Čaroděj

 

1)

 

Povím vám příběh o svém bráchovi. Je mi celkem jedno, jestli mu budete věřit, je to pro mě spíš taková terapie, abych si srovnal, jak k tomu všemu došlo. Bráchu mi to stejně domů nevrátí a je jedno, jakou slávu mu to mohlo přinést. Je to už delší doba, takže doufám, že to vylíčím správně. Ale na něco se prostě nezapomíná.

 

Celé to začalo před takovými dvaceti lety. Brácha je o tři roky starší a s tátou jsme tehdy často koukali na televizi. Táta nebyl moc sportovně založený, takže ani nás ke sportu nevedl, ale televize, to bylo jeho. Na gauči jsme trávili jako rodina spoustu času. Sledovali jsme seriály, dokumenty, zprávy, vlastně cokoliv, jen abychom nemuseli tu bednu vypnout. Mně bylo asi deset, bylo mi fuk, na co se díváme, objímal jsem polštářek a smál se s tátou vtipům v pořadech, které jsem nechápal.

 

Brácha ale měl svůj oblíbený pořad. Vlastně hned několik. Učarovala mu magie. Kouzla, iluze a tak. V té době se to tak hezky sešlo, že hned několik televizních kanálů vysílalo čarodějnické pořady. Nemyslím Harryho Pottera a filmy vytvořené v počítači, ale skutečné čaroděje, kteří své umění předváděli lidem na ulici i v obrovských divadelních sálech. Jeho vzory byli David Copperfield, Val Valentino, Derren Brown a další. Cokoliv, co se vymykalo běžnému chápání a co nás nechávalo zírat s pusou dokořán.

 

Není divu, že všechno, co brácha četl, byly knihy o paranormálních jevech, paranormálních schopnostech a paranormálních lidech. Zkoušel jednoduchá kouzla s kartami a mincemi na mně i na rodičích, předváděl všemožné iluze se šátky, lany a mizejícími předměty. Ne vždycky se mu to povedlo. Když kupříkladu nechal zmizet pingpongový míček, nepovedlo se mu ho nacpat včas do kapsy a spadl mu na zem. Celý zčervenal, omluvil se obecenstvu a pokračoval v představení. Chtěl jsem se mu smát, ale rodiče dali najevo, že bych neměl. Tak jsem se nesmál. Když se mu ale kouzlo povedlo tak, jak si přál, užíval si úspěch a aplaus tří párů rukou, jako by stál ve vyprodaném divadle. Nadšeně jsem tleskal a radoval se s ním. Obdivoval jsem ho.

 

Když byl o něco starší, zkoušel svoje triky s lidmi na ulici. Většinou to byly jen jednoduché podvodné finty s drobnými předměty, které měli lidé po kapsách. Neustále trénoval jak hbitost svých prstů, tak své vystupování. Učil se techniky rétoriky, neverbální komunikace a podobně. Chtěl působit zkrátka co nejpřesvědčivěji a získat si důvěru svého publika co nejrychleji.

 

Užíval si zájem lidí a nijak mu nevadilo, že lidem kolem lže. Že je podvádí. Morálka každého kouzelníka je trochu někde jinde, protože nedílnou součástí jeho dovedností je podvod. Přesvědčivá lež a manipulace, budování napětí a vytváření tajemství. Pravý kouzelník udělá z nejprostší věci tu nejsložitější a z běžné věci výjimečnou. Jen tím, že dokáže lhát.

 

Své umění poprvé předvedl v nějaké talentové soutěži v televizi. To mu bylo čerstvých osmnáct. Připravil si tříminutové vystoupení, během kterého házel obručemi, tahal věci z klobouku s dvojitým dnem, čaroval květiny ze šátků. Takové ty klasické osvědčené evergreeny. Než se dostal ke složitějším a zajímavějším věcem, porota se začala nudit a tři pronikavé zvuky bzučáku ho vyhnaly z pódia. Porota složená ze dvou herců a zpěvačky to prostě neocenila. Tu soutěž vyhrála nějaká mladá operní pěvkyně s košíčky velikosti E. Brácha neumí zpívat a nemá kozy, takže ho rozhodnutí poroty vyloženě zklamalo.

