Děti

 

1)

Rozkaz zněl jasně. Sledovat průběh vyšetřování a pravidelně psát reportáže. Šéfredaktor chce, aby všichni viděli neschopnost policie, která je pořád bezradná. Už to trvá přes půl roku a ještě nemají ani jednoho podezřelého. Tak zní oficiální vyjádření. Moje články patří k těm nejčtenějším na internetu i v tisku, veřejnost tohle téma zajímá a všichni chtějí vědět, co se za tím skrývá. A mou povinností a ctí žurnalisty je přinést exkluzivní a zajímavé informace. Je vlastně až s podivem, že tak dlouho trvající fenomén drží zájem čtenářů. Obvykle stačí dva měsíce a zájem je pryč. Na trvajícím zájmu mám bezpochyby svůj podíl.

 

Nebudu vám lhát, je to tím, že dělám svou práci dobře. Už od školy dobře píši a mám svoje informátory na různých místech. Tohle spousta novinářů podceňuje, myslí si, že si vystačí jen s oficiálními zdroji nebo podlézavostí, ale tak to nefunguje. Jestli chcete kvalitní informace, potřebujete znát lidi u policie a sem tam si na ně vzpomenout, když dostanete v práci prémie. Divili byste se, za jaký pakatel policisté pracují a jak jim občas pomůže pár tisíc bokem. Když vezmu v potaz, že pracuji pro jeden z největších plátků ve státě, můžu si dovolit chlapcům v modrém trochu píchnout s hypotékou. A znáte to, ruka ruku myje. Sám jsem chtěl jít k policii, ale právě ta almužna mě odradila. Takže píšu do rubriky krimi a dělám to dobře.

 

Případ ještě není uzavřený a už mám na stole dvě nabídky na sepsání knihy o tom, jak má investigativní činnost probíhala. Tahle kauza prostě táhne. A to je ideální příležitost sáhnout si na Pulitzera. Ctí každého žurnalisty by měla být snaha zlepšovat se. Být co nejlepší, co nejčtenější, co nejzajímavější. A Pulitzerova cena je koruna, svatý grál, čestné vyznamenání, kterého hodlám dosáhnout.

 

Od doby, kdy mi šéfredaktor tenhle případ přidělil, zmizelo už sedm dětí. Všechny ve věku kolem pěti let. Policie samozřejmě pár podezřelých má, ale kromě vyšetřovatelů o nich vím jen já. A já usoudil, že bude lepší počkat přesně na tuhle chvíli, až nebude moc o čem psát a budu muset vyplodit něco zajímavého. Dávkovat exkluzivní informace postupně, o to tu jde. A třeba si je trošku přibarvit. Možná podle vás riskuji, že se to konkurence dozví dřív a pustí to do světa, ale z toho strach nemám. Proč? Protože žaloby na novináře, kteří zveřejnili nepotvrzené a neoficiální informace a tím poškodili jméno domnělých podezřelých, dokonale odradí každého, kdo to zkoušel.

 

Zmizelo už sedm dětí. Všechno děti ze školky, kluci i holky. První byl malý Davídek, po kterém se prostě slehla zem. Šel s maminkou nakupovat, maminka si skočila do drogerie a jeho nechala na takovém tom pohyblivém autíčku, kam hodíte dvacku a tři minuty se dítě zabaví. Hezký dvojsmysl – zabaví. Davídka někdo zabavil. Když se maminka vrátila, dítě bylo fuč.

 

A podobné příběhy se vážou ke všem zmizením, vždycky to trvalo jen okamžik, kdy si rodič někam odběhl, myslel si, že má dítě pořád na očích a řekl mu, že se za chvíli vrátí. Největší lež v životě dítěte je, když mu tohle slíbíte a pak slib nedodržíte.

 

No a o tomhle píšu. Čím víc o tom píšu, tím víc mě to zajímá. Je to skvělý námět na knihu. A protože je potřeba zase se trochu posunout, do příštího čísla chci poskládat všechno, co už se ví a nenápadně tam šoupnout i ty informace, co si tak dlouho šetřím. A kdo ví, třeba nakonec odhalím pachatele.

 

Mám domluvenou schůzku s tiskovou mluvčí policie, takže půjdu nejdřív tam a pozeptám se, co nového objevili. Mluvčí soukromé rozhovory nikdy neposkytuje, ale protože jsem jim výrazně pomohl s předchozím případem (aniž by si o to řekli), mi dluží laskavost.

 

 

2)

 

Jsem na Krajském ředitelství policie a čekám na tiskovou mluvčí. Vstupní hala není nijak honosná, za modrým pultíkem sedí obtloustlý policista, který zvedá telefony a říká do nich, který poručík, major a podplukovník zrovna nemá čas. Na modré stěně se skví osmicípá hvězda s lipovými listy uprostřed. Já sedím a čekám.

