemám hotovost, dáma se přece na pití nechá pozvat, neberu si s sebou na akce moc peněz. Co teď?

 

Běžím zpátky na bar za holkami, ale ty tam už nejsou. Musely jsme se asi nějak minout a nepřišly mě ani pozdravit, když viděly, jak se skvěle bavím. Mrchy. Jak tam tak stojím, Martin čeká u šaten a já přemýšlím, jak z té situace ven. Musím ho dostat k sobě domů, prostě musím! Na parketu už není moc lidí, rozhodně ne nikdo, před kým bych se chtěla ponižovat a škemrat o peníze. Ale u jednoho stolu sedí Marek a tupě zírá před sebe. Je mi jedno, co si o mně bude myslet on, takže mám svůj cíl. Zoufalá doba vyžaduje zoufalá řešení.

 

Jdu k němu a sedám si vedle něj. Zvedá ke mně oči a tím nejmilejším hlasem mu říkám: „Marku?“ Přisunu se až k němu a hladím ho po zádech. Zvedne ke mně oči. „He?“ Jeho dech mi dá facku. Polknu zvracení a říkám, co jsem chtěla: „Půjčil bys mi, moc tě prosím, nějaký peníze? Nemám se jak dostat domů a vím, že ty mě ve štychu nenecháš.“

 

Nevěřícně zamrká a vzápětí koutky jeho povislých unavených rtů vyletí vzhůru: „Já tě domů svezu.“ Škyt. „Mám tady auto, nevyhazuj prachy, stejně jsem chtěl jet.“

 

To jsem nečekala. Tenhle zoufalec a tragéd přijel svým autem? Jako jo, dává to smysl, nenapadá mě nikdo, kdo by se s ním dělil o taxík. Ale možná by se toho dalo využít.

 

„To zní skvěle, Marečku, jsi moje záchrana. Můžeme jet hned, prosím?“ Marek se usmívá a nadšeně jde za mnou směrem k šatnám. Tam čeká Martin. Ten se na mě nevěřícně podívá a já ho úsměvem uklidním. Marek si bere bundu, ošuntělou zelenou péřovku, a zkouší mě chytit za zadek jako svou trofej, aby to Martin viděl. Nechám ho a dodám: „Marečku, nebude ti vadit, když bude řídit Martin, že ne? Už jsi trochu pil a on Martin je střízlivější, tak aby se nám něco nestalo.“

 

Markovi to vzalo vítr z plachet. Ale uznal, že by to šlo, přece jenom jedeme ke mně domů a to by v tom byl čert, aby z toho něco nevytřískal! Dává Martinovi klíče a vede nás na parkoviště. No, vede. Prostě vrávorá nějakým směrem a my jdeme za ním. Zastavujeme se před starým šedým Golfem, do jehož blatníků už se pouští rez. Darovanému odvozu ale na blatník nehleďme, proto jsem ráda, že si Martin sedá za volant, já vedle něj a Marek se svalí na zadní sedadlo.

 

 

4)

 

Po pár vzdechnutích se motor chytne a vyjíždíme. K nám domů to není daleko, necelých deset kilometrů. Doufám, že mám uklizeno v pokoji. A hlavně nesmíme probudit tátu. Ne že by mu vadily moje návštěvy, ale přece jen se to v pět ráno moc nehodí. Naštěstí naši spí tvrdě a v pokoji mám zvláštní odhlučněné dveře, táta na tom trval kvůli mojí hře na kytaru. Neměli bychom je ničím probudit.

 

Martin jede sebejistě, občas se na mě podívá a usměje. Je mu jasné, kam to směřuje. Jen nás nesmí chytit policajti, je vlastně až s podivem, že navzdory tomu všemu pití pořád dokáže tak dobře řídit. Je senzační, naše záchrana. Záchrana celého večera. Našeho večera.