 

To ho ale neodradilo. Jen mu to dodalo správný směr. S lacinými kousky se rozhodl přestat a začal se zaměřovat na parapsychologii. Na sugesci. Na hypnózu. Na telepatii. Naučil se vám podprahově podsunout myšlenku, která vás jakoby sama od sebe napadla, a pak si užíval váš nevěřícný pohled, když ji jakoby sám od sebe uhádl. Karetní kousky už ho omrzely, předváděl je jen tehdy, když chtěl něčím prostým okouzlit nějakou holku. Pokud si tím získal její zájem, překročil ke čtení myšlenek nebo „studenému čtení“. Není to tak těžké. Řekněte jí, že oči jsou okno do duše a že jí dokážete v duši číst. Upřeně se jí podívejte do očí a chvilku na ni zírejte, abyste vyvolali očekávání. Pak se lehce pousmějte a řekněte jí, co v ní čtete. Řekněte jí, že má problém se sebevědomím. Řekněte jí, že je na sebe někdy moc tvrdá a hodně od sebe očekává. Řekněte jí, že mívá pocit, že jí nikdo nerozumí a lidé kolem jsou nespravedliví. Jak to z očí poznáte? Nepoznáte. Všichni máme problémy se sebevědomím, všichni jsme k sobě někdy přísní a všichni máme občas pocit nespravedlnosti. A když řekne, že se mýlíte a bude na tom trvat? Vždycky to můžete ověnčit komentářem o tom, že je těžké v ní číst, protože má silnou vůli a je hodně složitá. Podvod jako vyšitý.

 

Brácha miloval manipulaci. Rád si s lidmi hrál a rád měl pocit moci. Když se naučil hypnotizovat, byl ve svém živlu. Zjistil, že jak rodiče, tak já, jsme hypnabilní a může trénovat na nás. Vycházel jsem mu vstříc, i když to nebylo vždycky příjemné. Občas mě donutil v hypnóze sníst cibuli, protože mi řekl, že je to jablko. Nebo vypít sklenici octa, když jsem si myslel, že piji džus.

 

I přesto jsem bráchu miloval a vzhlížel k němu. Všichni jsme na něj byli hrdí, jeho dovednosti byly výjimečné a přirozenost, s jakou uváděl lidi do transu, nás časem přestala překvapovat. Vždycky zpříjemnil rodinnou sešlost tím, že donutil někoho ze strýčků udělat něco, co by normálně ani fyzicky neodkázal, jen tím, že v jeho podvědomí vybudil běžně nedostupnou sílu. Nechápal jsem to. Nikdo to nechápal. Ale on to uměl.

 

Korunu tomu všemu nasadil asi před pěti lety. Svěřil se mi, že umí komunikovat s mrtvými. Byla to první dovednost, o které mi přísahal, že se nejedná o trik. Nikdy mi svá kouzla nevysvětloval, ale vždycky přiznával, že je to podvod. U spiritismu ne. Byl skálopevně přesvědčen, že doopravdy umí navázat spojení se záhrobím, ale trval na tom, ať si to zatím nechám pro sebe.

 

2)

 

Bylo jasné, proč nechce, aby se to vědělo. Pár týdnů před tím totiž zemřela naše babička a celou rodinu to hluboce zasáhlo. Určitě by se našel někdo z příbuzných, kdo by se s ní chtěl spojit... a kdyby se to povedlo, někdo jiný by bráchu okamžitě seřval, že všechny tahá za nos a že to není legrace. Nebo by mu nevěřili hned od začátku. Prostě nemohlo dojít k ničemu, co by mělo pozitivní dopad. Mně o tom řekl proto, že potřeboval pomoc. Chtěl svou dovednost vyzkoušet na cizích lidech a chtěl odjet někam jinam, kde nikoho neznáme. Brácha nechtěl rodinu zatěžovat svou pověstí, kdyby se to náhodou nepovedlo. Věděl, že já ho vždycky ve všem podpořím, takže mě chtěl s sebou. Věděl, že k němu vzhlížím.

 

Už na střední škole se seznámil s nějakým klukem, který pocházel z Moravy a měl strýce kastelána. Ten měl v té době na starost hezký zámek, o který s láskou sobě vlastní pečoval a kde pomáhal organizovat prohlídky. A bráchovi se ho povedlo přesvědčit, že nedělní spiritistická seance pro omezený počet návštěvníků bude v prostředí jednoho ze salónků skvělým zpestřením. A samozřejmě kšeftem.

 

Jeli jsme tedy na Moravu. Ten bráchův kamarád tam měl jeden malý byt k pronájmu, tak nám ho za slušnou cenu nechal po dobu, kdy tam budeme chtít zůstat. Všechen volný čas se brácha připravoval na to, co nás má čekat. Hodně četl, sledoval videa na internetu a zlepšoval se na mně v hypnóze. O tom, jak bude seance vypadat a co od ní mám očekávat, mi neřekl vůbec nic. Něco mi ale říkalo, že to bude výjimečné. Něco, na co se nezapomíná. Možná něco, co pomůže bráchovi udělat kariéru. Podvodníků je totiž všude dost a spousta z nich se časem odhalí. Ale pokud to můj brácha doopravdy umí, bylo by to něco převratného.