 

Pán za pultem ví, že mám domluvenou schůzku, ale paní mluvčí řeší něco s ředitelem. Po chvilce přichází z útrob budovy policista v čepici, oslovuje mě jménem a vzkazuje mi od paní mluvčí, ať na ni počkám v její kanceláři. Vede mě dlouhými chodbami, kde je na úterní dopoledne docela mrtvo. Vkrádá se myšlenka, zda se na policii vůbec pracuje, nebo po vzoru amerických kolegů všichni sedí v kantýně a cpou se koblihami. Ale možná jsou jen v terénu. Co já vím.

 

Policista mi otevírá prosklené dveře se žaluzií a já vstupuji do hezky zařízené kanceláře. Všechno v modrém nádechu, prázdný stůl s lampičkou a stěna zdobená nejrůznějšími diplomy a vyznamenáními.

 

„Posaďte se, paní mluvčí za chvilku přijde,“ vyzývá mě policista a odchází. Já poděkuji a sedám si na židli naproti stolu.

 

Mám s sebou malý pracovní notebook s poznámkami k případu a několika připravenými otázkami na paní mluvčí. Dobrý novinář je vždycky připravený. Notebook si k interview neberu času, ale bloček na poznámky mám u sebe pořád. To a taky mobil s výborným foťákem. Ctí každého žurnalisty je umět ihned reagovat a improvizovat. V notebooku mám fotky a informace o pohřešovaných dětech, výpovědi zdrcených rodičů a vysvětlení svědků.

 

Mám i interní poznámky vyšetřovatelů, dokonce mi jeden zadlužený policista sehnal konkrétní kriminalistické verze, které vyšetřovatel stanovil. Verze s vydíráním rodičů se vyvrátila rychle, protože žádná z rodin nebyla kontaktována s požadavkem na výkupné. Verzi s pedofilním únosem nelze vyloučit. Stejně tak únos motivovaný prodejem dítěte organizovanou skupinou. S možností, že se dítě jen samo někam zatoulalo, už se také nepočítá. A ačkoliv se všechna zmizení odehrála na poměrně frekventovaných místech, svědci nejsou. Jak často věnujete pozornost někomu, kdo si z elektrického autíčka v obchoďáku bere dítě a někam s ním jde?

 

Nicméně operativními postupy (ano, sledováním, monitorováním hovorů a webové komunikace, nezákonnými odposlechy a dalšími) se zjistilo několik podezřelých. Ano, je to nelegální a takto získané důkazy nelze přímo použít, ale když víte, na koho se zaměřit, můžete pak vykonstruovat jinou cestu, kterou jste se k němu „jakoby“ dopátrali a tu pak předložit státnímu zástupci. Všechny důkazy pak zničíte, ale vy víte, že toho člověka máte a pak už ho prostě nějak donutíte k přiznání nebo „puštění“ další informace. Ano, policejní hantýrku je také dobré znát, pokud si chcete říkat profesionál.

 

V tomhle případě se ze sledování kamer ví, že děti ve třech případech dobrovolně odešly se ženou s tmavými vlasy a jednou s mužem, který měl něco jako montérky, paruku a v ruce držel balónky. Ani jednomu nebylo vidět do obličeje. V ostatních případech (což byly ty poslední) se na místě kamery nenacházely. To proto, že po prvních únosech byla policie bezradná a myslela si, že zveřejnění záběrů v médiích pomůže k získání informací. Ano, ty články jsem měl také na svědomí já a patřily k mým nejlepším. Nicméně pachatel sám sebe poznal a od té doby si dává pozor na přítomnost kamer.

 

Dveře místnosti se otevřou, žaluzie na nich zašustí a do kanceláře vstoupí mladá krásná žena v uniformě. Tipuji kolem třicítky. Já se postavím, široce se usměji a potřeseme si rukou. Posadí se naproti mně. Ptám se, zda mohu náš rozhovor zaznamenávat na diktafon a paní mluvčí souhlasí.

 

„Ráda bych Vám pomohla, ale bohužel jsme nezjistili nic nového,“ začíná mluvčí. „Nepřihlásil se nám žádný nový svědek, nemáme žádné podezřelé a zatím to vypadá, že budeme muset případ odložit.“

 

„Na začátku jste jednotlivé případy řešili každý zvlášť, na poslední tiskovce jste říkala, že jste mezi případy našli spojitosti. Můžete je zopakovat?“ ptám se, ačkoliv už to vím. Chci vědět, zda mi potvrdí i moje neoficiální informace, kterým věřím víc než jí.