 

Marek vzadu pochrupuje, vytuhnul prakticky ihned. Ani klikaté zatáčky lesem ho neprobudí. Z okna pozoruji noční přírodu a představuji si, jaké to bude, až dorazíme k nám. Auto asi necháme před domem a Marek ať se v něm prospí, to je fuk. A pak půjdeme nahoru do bytu, odemknu dveře, po špičkách dojdeme ke mně do pokoje, tam rozsvítím lampičku...

 

Vzduchem zazní skřípění kol a výkřik. Náraz otřese autem a probere mě z fantazií. Něco se překulí přes kapotu. Marek se skutálel pod sedadla a tiše tam leží. Vyděšeně se dívám na Martina, ten leží na volantu a z hlavy mu teče krev. Nepřipoutal se. Srdce mi buší, krev tepe ve spáncích a jen slyším, jak křičím: „Martine! Martine!“ Lomcuji s ním a nic. Podívám se za sebe, Marek se pomalu zvedá z podlahy a kouká se, co se děje. Rozepnu pás a vyskočím z auta. Stojím uprostřed silnice, částečně v protisměru. Pravé přední světlo se vysypalo a kapota je v tom místě promáčklá. Na kapotě je krev. Asi jsme trefili srnku, ale nikde ji nevidím.

 

Proběhnu před autem ke dveřím řidiče a když beru za kliku, všimnu si, že opodál něco leží. Vypadá to jako pytel nějakých hadrů nebo tak něco. Dveře nechám zavřené a jdu se na to podívat. Světlo měsíce ozařuje silnici, dech se mi sráží v páru a na silnici vidím stříkance krve. Rychlým krokem dojdu ke té srnce.

 

Není to srnka. Vykřiknu. Je to nějaká paní, může jí být kolem čtyřicet let, má zimní bundu a leží v bezvědomí. Běžím okamžitě za Martinem, otvírám dveře a lomcuji s ním, co mi síly stačí. Začíná přicházet k sobě a krví podlitýma očima se na mě podívá. „Někoho jsme srazili!“ zařvu na něj z metru. Celý viditelně zbledne a vytřeští oči. Běžím zpátky k bezvládnému tělu. Sakra. Co teď. První pomoc. Jak to bylo. Už vím, nejdřív zastavit krvácení.

 

Otáčím ji na břicho, abych našla ránu. Jak s ní pohnu, vidím, že jí něco teče mezi vlasy. Spolu s krví jí z temene vytékají kousky rozdrcené tkáně, na první pohled měkké. Na silnici se vytváří temná kaluž krve a šedé kůry. Vyskočím na nohy a ustupuji. My jsme ji zabili.

 

Slyším otevírání dveří auta. Za chvilku je u mě Marek a dívá se na tu spoušť. Mlčí. Podívám se na něj, nevypadá o nic střízlivěji a jen tupě zírá na bezvládné tělo. Nespouštím z něj oči a zavolám: „Martine!“ Nedostává se mi odpovědi, namísto toho už i Martin stojí u mě a pokládá mi ruku na záda. Otáčím se na něj a říkám: „My jsme ji zabili.“

 

„Ty jsi ji zabil,“ opraví mě Marek. Oba se na něj podíváme.

 

„Je to snad tvoje auto,“ špitne Martin.

 

„Tys řídil, tohle na mě neházej!“ zvýší Marek hlas.

 

„A je určitě...?“ ptá se ho Martin.

 

„Vždyť má mozek na silnici!“ zazní do ticha. Následuje mlčení. Stojíme uprostřed lesa, třeseme se zimou a adrenalinem a přemýšlíme, co dál.

 

„Musíme ji zahrabat,“ prohlásí Martin. To myslí vážně? Nevěřícně na něj civíme. „Dělejte!“ zařve na nás a bere ženu pod rukama. Její mozek mu ulpí na kabátě.

 

„Martine, to snad ne...“ začnu větu.

 

„Nenechám se zavřít! Jasný?! Nenechám! Marku, dělej, pomoz mi! Vem ji za nohy,“ trvá na svém.