 

Za první seanci se rozhodl kastelánovi zaplatit, pokud se jí zúčastní. Myslel si totiž, že když kastelána přesvědčí o svých schopnostech, nebude váhat udělat ze seance pravidelný program. Byl jsem zvědavý. Jestli to brácha trénoval někde jinde, tak o tom nevím. Podle mě to měl být první pokus o seanci a hned naostro. Ale právě tohle vzrušení se mu vždycky tak líbilo. Když lidi napínal a zkoušel nové triky, největší problém mu dělalo skrýt svoje nadšení. Zkrátka to miloval.

 

Nakonec kastelán navrhl, že za první ukázku nebude nic chtít, ale že se odehraje v přítomnosti jeho přátel a příbuzných. Kývli jsme na to. Brácha trval na tom, abych mu před seancí s ničím nepomáhal. Potřeboval čas osamotě, aby v salónku zámečku nachystal židle, svíčky, spiritistickou tabulku, zvoneček a další věci.

 

Byla neděle večer, devátá hodina. Při nastupujícím podzimu jsme museli počkat do večera, než se venku řádně setmí. Kastelán to pojal zodpovědně a na bráchovu prosbu zajistil ve vedlejším salónku večeři pro všechny hosty. Přišlo jich asi deset. Hodně se jedlo, trochu se pilo a brácha všechny bavil kýčovitými triky s kartami a čtením myšlenek, které už jsem důvěrně znal. Nedělal kolem toho moc tajností, nehrál si na arogantního mága, choval se spíš jako bavič a improvizátor. Panovala příjemná a uvolněná atmosféra, mnoha hostům vysloveně spadl kámen ze srdce, když viděli, že organizátorem programu není žádný podivín v šarlatovém rouchu s prošedivělou bradkou, ale sympatický chlápek kolem třicítky, který se umí zasmát i sám sobě.

 

Vyprávěl i o historii spiritismu a magie a o tom, jak se dnes pokusíme vyvolat ducha. Mluvil o zbloudilých a prokletých duších a o legendě místního zloděje a vraha Martina Leciána, který na začátku minulého století zabil čtyři lidi a unikal spravedlnosti, dokud nebyl v roce 1927 oběšen. Jedním z míst, kde se vrah Lecián skrýval, mělo být i sklepení tohoto zámečku a proto pamětníci věří, že jeho duše může bloudit jeho komnatami. Pro přítomné to nebylo nic nového, legenda o člověku, který v tomhle městě zastřelil četníka, patří k místnímu folklóru. Nikdo ale nevěděl, že se pokusíme vyvolat právě jeho.

 

Ještě u stolu se mu podařilo zhypnotizovat několika jednoduchými gesty dvacetiletou studentku Pavlínu, sympatickou kastelánovu dceru. Potom prohlásil, že Pavlína jakožto velice senzitivní osoba, bude vhodnou kandidátkou na médium pro pozdější část programu. To všechny zaskočilo. I já jsem si myslel, že médiem bude brácha sám, ale zdálo se, že to má naplánované jinak. Byl jsem o to zvědavější.

 

3)

 

 

Sedli jsme si kolem kulatého stolu na polstrované starožitné židle v salónku, kde měl brácha připravené propriety. Závěsy byly zatažené, na druhém stole u okna stála kromě malého zvonečku na stojánku i jedna svíčka. Tu brácha hned zapálil. Ztlumil světla. Napětí zhoustlo. Všichni se dívali na bráchu a čekali, co se bude dít.

 

Brácha nám řekl, že se s pomocí Pavlíny pokusí přivolat člověka ze záhrobí. Zbloudilou duši. Duši někoho, kdo už na nás čeká tam, kam neomylně všichni směřujeme.

 

Než s ní ale budeme mluvit, musíme zjistit, zda je přítomna v místnosti. Ukázal na spiritistickou tabulku na stole. Vypadala jako dřevěný tác, kolem dokola byla vyrytá písmena abecedy. Uprostřed na desce leželo něco jako trojhranný dřevěný medailon na dřevěných nožkách. Nožky byly dole obaleny lakovanou pryskyřicí, aby hladce klouzaly po podložce.

 

Brácha poprosil kastelána a další dva hosty, aby se postavili a položili dva prsty levé ruky každý na jeden roh medailonu. Instruoval je, aby do něj netlačili, ale zároveň se jeho pohybu nebránili. Všem nám řekl, ať se uvolníme. A ať se soustředíme na přítomnost ducha.