 

„Všechny děti zmizely za dne, všechny navštěvovaly celostátní síť soukromých školek Hrdlička a všechny žily jen s jedním z rodičů. Věk poškozených se pohybuje od čtyř do šesti let. U dětí nebyly diagnostikovány žádné poruchy soustředění, učení nebo intelektových schopností. Dalo by se říci, že patřily k běžnému průměru a ničím nevyčnívaly. Zatím se nenašlo žádné tělo a žádná indicie,“ ukončila mluvčí svůj výčet podobností.

 

Nějak zapomněla dodat, že ve všech případech byly děti ve výhradní péči matek. A taky to, že všichni otcové byli v minulosti trestáni. Ale tohle já vím.

 

„Je pravda, že nevylučujete sexuální motiv únosu? Máte pod dohledem všechny devianty z léčebných zařízení?“

 

„Všichni chovanci ústavů, kteří byli v minulosti prověřováni nebo odsouzeni za sexuální násilí na dětech, jsou na svých místech pod dohledem odborníků,“ odpovídá s klidem mluvčí.

 

„Takže je možné, že tu máte nového pedofila, který vám stále uniká?“ ptám se.

 

„V současné době na tuto otázku nemohu odpovědět.“ Univerzální způsob mluvčích, jak vám potvrdí informaci.

 

„Mluvili jste s panem Páralem, zaměstnancem té sítě školek? Proslýchá se, že byl vyšetřován v souvislosti s obtěžováním prvňáčků před pár lety,“ házím eso z rukávu. Mluvčí očividně ví, o čem mluvím, ale hraje udivenou.

 

„Pokud máte na mysli případ z toku 2015, to jsem ještě nebyla v této funkci, mohu ale sdělit, že proti panu Páralovi nikdy nebylo zahájeno trestní stíhání.“ Tahle její formální mluva je asi nějaká nemoc, vsadím se, že by se mnou stejně mluvila i na rande. Nicméně mi řekla, že Páral, na kterého jsem dostal tip, by mohl hrát hlavní roli v mém článku a možná i v knize.

 

Zbytek rozhovoru už je spíš nezajímavý. Mám, co jsem chtěl. Potvrdila mi Párala a od toho se odpíchnu. Kdo ví, třeba je to vážně ukázkový pedofil. A pokud ne, udělám článek obecnější a Párala šoupnu jen do knížky. Něco z toho prostě vytěžím. Teď ale potřebuji další informace.

 

 

3)

 

Potřebuji zjistit, co je Páral zač. Příběh vám tvoří detaily. Až někdy budete psát knížku, samozřejmě dávno potom, co já budu mít Pulitzera, vzpomeňte si na moji radu. Každou postavu musíte dokonale vykreslit, musíte vědět, co je zač. Pokud budete psát příběh podle skutečných událostí (řekněme o mizejících dětech), musíte znát podezřelého. Zjistěte si o něm všechno. Přesně to mám v plánu.

 

Vladimíru Páralovi je 41 let a žije sám v bytě na sídlišti. Tam se lidé mezi sebou znají, takže má smysl strávit hodiny obíháním sousedů a získáváním informací. Stačí se představit jako člověk z kriminálky a zeptat se hned v prvním patře paneláku. Pokud vám otevře starší žena, máte vyhráno, to bývá ta největší drbna, která ví vše. A pokud ne, rozhodně vás na tu pravou odkáže. Každopádně nezapomeňte na rovinu říct, že párala podezříváte, získáte si zájem toho, s kým mluvíte. Ani po vás nebude chtít vidět odznak.

 

„Paní Vosyková, vy víte něco o minulosti pana Párala?“ ptám se hned po úvodní hře na policajta.

 

„No von je takovej divnej, prej někde obtěžoval malý děti. A já tomu i věřim, nedávno jsem ho viděla, jak si něco nese po schodech nahoru, takovou krabici dlouhou, a na obrázku byl takovej ten dalekohled na stojánku. Tim von určitě kouká na děti na pískovišti, to je jasný a kdo ví, co u toho dělá,“ vypráví drbna zaníceně.

 

Všechno si poznamenávám do notýsku a tvářím se velmi profesionálně.

 

„No a pane detektive a co von jako teda proved'? Von unáší ty malý děti, jak se řikalo v televizi?“

 

„Možné to je, sbíráme svědectví proti němu, abychom ho mohli usvědčit. Nemusíte se mnou chodit na stanici, jen mi řekněte všechno, co o něm víte,“ lžu s klidnou tváří.