 

„Do tohohle mě netahejte,“ odpoví Marek. „Tohle není můj problém. Tys ji srazil, ty si to vyžereš.“

 

Nemůžu uvěřit, že se dohadují o tomhle.

 

„Neměli bychom zavolat sanitku?“ ptám se.

 

„A k čemu? Je po ní, vždyť to vidíš!“ křičí Martin a stále drží tělo. „Vezmi ji za nohy, dělej!“

 

Mlčky pozpátku ustupuji k autu. Martin pouští tělo a rychlým krokem mě dohání. Chytá mě oběma rukama za paže a křičí mi do obličeje: „Tak hele, já se zavřít nenechám! Kdybys nechtěla ty krávo blbá píchat, tak v tomhle průseru nejsme! Takže se do prdele seber a pojď mi s tím pomoct!“

 

Roztřesu se, podlomí se mi kolena a spadnu na zem. Brečím.

 

„Ne, promiň, já jsem to tak nemyslel,“ pokračuje po chvíli Martin a dřepne si ke mně na bobek. Bere mou tvář do dlaně a já k němu zvedám uslzené oči. Je mi strašná zima. „Víš, že mi na tobě záleží. Jsme pro sebe jako stvoření. Miluju tě. Moc. A abychom mohli být spolu, musíš teď být rozumná. Musíš mi jít pomoct, abychom se z tohohle problému dostali a mohli být spolu. Prosím. Nenechávej mě v tom.“

 

Nemám na výběr, musím mu jít pomoct. Otře mi slzy a jdeme zpátky k tělu. Oba se díváme na silnici, sem tam jsou vidět černé kapky krve. Když vtom postřehneme záblesk. Zvedneme oči. Marek drží v ruce mobil a fotí si mrtvé tělo.

 

„Co to kurva děláš!“ zařve Martin, doběhne k němu a rukama do něj strčí, až zavrávorá.

 

„Hele, hele, brzdi,“ odpovídá Marek s ledovým klidem a lehkým úšklebkem. „Ať neuděláš nějakou blbost.“

 

To nemůže myslet vážně.

 

„Ty jsi psychopat,“ řeknu mu do očí.

 

„Možná. Ale nejsem vrah.“

 

5)

 

Mezi větvemi stromů dopadá svit měsíce na promrzlou půdu a svítí nám na práci. Hrabeme se v zemi už dobrou hodinu. V prstech dávno nemám cit, pomáhám si proto kamenem a klackem. Martin mlčky doluje ztuhlé kusy zeminy, hlasitě dýchá a pot z něj odkapává na všechny strany. Tělo zůstalo ležet v kufru auta, kam jsme ho dali, abychom ho mohli převézt hlouběji do lesa po jedné z mnoha cest pro lesníky. A jako memento stojí opodál Marek a sleduje nás při práci.

 

Trvá to snad věčnost, ale nakonec vyhloubíme něco jako mělký hrob. Jdeme přes větve zpět k autu, abychom přinesli důkaz svého hříchu a navždy ho pohřbili do země. Marek se ani nehne. Zničehonic mi proběhne hlavou, jak je dobře, že jsem naše nechala odvézt mi lodičky a vzala si pohodlnější boty. V téhle situaci myslím na takovou pitomost.

 

Ta žena je těžší, než se zdá, a neskutečně vláčná. Martin ji drží pod rukama, já za nohy a jdeme bokem až k místu naší jámy. Tělo nám padá z rukou, mockrát se zastavujeme, aby jej Martin pohodlněji chytil. Jsme u hrobu a pokládáme ženu dovnitř. Jáma není o moc hlubší než půl metru, ale tělo se tam vejde. Zaházíme jej hlínou, kameny a větvemi. Z dálky to vidět není, ale jakmile by někdo přišel blíž, pozná, že něco není v pořádku.