 

Medailon se sám od sebe začal hýbat po podložce. Všichni vyjeveně koukali a zírali na pohyb. Opisoval kruhy po podložce.

 

„Nepomáhejte mu, nechte ducha, ať se projeví sám,“ instruoval brácha. „Může to být trochu divoké, ale nebraňte pohybu medailonu. Zeptáme se ho, jestli s námi bude chtít mluvit. Pokud ano, posune medailon na písmeno „A“, hlavně mu nijak nepomáhejte!“

 

Sledovali jsme podložku a brácha se zeptal: „Duchu, budeš s námi komunikovat?“

 

Medailon se zastavil. „Někdy to chvilku trvá, počkejte,“ řekl brácha.“ Pak se dal medailon do pohybu. Neochotně se šoural směrem k písmenu „A“ na podložce. Na něm se zastavil.

 

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se brácha. Medailon popojel k písmenu „M“. Od něj zpět na „A“. Následovalo „R“. všechny oči se upřeně dívaly na podložku a čekaly, co se bude dít. Tři dobrovolníci s rukama na medailonu viditelně zbledli v obličeji. Medailon řekl „T“. Pak „I“. A nakonec prudce vyrazil k „N“. Svíčka spontánně zhasla.

 

Brácha řekl, ať sundají ruce a sednou si. Všichni jsme po sobě vyjeveně koukali a nechápali. Působilo to věrohodně. Ale mohl to být trik. Nicméně dojem to udělalo.

 

„To je v pořádku,“ řekl bratr. „Víme, že tu je a je ochotný s námi mluvit. Zkusíme ho přesvědčit, aby promluvil ústy Pavlíny. Pomůžete nám, Pavlíno?“ Ta nejistě přikývla. Kastelánovi se ve tváři odrážely obavy, ale i jistá dávka zvědavosti.

 

Řekl nám, ať se chytneme za ruce a za žádnou cenu kruh nerozpojujeme. Sám přinesl svíčku z vedlejšího stolu, postavil ji před nás a zapálil ji. Pak si sedl a doplnil kruh. Řekl Pavlíně, ať se soustředí na plamen svíčky. Ať vnímá, jak jí těžknou víčka a zavírají se oči. Ať cítí, jak ji nadpozemská síla tlačí na obličej a hrudník. Jak je přilepená k židli. Jak ji ocelově svírají ruce lidí, kteří sedí vedle ní. Ať se otevře duši vraha, která skrze ni promluví.

 

Nám řekl, ať zavřeme oči. Řekl, ať zhluboka dýcháme a soustředíme se na duši mezi námi.

 

Pak pronesl: „Jestli jsi stále mezi námi, projev se. Vyzývám tě, duchu, dej nám znát svou přítomnost.“ Nic se nestalo.

 

„Duchu,“ zvolal hlasitěji. „Jestli tu jsi s námi, přijď mezi nás. V této místnosti jsi vítán.“ Pořád ticho. Všichni jsme drželi oči zavřené a tiskli ruce lidí sedících vedle.

 

„Neboj se a řekni, že tu jsi s námi,“ pronesl brácha zřetelně. V tom zacinkal zvonek na vedlejším stole. Všichni jsme se podívali tím směrem. Jen Pavlína měla oči zavřené. Kovový zvoneček se třepotal na svém stojánku. Pak přestal.

 

„Nerozpojujte kruh,“ varoval brácha. „Pavlíno, soustřeďte se na přítomnost duše. Teď promluví vašimi ústy. Mluv!“ řekl brácha odhodlaně.

 

„Jsem tady s vámi,“ řekla Pavlína přidušeným chraplavým hlasem. Všichni kolem se otřásli.

 

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se brácha.

 

„Martin Lecián. Říkají mi Postrach Moravy. Zabil jsem několik lidi,“ pokračovala Pavlína.

 

„Martine, zabíjel jsi i tady?“ ptá se brácha se zavřenýma očima. Zatajil jsem dech.

 

„V zámku ne. Ve městě. Zastřelil jsem četníka. Za to mě pak pověsili.“

 

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Uprostřed stolu pořád plápolala svíčka a ozařovala tváře lidí kolem stolu.

 

„Jaké to je na druhé straně?“ pokračoval brácha.

 

Pavlína začala kašlat a chraptět. Nakonec otevřela oči.

 

„Jste v pořádku, Pavlíno?“ zeptal se. Pak nám řekl, ať rozpojíme ruce.

 

„Asi jo,“ řekla a napila se. Celá se klepala.