 

„Bydlí tady snad deset let, je takovej tichej, s nikym se moc nebaví. Měl ženu, ale ta od něj utekla, beztak proto, co prováděl. Měli totiž malý dítě a to jsme pořád poslouchali, jak brečí a křičí na celej barák. Kdo ví, co se tam tenkrát dělo. No a ona sebrala to dítě a zmizela. Pak se vo něj začali zajímat lidi vod vás, pane detektive,“ pokračovala dáma. „Nechápu, jak ho můžou nechat dělat ve školce, prej tam dělá školníka nebo něco takovýho a ty děti tam má pořád kolem sebe. Všichni ví, že je to chlap špinavá a stejně mu to prochází. Měli byste ho zavřít, šmíráka!“

 

„Paní Vosyková, kdo by o něm mohl vědět ještě něco víc?“

 

„Zkuste Tůmovou, ta bydlí hned vedle něj, to je moje nejlepší kamarádka, musíte o patro vejš,“ dodává hrdě Vosyková. Dejte drbně pocit, že může být užitečná a jiný zdroj informací nepotřebujete.

 

S Vosykovou se loučím a jdu nahoru. Zvoním u Tůmů a nikdo neotevírá. Klepu na dveře a čekám. Vtom se za mnou otevřou dveře a vyleze plešatějící čtyřicátník s knírem. Pozdraví a říká mi, že paní Tůmová před chvílí odešla na nákup. Ptá se, jestli jí může něco vyřídit. Možná by bylo fajn podívat se k němu domů.

 

„Já jsem z vodohospodářského, provádíme kontrolu vodoměrů v celém domě. Mohl bych začít u vás, když není paní sousedka doma?“ improvizace je základ novinářského úspěchu.

 

Páral kouká trochu podezřívavě. Nakonec ale svolí, říká, ať se nezouvám a vede mě rovnou do koupelny, kde otevírá dvířka ve stěně a já si opisuji čísla z budíků. Nenápadně se rozhlížím. Běžná koupelna muže ve středním věku, jeden ručník, jeden kartáček. Na vaně jeden sprchový gel a gumová kachnička. Proč proboha kachnička?

 

„Máte hezkou kachničku, zrovna jsem synkovi koupil taky takovou, má ji moc rád. Bude mu pět,“ vymýšlím si.

 

„Fajn,“ odpovídá Páral trochu nabroušeně.

 

„Vy máte děti?“ ptám se.

 

„Ne,“ odpovídá a uhýbá pohledem.

 

„Vážně? V předsíni jsem na zrcadle viděl nějaké barevné samolepky,“ vzpomínám si.

 

„Nezlobte se, ale nemám čas, za chvíli musím do práce,“ vyhání mě.

 

„Co děláte za práci?“ zkouším nenápadně.

 

S odpovědí váhá. „Pracuju ve školce,“ pronese lhostejně.

 

„A co si myslíte o tom, jak se teď ztrácely ty děti?“ pouštím se na tenký led. Dívám se mu zpříma do očí a čekám na nějaký náznak lži.

 

Páral viditelně zčervenal a po dvou vteřinách ticha se na mě obořil: „Je to blbý, no, ale už prosim vás vypadněte, nemám na vás celej den!“

 

Vítězství. Krásná hlavní postava pro můj román. S omluvami odcházím z bytu a dmu se pýchou. Páral za mnou zabouchne dveře. Na chodbě se zastavím a přemýšlím, co dál. Bylo by fajn zjistit, jak se chová v práci a jak na něj reagují děti. Najednou se opět otevřou dveře a Páral zařve: „Tohle sis tu zapomněl, debile!“ A hodí po mně notýsek, kam jsem si zapisoval čísla z vodoměru. Stránka s informacemi od místní drbny chybí.

 

 

4)

 

Podle interních policejních informací je další podezřelou jedna z vychovatelek ve školce. Shodou okolností znám ředitelku té místní pobočky, kde vychovatelka pracuje, a proto se na ni zeptám ředitelky. Ředitelce jsem zavolal, jestli bude mít zítra čas. Znám ji už od střední a byli jsme dobří kamarádi, chvíli jsme spolu dokonce chodili, ale neměl jsem pochopení pro její lásku k paranormálním duchařinám a takovým těm new age nesmyslům. To ji drží dodnes. Nicméně vztah k dětem měla vždycky dobrý, podle mě byla předurčena k práci s nimi. O to větší pro ni byl šok, když před časem zjistila, že sama děti mít nemůže. To ji uvrhlo do několikaměsíční klinické deprese a pokusila se o sebevraždu, ale nakonec to byly právě děti ve školce, díky čemu našla sílu žít.