 

Všichni tři jdeme mlčky zpátky k autu. Martin se u něj zastaví a třesoucím se hlasem pronese: „Nikdy nikomu neřekneme, co se stalo. Jasný?“

 

Přikyvuji. Nechci na to myslet a chci, aby to už bylo za námi. Chci ležet v Martinově náruči a tohle si vymazat z paměti.

 

„To se ještě uvidí,“ odpoví Marek. Dívá se do země a usmívá se. „Ty tady zůstaneš, domů jdeš pěšky nebo si něco stopni,“ říká Martinovi. „Zpátky pojedeme jen ve dvou.“ Upíná zrak na mě a usmívá se.

 

Mně do smíchu není. Vydírá nás. Ten špinavej hajzl. Vždycky jsem si myslela, že je křivák. To prostě poznám. Ale tohle... Martin se nadechl, že něco řekne, ale rozmyslel si to. Oba mlčíme. Nastupuji na sedadlo spolujezdce a Marek sedá za volant.

 

Když vyjíždíme z lesa, potkáváme první ranní auta. Ta tam někde možná narazí na Martina, jak jde stejným směrem jako my. A možná si někdo všimne té zvláštní kaluže ztuhlé hmoty, která zůstala na silnici.

 

Vjíždíme do města a já Markovi říkám, kde bydlím. „Já vím, kde bydlíš,“ odpoví a dívá se stále na cestu. Úchyl.

 

„Mám žízeň,“ říkám.

 

„V přihrádce mám placatku. Je v ní jen čaj, ale dobrej,“ říká rozvážně. Otevírám přihrádku a celou nádobu vypiji. Zatočí se mi hlava. Chutná to zvláštně olovnatě, cítím se stejně jako ve chvíli, kdy jsem u baru upadla. „Tenhle čaj už jsi dneska jednou měla,“ zachechtá se Marek.

 

A pak tma. Má poslední vzpomínka je, jak míjíme odbočku k nám do ulice a pokračujeme někam na sídliště, kde jsem nikdy nebyla. A pak už jen otevírám oči a pozoruji špinavé akvárium s rybičkami.

 

 

 

Epilog

 

 

Martin se odstěhoval. Přerušil studium a beze slova někam zmizel. Nikdy jsem ho už neviděla, ačkoliv Marek tvrdí, že ví, kde je. Na telefonu jsem ho zastihla jen jednou, tehdy mi řekl, že se se mnou loučí, ale pro všechny bude lepší, když nadobro odjede. Prý mu to „někdo“ poradil. Kdo asi. Pořád mu volám a píšu, pořád ho chci vidět a dokončit to, co jsme započali. Pořád si maluji, že jednoho dne zazvoní u mě přede dveřmi a odjedeme a zapomeneme. Ale pořád nic.

 

Na tu osudnou noc mám památku. Markétka se mi narodila nedonošená, podle doktorů za to mohl stres matky v těhotenství. Statečně bojovala v inkubátoru a dneska dělá mně i tatínkovi radost.

 

S Markem jsem zůstala. Bála jsem se a bojím se pořád. Od té noci má můj život ve svých rukách a já se bojím komukoliv cokoliv říct. Odmaturovala jsem jen tak tak a všichni mi říkali, že jsem celá pobledlá, pohublá a bez života. Nikdo nechápe, proč jsem s Markem začala chodit, ale hned to věděli všichni. Všem jsem to chtěla říct, ale prostě to nešlo. Nemohla jsem.

 

Každý den jsem se přemlouvala, že půjdu na policii a všechno jim vypovím. Ale copak můžu? Vždyť by to zničilo život nejen mně a Martinovi, ale už i mojí malé. Každý večer, když na mě Marek dostane chuť, se třesu odporem a nenávidím se. Ale nejde to jinak. Po právu trpím za svoje hříchy, o kterých se nikdo nikdy nedozvěděl.

 

A příští týden máme svatbu. Marek není tak zlý, určitě to nějak zvládnu. Jako všechno.

 

Říká se, že maturitní ples se nikdy úplně nepovede, ale rozhodně se na něj nezapomíná.