 

„Byla jste skvělá, děkuji za asistenci. Jen prosím potvrďte, že jsme se nikdy dřív nesetkali. Je to důležité“

 

„Nesetkali,“ potvrdila. Všichni jsme zůstali nevěřícně koukat. Celé představení bylo opravdu působivé. Brácha se zvedl, šel k Pavlíně a zblízka se jí podíval do každého oka na stav zorniček.

 

„Jste v pořádku. Budete ještě chvilku rozrušená, ale srovná se to. Všichni jste v pořádku?“ zeptal se. Dostalo se mu souhlasného přikývnutí.

 

Pak nás brácha poprosil, ať jdeme zpět do vedlejšího pokoje, kde jsme dlouho mluvili o tom, co se tam stalo. Nakonec, když bylo jisté, že to na nikom nezanechalo následky, brácha sešlost rozpustil. Všichni mu poděkovali a šli domů. Kastelán byl nadšený.

 

„Tohle tu chci. Máte zvláštní dar. Zítra se stavte a sepíšeme smlouvu,“ navrhl kastelán. A tak se stalo, že jsme s bráchou vyvolávali duchy pravidelně, každou sobotu a neděli večer.

 

 

4)

 

Vrah Lecián vždycky přišel. Někdejší „postrach Moravy“, vrah a zloděj. A z každé seance udělal neopakovatelný zážitek. Objednávaly si nás soukromé skupiny na týdny dopředu. V rámci teambuildingu se ředitelé firem s nejbližšími zaměstnanci rádi nechali vtáhnout do paranormální aktivity a odcházeli s husí kůží a nejistotou, zda se jich opravdu dotkla ruka záhrobí, nebo jsme je jen převezli.

 

Já ten dar neměl. Měl ho brácha. Nikdy ani nenaznačil, že by to měl být podvod. Trávil spoustu času meditací, aby se naučil řádně uvolnit a dokázat tak vést seanci. Nejhorší situace byly ty, kdy se ve skupině zájemců nepodařilo najít dost senzitivní médium, tak se toho musel zhostit kastelán, který byl stejně jako jeho dcera vhodným adeptem. Pokud bych byl médium já nebo brácha, naše věrohodnost by okamžitě spadla na nulu a to bychom nechtěli. Už s kastelánem to bylo dost na hraně, ale nemohli jsme to udělat jinak. Ne každý je vhodné médium.

 

Leciána to asi bavilo. Lidé se ho ptali na různé otázky už v průběhu seance. Na něco odpověděl, na něco ne. Občas řekl ústy média něco, co jsme nevěděli, ale o čem nebyl důvod pochybovat. Někdy vyprávěl detailně o svých vraždách a vloupačkách, jindy řekl jen pár povrchních informací. V takovém případě seance bývala krátká a protože to bráchovi připadalo nefér, doplnil vystoupení klasickými kouzelnickými triky, které dělal celý život. Některé prosté, některé složité. Ale nebyl to spiritismus, pro který si lidé přišli, což nás oba mrzelo. Duchovi neporučíte.

 

Seance nás samozřejmě nemohly uživit. První měsíc jsme žili skromně a hlavně z úspor, ale pak se nějak stalo, že nám s každou soukromou seancí chodily nabídky k práci. Manažeři a personalisté se cítili tak unešeni našimi schopnostmi a charismatem, že po seanci, když byl čas si povídat (a když brácha snižoval dopadl paranormální aktivity na psychiku účastníků), nabízeli, že nás zaměstnají. Já kývl na plný úvazek, ale samozřejmě hlavním terčem zájmu byl vždycky brácha, kterého nikdo nepřesvědčil. Jeho jedinou prací byla magie. Jeho prací i životem.

 

Takže jsem nás živil já, zatímco on se věnoval kouzlům, spiritismu a hypnóze. A pití. Brácha začal strašně chlastat. Celý týden byl v lihu. Chodil se bavit do místní hospody, kde si rychle našel kamarády a čas od času je obíral při skořápkách nebo různých kouzelnických sázkách. Potkával jsem ho jen ráno, když jsem šel do práce – to většinou ležel na gauči v alkoholovém oparu a ze rtu mu visel pramínek slin. A když jsem se odpoledne vracel z práce, mohl jsem si být jistý, že sedí u stolu štamgastů.