 

Když začaly děti mizet, udělal jsem s ní krátký rozhovor, kterým jsem doplnil tehdejší čtyřstránkový speciál o dětských obětech kriminality. Možná právě i její mateřský přístup a způsob, jakým v rozhovoru odpovídala, rozptýlil strach rodičů dávat do Hrdličky své ratolesti. Možná jsem tomu pomohl i já, když jsem si s článkem pohrál tak, abych školku vylíčil jako tu nejlepší možnou volbu. To k mojí práci patří, zvlášť, když pomáhám kamarádce. Nicméně po poslední tiskové konferenci, kde policejní mluvčí zmínila spojitost mezi Hrdličkou a zmizelými, začali rodiče děti odhlašovat.

 

Je devět hodin ráno a já jdu po betonovém chodníčku lemovaném barevnými květinami. Bezprostřední okolí školky je krásně udržované, jistě i díky neblaze proslulému panu Páralovi. Za budovou je hřiště plné barevných prolézaček a houpaček, malé pískoviště a několik plastových domečků, kam se děti schovají. Celá zahrada je obehnána živým plotem, za kterým se táhne plot dřevěný. Volám Adéle, jestli už je v práci a ona přitaká. Říká, ať jdu dovnitř a po schodech nahoru.

 

V budově je vidět, že se na výzdobě také nešetřilo. Soukromé školky si mohou dovolit určitý standard, zejména když mají desítky poboček po celé zemi. Jen v našem městě jsou tři. Hned ve vstupní hale jsou desítky barevných skříněk, kam si děti dávají své oblečení a přezouvají se. Stěny zdobí obrázky, které děti namalovaly všemi možnými technikami. Skrz okno vidím do hlavní místnosti, kde si na koberci hraje asi dvacet dětí, některé s plyšáky, jiné s autíčky a dva chlapečci se stavebnicí. Jdu po schodech nahoru, kde by měla být Adélina kancelář.

 

Zaklepu a po vyzvání „dále“ vstoupím dovnitř. Adéla se za ty roky vůbec nezměnila. Pořád se obléká do bílé barvy, pořád má zářivou pleť a úsměv od ucha k uchu. Rovné blond vlasy jí sahají po ramena a jemné rysy odráží její citlivou povahu. A pořád má na krku ten stříbrný křížek, který jí údajně kdysi dala babička.

 

Nadšeně se pozdravíme a obejmeme. Místnosti dominuje kulatý konferenční stolek ve tvaru jin a jang a sedací souprava. Sedám si do křesla a Adéla jde pro konvici s čajem. Přátelské tlachání vnímám na půl ucha a rozhlížím se. Na zdech jsou lapače snů, na parapetu egyptské a čínské sošky a uprostřed stolní desky bonsaj. Hned u dveří stojí knihovnička plná motivačních titulů, knih o józe, o léčitelství, magii a náboženství. Na poličce nad gaučem vidím Bibli, knihu s obrázkem pentagramu a sošku Buddhy.

 

Adéla mi nalévá čaj z konvice s motivem kolibříka a ptá se, co bych chtěl vědět. Říkám, že mě zajímá pečovatelka Žaneta, která se ten den spolu s kolegyní věnuje v přízemí dětem, a údržbář Páral, který nechodí do práce pravidelně, protože má na starost všechny tři školky Hrdlička ve městě. Říkám jí, že podle policie jsou oba dva podezřelí z mizení dětí a že chci co nejvíc zjistit o jejich životě, protože knížka musí mít svého pachatele bez ohledu na to, jak vyšetřování dopadne. V knize se na odložení případu a uzavření spisu pro nedostatek důkazů nehraje. Kniha potřebuje detaily.

„Jsem ti vděčná za to, že jsi mi pomohl udržet pověst naší školky. Víš, že děti jsou můj život, bez nich bych už byla mrtvá. Nabíjí mě energií a díky nim se cítím skvěle. Takže jo, ráda, ti pomůžu, pokud pak budeš mít pocit, že jsme si kvit. Co bys potřeboval vědět?“ začala Adéla, když si sedla naproti mně. Hodila nohu přes nohu a napila se čaje.

 

„Začněme s tím Páralem, potřebuju vědět, co je zač. Policajti mají na kamerách chlapa a ženskou, ani jednomu není vidět do obličeje, takže by to klidně mohli být Páral a ta tvoje Žaneta. Ten Páral, byly s ním někdy problémy?“

 

„Kdysi sem dal svoje dítě a protože se bál, aby mu ostatní děti neubližovaly, zažádal si o místo údržbáře a měl ho tak víc na očích. Když náhodou ta jeho dcerunka brečela, ihned do poznal i ze zahrady, přiletěl dovnitř a seřval všechny děti okolo. Udělal to několikrát. Nicméně ten šmejd ví, jak to tady funguje s financováním a podle jakých kritérií přijímáme děti. Kdyby někde řekl, že odmítáme etnický děcka, bude z toho průser, takže ho tady radši necháváme. Ona ta jeho holčička měla nějakou poruchu a brečela fakt hodně, pořád, kvůli všemu. Párala z toho vždycky chytl rapl a myslel si, že za to může někdo z dětí,“ vypráví Adéla a hraje si s pramínkem vlasů.

