Pojďme žít, lásko.

Seděli jsme v poslední nedobité místnosti našeho velkého paláce.Nepřátelé už bouchali na dveře a my jsme se drželi za ruce a modlili jsme se, aby ještě chvilku vydržely. Ano, byli jsme sice osobní stráž Jeho Veličenstva, a měli by jsme být odvážní, ale naše země byla zničená, král mrtev a lidstvo z otročeno. Našli jsme si bezpečné místo, ale ukázalo se, že i sem nepřátelé zamíří – a nyní už bušili na dveře. Naoto se na mě smutně usmál a ještě pevněji sevřel moji ruku.
„Miluji tě!“ Zašeptal v naprosté beznaději.Byl o hodně mladší než já, a ve vojsku byl teprve první rok. Bylo na něm vidět, jak moc nechce zemřít rukou nepřítele. Nevěděli jsme co dělat. Nepřítel nás nepřestával vyzívat abychom vylezli s rukama nad hlavou, zatímco my jsme se drželi za ruce a nalhávali jsme sami sobě, že vše bude v pořádku. Nakonec jsem našel řešení. Sáhl jsem do zadní kapsy svých vojenských kalhot a vytáhl jsem z ní malou krabičku a zatímco Naoto sledoval co dělám, já jsem vyndal z krabičky jedno plato prášků. Naoto vytřeštil oči a já dva prášky vyndal – jeden pro něj a jeden pro mne. Pak jsem sebral sklenici vody, která byla na malém stolku a zoufale jsem se na Naota usmál.
„Máš na výběr.“ Zašeptal jsem mu do ucha a čekal na jeho reakci. Naoto mě objal. Jeho sevření bylo pevné, ale přesto jsem zpozoroval jak se třásl. Bál se, ale to já taky. Vzal jsem dva prášky do svých úst a napil jsem se vody. Poté jsem si ho přitáhl ještě blíž a políbil jsem ho naposled. Viděl jsem jak mu tečou z očí slzy a po chvilce jsem je zpozoroval i u sebe. Líbat jsem ho ale nepřestal. Spolkl jsem jeden prášek a Naoto spolkl druhý. Líbali jsme se až do naší poslední minuty. Pak už byla jen černá tma.