 

Párkrát jsem mu domlouval, ale dokud jeho záliba nenarušovala naše seance, nepovažoval jsem to za vážnější problém. Problém byl, když si ode mě začal půjčovat. Ať se snažil podvádět sebevíc, někdy mu prostě nepadla karta a poker nebo jiné hry s „kamarády“ začaly být nepříjemné. Bylo to zvláštní, že navzdory všem svým dovednostem už nedokázal vyčíst lidem z očí, co mají za karty. Když pil, tak se nesoustředil. Takže mi čas od času spadl do schránky dopis, kde se nějaký pan XY domáhá svých deseti tisíc, které mu brácha dluží. Že chce motorku, na které brácha odjel a která má podle sázky připadnout jemu. A tak dále. Plus samozřejmě dluhy u hospodského za samotné pití. Byla otázka času, než se nám za dveřmi objeví pár dvoumetrových frajerů, kteří si odnesou, co budou chtít a nás pošlou do nemocnice. Nevypadalo to s námi právě dobře. A to jsme ještě netušili, co nás čeká.

 

5)

 

Stalo se to po necelém roce od chvíle, kdy jsme přijeli na Moravu. Tehdy už naše dluhy jenom rostly, prakticky veškerá moje výplata padala na splácení bráchovy nezodpovědnosti. Seance pokračovaly, ale už o ně nebyl takový zájem jako na začátku. Někdy seance pro nezájem úplně odpadla. Stala se z ní určitá rutina, kterou brácha dotáhl k dokonalosti. Vrah Lecián chodil pravidelně, vyprávěl nám o svém životě a svých skutcích. Až jednou...

 

Ne, vážně nevím, jak se to stalo. Brácha udělal všechno tak jako vždycky. Všechno mělo proběhnout v pořádku. Byla to běžná rutinní seance, medailon na destičce jezdil, zvoneček cinkal, ale byl problém s médiem. Během večeře se někdo ukázal jako vhodný prostředník pro komunikaci se záhrobím, ale při samotné seanci do něj duch nevstoupil. Místo toho vstoupil do bráchy.

 

Brácha se celý rozklepal, tělem mu cukaly křeče a z jeho úst se linul přidušený hlas. Podle mého výrazu všichni pochopili, že se děje něco neobvyklého, ale rozhodl jsem se seanci dokončit sám. Mockrát jsem ji viděl a zažil. Nebyl to problém. Nevěděli jsme ale, co se stalo. Brácha se na konci přítomným omluvil, nicméně pro všechny to i tak byl silný zážitek a odešli spokojení. Jen my jsme nevěděli, co to mělo být.

 

To bylo v sobotu, proto jsme měli strach, co se stane v neděli. Zda se to bude opakovat. Opakovalo. Ale bylo to horší. Potom, co duch odpověděl na pár klasických otázek, se brácha zvedl ze židle a s nelidským řevem shodil na zem spiritistickou tabulku. Pak vzal svoji židli a mrštil jí proti stěně, kde jen náhodou nebyl žádný drahocenný obraz nebo jiná výzdoba. Zvláštní bylo, že i když se přerušil kruh spojených rukou, Lecián neodešel. Skončilo to až po půl hodině, zcela spontánně, když se brácha vyčerpal, uklidnil a nabyl vědomí.

 

Bylo to děsivé. Účastníci byli nadšení, tak nějak si to asi představovali, ale pro nás dva to byla nová zkušenost. Nevěděli jsme, co to znamená a proč to tak je. A proč se nedaří přesvědčit vraha, aby vstoupil do vybraného média. Rozhodli jsme se, že příští víkend budeme doma. Kastelán řádění viděl, proto byl pro a objednanou skupinu domluvil na jindy.

 

O víkendu jsme odpočívali. Nějak mě celý pracovní týden neobvykle zmohl, takže jsem se v sobotu po obědě rozhodl, že si na chvíli lehnu. Probudil jsem se až kolem čtvrté hodiny a brácha byl pryč. Vzhledem k tomu, co se nám stalo před týdnem, jsem měl o něj trochu strach, takže jsem se šel podívat do hospody, jestli je v pořádku. Ale tam nebyl. Bezcílně jsem bloumal městem a když se začalo stmívat, vrátil jsem se domů. Brácha úplně vyčerpaný ležel ve své posteli a spal. Zvláštní bylo, že nesmrděl alkoholem. A taky že měl poškrábané prsty. Nechal jsem ho spát.

 

V neděli odpoledne brácha řekl, že jde do hospody splatit někomu dluh. Asi den předtím vyhrál něco v kartách, o původu peněz mi neřekl. Vrátil se brzy a střízlivý. Dali jsme si pivo a koukali na televizi.

 

Následující týden probíhal jako obvykle, já chodil do práce, brácha byl doma. Neučil se a nic nečetl, jen koukal na internetu na filmy. Až ve středu jsem se ho zeptal, jestli o víkendu zkusíme seanci. Brácha řekl, že ne. Řekl, že už to nepotřebujeme. Že si to vyzkoušel a že to stačí. Že bude doma. Oponoval jsem, že má spoustu dluhů a on řekl, ať se nestarám. Pohádali jsme se. Naštvaně se sebral a šel do hospody.