 

„A proč odmítáte etnický děcka?“ zajímá mě.

 

„Ještě ty s tim začínej. Prostě pro školku je lepší, když se drží jeden silnej kolektiv, nikdo se nikomu neposmívá a kosmická energie a feng šuej fungují přesně tak, jak mají.“

 

Samozřejmě. Těmhle věcem nerozumím a asi ani nechci, ale co, nijak se mě to netýká.

 

„Je možný, aby takovej člověk unesl malý dítě? Jeho sousedi říkají, že je takovej divnej, ale dalo by se věřit, že by tohle dokázal?“ jdu rovnou k věci a ruka s tužkou mi kmitá po notýsku.

 

„Asi jo. Když se podiváš na jeho minulost, určitě to zní uvěřitelně. Říká se, že sexuálně obtěžoval nějaký děti z první třídy. To ale není pravda, ve skutečnosti to bylo na jednom hřišti, kdy měl pocit, že tý jeho Radunce zase někdo ubližuje, tak ty děti ohnul přes koleno a naplácal jim na zadek. Aktivní maminky se mu chtěly pomstít tím obviněním, ale nic sexuálního v tom nebylo,“ říká Adéla. „Vím to, protože jsem byla u toho, ale nijak jsem se ho nezastala. Myslela jsem, že když ho odsoudí, zbavím se ho a už mi ve školce nebude dělat scény.“

 

„Jeho sousedka mi říkala, že si pořídil dalekohled, aby mohl šmírovat děti na hřišti. Co si o tom myslíš? Zapadá to do jeho povahy?“ ptám se.

 

„Jestli ti jde o tu knížku, byl by to vážně ukázkovej příklad úchyla. Ale ani tohle není pravda, myslim si, že by se dítěte nikdy nedotkl. Po tom, co od něj utekla žena a vzala si Radunku s sebou, byl čím dál posedlejší tím, aby ji dostal zpátky. Protože ta malá byla zvyklá hrát si tam u nich na hřišti, myslím si, že tam s ní máma chodila pořád a Páral je prostě jen sledoval z okna,“ přemýšlí Adéla. Vstane, jde do rohu místnosti k malé skříňce a otevře ji. Vyndá z ní dvě složky s dokumenty a dá mi je do rukou.

 

Na jedné je napsáno „Páral, V.“, na druhé „Pipková, Ž.“. Prohlížím si Páralovy záznamy, jsou tam poznámky ředitelky k jeho chování, výplatní pásky, požadavky na nákup materiálu a další věci. Ale nic vyloženě kompromitujícího. Málokterý zaměstnavatel by si troufl vytvářet nějaký oficiální kádrový posudek.

 

„Myslíš, že by mu dítě věřilo natolik, aby s ním odešlo?“

 

„Bude to znít zvláštně, ale jo. On byl taková tatínkovská povaha, sice na děti křičel, ale respektovaly ho. Někdy si s nimi během svojí pauzy chodil hrát a vyprávěl jim vtipy. Děcka je sice nechápou, ale znáš to, udělal srandovní obličej a milovaly ho,“ zní odpověď.

 

Otevřu druhou složku a z ní na mě vypadne fotka mladé ženy. Může jí být kolem pětadvaceti let, obličej jí lemují černé vlasy a má stejně modré oči jako Adéla. Neusmívá se, zřejmě je to formální dokladová fotka, jen zvětšená do standardního formátu.

 

„A co ta Žaneta? Na více záznamech je podle policie vidět, jak s dítětem odchází nějaká žena,“ mámím potenciální informace.

 

„Žanetu jsem přijala na nejlepší doporučení. Dělala au pair někde v zahraničí, je tom hodná a spořádaná holka a děti ji mají rády.“

 

„Má manžela?“ zajímá mě.

 

„Nemá, je to lesba. Nemám s tím problém, jak říkám, o děti se stará hezky. Ale vím, že chtěla adoptovat nějaký děcko, ale zamítli jí to. Hrozně ji to mrzelo a pak byla vůči dětem taková odtažitá, nepříjemná.“

 

„Přišlo jí to nespravedlivý?“ ptám se.

 

„Rozhodně. Měla vztek na celej systém a proklínala všechny. Ale pak ji to nějak najednou přešlo a začala se zase smát.“

 

„Můžu si s tou Žanetou promluvit? Dneska tady je, že jo?“

 

„Jo, ale už šla asi s dětmi na hřiště, před obědem jsou vždycky na zahradě,“ usmívá se Adéla a dopíjí čaj. Já dopiji svůj a postavím se.

 

„Moc ti děkuju Adélko, jsme si kvit. Hodně jsi mi pomohla,“ usměji se na ni. „Je to neuvěřitelný, že jsi pořád tak krásná. Ta práce s dětmi ti svědčí,“ šibalsky se usměji a mrknu jedním okem.

 

„Blbečku!“ plácne mě do hrudníku a začne se smát.

 

 

5)

 

Scházím dolů po schodech a ven před budovu. Shora z fasády se na mě dívá velká malba hrdličky s větvičkou v zobáku a z okna se usmívá blonďatá postava s malým křížkem na krku.

 

Jdu rovnou na zahradu k prolézačkám, kde vidím, jak si děti hrají a směji se. Od chvíle, kdy jsem tam byl před půl rokem kvůli rozhovoru s Adélou, se nezměnilo nic. Jen keře byly trochu lépe prořezané a zabílená okna do suterénu, nebyla plastová. A taky slunce teď září vysoko na obloze, zatímco tehdy bylo chladněji. Jinak řečeno je krásný podzimní den. Krásný pro všechny kromě sedmi rodin, které pomalu ztrácí naději. A já pořád nemám jasno, kdo je hlavní postavou mého románu.

 

Žaneta sedí na lavičce a pozoruje, jak si její zrzavá a o poznání starší kolegyně hází míčem se dvěma děvčátky. Ze zahrady si ozývají zvuky dětského smíchu a radosti. Sladká nevinnost čistých bytostí, které netuší, že mohou být na řadě. Že třeba dnes odpoledne naposledy uvidí své rodiče.

 

„Dobrý den, Vy jste Žaneta, že?“ ptám se a zůstávám stát u lavičky. Žaneta ke mně zvedne oči.

 

„A kdo jste Vy?“ nejistě se usměje.

 

„Pracuji pro noviny a píši o těch únosech. Paní ředitelka mi řekla, že byste mi mohla říct něco víc o panu Páralovi. Snažím se totiž policii pomoct a údajně je veřejným tajemstvím, že pan Páral neměl k dětem ideální vztah. Můžete mi o tom něco říct?“ S širokým úsměvem se posadím vedle ní. Nijak mi nedává najevo, abych odešel, takže se jí dívám do očí a čekám.

 

„No s Vláďou se známe, to je pravda. Ale určitě bych neřekla, že je to zlej člověk. Někdy trochu výbušnější, ale kdykoliv cokoliv potřebujeme, hned nám pomůže. Hodně ho vzalo to, jak od něj odešla manželka,“ říká trochu nejistě Žaneta.

 

„Jaký vztah s ním máte?“ všechno si zapisuji. Každý detail mi pomůže vykreslit hlavní hrdiny mého příběhu.

 

„Takovej běžnej, kolegiální. Ale vlastně docela přátelskej. Jednou mě teda zval na rande, ale to jsem ho odmítla. Ty obvinění, co se říkají, určitě nejsou pravda, nevěřím tomu, že by kdy ublížil nějakýmu dítěti. Má je rád stejně jako já a ta práce ho pořád baví,“ trvá na svém. „Dneska by měl přijít někdy odpoledne prostříhat keře, tak si s ním můžete promluvit.“

 

„Už jsem s ním mluvil, ale moc se mu povídat nechtělo,“ utrousím.

 

„A divíte se mu? Všichni z něj dělají zločince! Já si moc přeju, aby se ty děti našly, to je jasný, ale myslím, že Vám nemám moc jak pomoct. Trvám na tom, že je nevinnej a že ty děti musí mít na svědomí někdo jinej!“ Žaneta začíná zvyšovat hlas, ale já zůstávám v klidu.

 

„Napadá Vás, kdo by se v tom mohl motat? Určitě znáte i lidi z jiných školek nebo nějaké rodiče, co se chovají zvláštně,“ jen tak zkouším.

 

„Víte co? Tak já Vám to řeknu. Udělala bych šťáru hlavně u paní ředitelky. To je strašná čůza. Furt ty její spiritistický nesmysly a snaží se tím krmit i děti. Pořád něco o energiích a andělech a já nevim co. Asi jí hráblo z toho, že nemůže mít děti. Na ni se zaměřte, ta je podezřelá.“

 

Slečna Žaneta se snaží odvádět pozornost. To zní nadějně.

 

„A pan Páral, má tady nějakou svoji kancelář nebo něco, kde se zdržuje nejčastěji?“ vracím se k tématu číslo jedna.