 

Ráno jsem se probudil a brácha ještě nebyl doma. Když jsem se vrátil z práce, tak taky ne. Místo toho jsem našel ve schránce jednoduchý vzkaz: „UŽ SE NEVRÁTÍ.“ Okamžitě jsem šel na policii a papír jim ukázal. Vysvětlil jsem jim, že měl brácha dluhy a kromě příležitostné práci na zámku byl nezaměstnaný. Že spoustu času trávil v hospodě. Policista mě poslal pryč s tím, že se pokusí bráchu najít. Já měl jít domů a čekat, kdyby se vrátil.

 

Přirozeně jsem měl strach. Ve městě jsme byli pořád celkem noví a moc společných přátel jsme neměli. Všichni moji známí byli z práce a vlastně jsem pořádně nevěděl, s kým se baví brácha. Kdo si s ním asi vyrovnal účty. Mobil nebral, ale zvonilo to. Čekal jsem. Do rána se neukázal. Hned po probuzení jsem volal na policii a ptal jsem se. Tam mi řekli, že se k tomu ještě nedostali.

 

Šel jsem tedy do hospody sám a vyptával jsem se. Brácha tam neměl moc dobrou pověst. Vědělo se, že občas někoho obere v kartách, ale především to, že nesplácí dluhy. Nebyl jsem jediný, od koho si půjčoval. Hostinský mě ale ubezpečoval, že všichni štamgasté jsou normální a slušní a určitě by nikoho nevydírali. Že se nejspíš jen někde ožral a vrátí se za pár dní. Samozřejmě.

 

Nezbývalo než čekat. Tak jsem čekal. Do práce jsem ještě šel, ale všichni viděli, že jsem nějak ztratil elán do života. S bráchou jsme byli odjakživa nerozlučná dvojka. Když se pořád neozýval a nebral telefon, ničilo mě to. Nevěděl jsem, co dál. Našim jsem to radši neříkal. Ani v práci jsem o tom nechtěl mluvit. Vlastně jsem na to především nechtěl myslet. Ale copak to šlo? Ztratil jsem chuť k jídlu a nemohl jsem spát.

 

Po pár dnech mi zavolal policista, aby mi řekl, že byl v hospodě a ptal se. A že se dozvěděl totéž co já. Takže zase nic. Má jmenný seznam bráchových věřitelů a všech, se kterými měl v posledních týdnech nějaké problémy. Což byl sice posun, ale po bráchovi ani stopa. Od zmizení uběhl týden. Už jsem mu ani nevolal, telefon měl vypnutý, nejspíš se vybil. Za těch pár dní jsem shodil asi pět kilo a přestal jsem komunikovat s lidmi kolem. Dokud se brácha nevrátí, ani bych o ničem jiném mluvit nedokázal. V práci jsem si vzal dovolenou a čekal.

 

 

6)

 

Brácha přišel. Byla sobota ráno, byl pryč od minulého čtvrtka. Stál ve dveřích celý špinavý, unavený a pohublý. Ale byl naživu a střízlivý.

 

Celý se třásl. Já ho objal, měl jsem radost, že je v pořádku. Rozbrečel se. Nikdy jsem bráchu neviděl brečet. Ale on se opřel zády o dveře, svezl se až na zem a plakal. Chtěl jsem od něj všechno slyšet, ale když se uklidnil, jen se na mě podíval a šel rovnou do postele. Rozhodl jsem se, že se vyptám ráno.

 

Poprvé za poslední týden jsem klidně spal. Měl jsem radost, že je brácha zase doma. Nemohl jsem se dočkat, až se to zase vrátí do starých kolejí. Mrzelo mě, že jsem se s ním pohádal. Ale doufal jsem, že všechno bude zase v pořádku. Že se třeba vrátíme k těm seancím. A kdyby ne, tak je to jedno, můžeme jet zase zpátky domů. Hlavní je, že se mu nic nestalo.

 

Ráno mi zavolal ten policista, se kterým jsem mluvil. Ptal se, jestli jsem v pořádku a že se mnou musí mluvit o něčem důležitém. Že o bráchovi něco zjistil. Trochu mě to vyděsilo, tak jsem zalhal, že se ještě nevrátil. Nechtěl mi říct, co zjistil, že prý pro mě přijede a ptal se, kde zrovna jsem. Řekl jsem, že odpoledne přijdu na stanici.

 

Bráchu jsem probudil a začal se ho ptát. Chvíli váhal, ale pak začal vyprávět. S každým slovem se mu třásly rty. Měl strach. Bál se, jak na to zareaguji a vyhýbal se očnímu kontaktu, ale mluvil. A tekly mu přitom slzy.

 

Řekl mi, že v sobotu večer, týden po první nepodařené seanci, do něj znovu vstoupil duch. Bez jakéhokoliv vyzývání. Prostě přišel. Přebral kontrolu nad jeho tělem a dovedl ho k jednomu z věřitelů domů. Ten byl samozřejmě v hospodě, takže samotné vloupání a krádež peněz proběhly bez problémů. Pro zkušeného zločince rutina. Pak šel domů a vyspal se. Druhý den šel skutečně do hospody splatit dluh – penězi, které za něj ukradl duch vraha. A pak se nedělo nic. Až do čtvrtka, kdy se Lecián opět ukázal, hodil mi vzkaz do schránky a odvedl bráchu z domu. Tehdy s ním šel k dalšímu věřiteli a zaklepal. A v okamžiku, kdy otevřel dveře, ho brácha střelil do hlavy.

 

Nevím, kde vzal pistoli, ale měl ji zrovna u sebe. Sto let stará rakouskouherská pistole, která podle stupně rzi byla dlouhou dobu někde ukrytá. Zřejmě ale fungovala.

 

Když jsem se zavřel doma a v nejistotách a depresích čekal, až se brácha ukáže, neměl jsem náladu dívat se na televizi nebo zapínat internet. Jen jsem se tak povaloval a nedělal nic. Možná, že kdybych televizi zapnul, dozvěděl bych se o sérii vražd z posledních dnů. O tom, jak někdo chodí po mém okolí a střílí lidi. A kdybych víc chodil do hospody, možná bych zjistil, že oběti jsou bráchovi věřitelé.

 

Bylo jich celkem devět. Každý den jeden. Brácha se mezitím ukrýval v lesích, v úkrytech, které Martinu Leciánovi dobře sloužily v dobách jeho nechvalné slávy. Žil ze zásob, co nakradl v domech obětí. A jen čekal na vhodnou příležitost, aby se přišel rozloučit.

 

Takhle mi to vyprávěl. Ptal jsem se, jak je možné, že ho ovládl duch, když ho předtím měl pod kontrolou. A on mi vysvětlil, že nic pod kontrolou neměl. Všechny seance byly podvod. Hledání vhodného média před každou seancí spočívalo hlavně ve zjištění, kdo z přítomných je dostatečně hypnabilní a komu může vsugerovat představu, že je v něm duch. Tomu člověku pak vyprávěním o starém loupežníkovi podsunul některé nesporné informace, které mohlo médium přidušeným hlasem potvrdit. Navíc každý z okolí zná nějakou báchorku o Martinu Leciánovi, o které může ve stavu hypnózy spontánně mluvit. Cinkání zvonečku měl na svědomí malý mechanismus, který brácha ovládal od stolu a pohyb medailonu na tabulce zajišťovaly nepatrné a podvědomé pohyby rukou účastníků, kteří chtěli, aby byl duch mezi námi. Říká se tomu idiomotorická sugesce. Jeden velký působivý podvod.

 

Jádrem práce kouzelníka je podvádění. Lhaní. Herecké schopnosti. Proto to byl brácha, koho nejvíc překvapila skutečná přítomnost ducha, který ho dostal do problémů. Brácha věděl, že mi od začátku lhal, pro věrohodnost seancí bylo nutné, abych neznal pravdu. Byl to největší trik jeho života. Trik, který skončil sérií vražd, vloupání a následně útěkem do zahraničí. Brácha by se možná nechal chytit a soudit. Povahou byl jen neškodný podvodník, ne zločinec a vrah. Ale něco uvnitř mu nedovolilo jít se přihlásit. Něco uvnitř ho nutilo prchnout. A v případě potřeby znovu střílet.

 

Něco uvnitř něj, co se opět probralo ke svému dávnému způsobu života. Ta prokletá duše, která hledala hostitele a která se mu rozhodla pomoci z dluhů tak, jak to sama nejlíp uměla. Od té chvíle už brácha nebyl sám. Měl v sobě svého pana Hydea, který přikázal utéct.

 

Dodnes se mi po bráchovi stýská. A navždy se mi stýskat bude. Byli jsme nerozluční, vždycky jsem k němu vzhlížel. Ztratil jsem svého hrdinu, který dokázal okouzlit mě i publikum něčím, co bylo za hranicí chápání. Ale to už je dávno. Když na něj dnes myslím, moc si přeji, aby tohle vtělení Martina Leciána skončilo nějak jinak než v roce 1927. Myslím, že si brácha nezaslouží viset na šibenici za něco, co neudělal.