 

„Když si odpracuje svoje, tak jde dolů do suterénu, je tam sklad lůžkovin, prádelna a jeho dílna. On teda má klíč jen od tý svojí dílny, ale tam tráví dost času. Jednou jsem tam byla a všude byly fotky tý jeho Radunky. Byl na ni hrozně fixovanej,“ říká smutně Žaneta.

 

„Děkuju Vám, Žaneto, mějte se krásně,“ podávám jí ruku a odcházím.

 

Měl bych mít dost materiálu k tomu, aby vzniklo něco zajímavého. Něco čtivého. Něco, co bude chloubou novinářova života.

 

6)

 

Nakonec jsem článek nenapsal. Rovnou jsem se pustil do psaní románu, ve kterém všechno sedělo s tím, co vím od policie. Několikrát mě předvolali k výslechu, kde jsem vyprávěl o věcech, co jsem se dozvěděl. Děti se nikdy nenašly. Ale román mi vyšel. Kniha investigativního novináře, která dovoluje nahlédnout pod pokličku nejsledovanějšího případu posledních let, šla na dračku. Zvlášť, když na rozdíl od policie má jasného pachatele.

 

Když něco píšete, musíte si to trochu přibarvit. Musíte zodpovědět otázky a vyplnit nejasná místa, která ve skutečnosti vznikají. Není to jako policejní práce, kde si nesmíte domýšlet a musíte dokazovat. Jako spisovatel si něco přibarvit můžete. A když vydáte příběh podle skutečné události, lidi si to přečtou. Policisté si to přečtou. A ti tam najdou spojitosti, které jste si upravili. Napadne je, jestli jste třeba na něco nekápli. Zvlášť, když ostatní detaily vašeho příběhu sedí k dosavadním poznatkům.

 

A tak se stalo, že se policie zaměřila na Žanetu a Párala. Sledování, vyslýchání a neustálé otravování. V mojí knize byli spolupachatelé. Jeho poháněla nenávist k manželce a touha získat zpět dítě, ji touha někoho vychovávat, když adopci zamítli. Oba milovali děti. Společně si koupili statek za městem a všech sedm dětí tam drželi pod zámkem.

 

Žádný statek v okolí samozřejmě neexistoval. Ale znělo to hezky. Z knihy se stal bestseller. Zničil sice život dvěma lidem, ale to se stává. Dobrá novinářská práce někdy znamená upravovat si realitu tak, aby byla exkluzivní.

 

 

7)

 

Že to bylo jinak? Ano. Napadlo mě, že bych to napsal tak, jak se to doopravdy stalo. Ale proč? Proč bych psal o tom, jak jsem jednoho pozdního odpoledne šel dělat rozhovor s dávnou přítelkyní Adélou? Proč bych říkal, jak už v tu chvíli byla školka prázdná a než jsem šel domů, sedl jsem si na lavičku na zahradě? Mohl jsem přiznat, že jsem tam seděl a přehrával si rozhovor, když v tom jsem ze suterénu uslyšel dětský křik a tupou ránu. Že jsem kamenem rozbil zabílené okno do prádelny a viděl tam stát Adélu v řeznické zástěře, jak v jedné ruce třímá sekyru a v druhé dětskou hlavičku. Že na masivním dubovém stole leželo tělíčko podvyživeného Davídka, kterému ostrá čepel zkrátila utrpení a jeho krev teď žlábkem stékala do kýble. Mohl jsem vyprávět o vykuchaném tělíčku holčičky, které už leželo na poličce a o dalším chlapečkovi, který se svázaný a s roubíkem třásl v rohu místnosti. Nikoho by přece nezajímalo, jak jsem si scenérii zcela intuitivně vyfotil a s Adélou se domluvil, že mi výměnou za mlčení pomůže vytvořit pachatele pro román a dosáhnout na Pulitzera.

 

K novinářské práci patří rychlá improvizace a přibarvení. Záleží na vás, co lidem řeknete. A já se rozhodl neříct, že Adéla při svém bádání narazila na knihu o černém léčitelství. Na knihu z 18. století, která radila, že lékem na ženskou neplodnost je pravidelná konzumace dětského masa. Rozhodl jsem se zamlčet, že si krví dětí potírala pohlavní orgány, aby jim vrátila zdraví a svou pleť, aby jí dodala mládí. Rozhodl jsem se neříct, jak jsem jí začal pomáhat odvádět děti z obchodních domů, protože s člověkem v kostýmu klauna půjde každý mrňous kamkoliv. A stejně tak s paní ředitelkou ze školky, i když si vezme hnědou paruku.

 

Možná jsem to říct měl. Ale proč? Ruka ruku myje a dobrý novinář udělá všechno proto, aby byl nejlepší, nejexkluzivnější a nejzajímavější. A proto dnes mám Pulitzera.