Jak to bylo se ženou, která šla v zimě sama do lesa

Nechala kufry stát uprostřed cesty a pokračovala až ke kraji vesnice. Bylo dost pod nulou a na zimní krajinu okolo ní se pomalu snášela tma. Vzduchem poletovaly drobné vločky, které na zledovatělém povrchu závějí tvořily čerstvou vrstvu nadýchanou jako obláček. Když prošla kolem posledních domů a chalup, zamířila do lesa. Zničená únavou se brodila vysokým sněhem a sotva se udržela na nohou. Věděla, že se daleko nedostane, ale cítila se tak prázdná, ztracená a opuštěná, že jí na tom nezáleželo. Kozačkou se v závěji zaklínila pod kořenem. Už nenašla dost sil na to ji odsud vyprostit. Vyzula ji a ještě pár set metrů ušla, než se položila do bílé peřiny a zavřela oči. Umrznout je tak romantická smrt, říkala si, než ztratila vědomí.

K životu ji probíral dotyk teplé vlhké věci, která jí rytmicky přejížděla přes zápěstí.
„Fuj, Ginku. Nechej toho!“
Zaslechla ten nejsladší hlas, jaký si jen dokázala představit.
Když konečně otevřela oči a rozhlédla kolem, zjistila, že leží na měkké posteli ve vyhřátém srubu a vedle ní sedí německý ovčák. V krbu příjemně praskal oheň. K ní zády otočený muž do něj právě přihazoval další voňavá polena.
„Jsi to ty, Leoši? Co tu děláš? Jak... ?“
Muž se otočil a s úlevou se na Eriku usmál. Okamžitě poznala ten hezký obličej rámovaný hřívou kaštanových vlasů.
„Jsem to já. To je dost, že ses probrala, už jsem přemýšlel, že zavolám záchranku. Vydrž, přinesu ti čaj, ať se zahřeješ.“
Leoš odběhl za roh, ale během pár okamžiků byl zpátky s hrnečkem, jehož obsah už z dálky voněl po heřmánku.
„Tady, napij se a povídej, cos dělala v noci v zimě sama v lese. Ještě že tě tady Gink našel,“ poplácal vlčáka po hlavě. „Jestli jsi byla uříznout vánoční stromek, tak mi příště řekni. Ten les mi patří, tak ti nějaký hezký dám. Smrček, jedličku, co budeš chtít.“
Erika od něj převzala hrneček a v prokřehlých prstech ucítila příjemné teplo. Usrkla si a se studem mu vyprávěla.
„Nešla jsem krást stromek. Budeš si o mně myslet, že jsem trhlá...“ zavzlykala, nechala si od Leoše podat kapesníčky a po chvilce pokračovala.
„Víš, můj přítel se na mě dnes, večer před Štědrým dnem, prostě zničehonic vykašlal a vyhodil mě na ulici. Já nevěděla kam mám jít a co dělat. Už mi prostě bylo tak nějak všechno...“
„Tohle snad nemyslíš vážně,“ skočil jí do řeči. „Vždyť máš před sebou ještě celý život. Jsi zdravá, krásná a ty takhle blbneš.“
„Když já mám na chlapy vůbec smůlu. Každý mě akorát využije a odkopne. To nepochopíš.“
„Moc se pleteš, já tě chápu. Před pár měsíci mě taky opustila přítelkyně a i já jsem měl párkrát chvíle, kdy jsem si říkal, že to vzdám. Dnes vím, že za to nestála a tvůj ex za to taky určitě nestojí.“
Erika se na něj usmála. Hrozně jí potěšilo, že se do ní dokáže vcítit. Jenže si uvědomila, že tu něco nesedí.
„Tys měl přítelkyni? Jsem si vždycky myslela, že jsi gay.“
Leoš se začal smát: „Kde jsi na takovou blbost přišla?“
„Na střední jsi několikrát zmínil, že jdeš na Prague Pride a jednou večer jsem tě potkala, jak se vedeš za ruku s klukem.“
„Na pochody hrdosti jsem chodil kvůli strýci a protože nesnesu pomyšlení, že by se u nás mohla potlačovat práva menšin. Se žádným klukem jsem ale za ruku nikdy nešel, to sis mě musela s někým splést.“
„Je pravda, že na dálku dobře nevidím. Promiň,“ zatvářila se omluvně a pláčem oteklé oči zabořila na dno hrnečku.
„Už jsi to vypila? Donesu ti další,“nabídl Leoš.
„Nechci tě obtěžovat.“
„Vůbec neobtěžuješ a jestli chceš, tak tu můžeš klidně i zůstat,“ řekl a došel pro konvici. Dolil Erice čaj a pak jen dlouho mlčky hladili Ginka a dívali se do ohně.
„Ty teď nikoho nemáš?“ zeptala se opatrně a trochu se začervenala. Leoše na střední škole tajně milovala a teď zjistila, že není gay a navíc o ní řekl, že je krásná.
„Taky tě napadlo, že bychom to mohli dát dohromady? Já jsem do tebe byl na střední blázen a tohle je takové setkání, že to k tomu přímo vybízí.“
Erice se rozbušilo srdce, až pomyslela, že každou vteřinou vyskočí z hrudi.
„Jasně. Napadlo mě to. Jen tomu pořád nemůžu uvěřit. Já tě totiž taky milovala a nikdy jsem na tebe nezapomněla.“
Udivený Leoš se jí zhluboka zadíval do očí.
„Vážně? To musí být osud, Eriko. Zachránil jsem ti život, abys ty změnila můj.“
Dál už nebylo žádných slov třeba. Leoš se k ní naklonil, vzal ji do náruče a políbil ji. Vnímala teplo jeho pevného těla i žár vášně v jeho dechu vonícím po heřmánku. Když jí rukama konečně zabloudil pod svetr, věděla, že tohle bude nejnádhernější milování v jejím životě. Zavřela oči a chtěla si vychutnat každou vteřinu. Náhle však zaslechla protivné pípání. Nejspíš budík, nebo telefon. Doufala, že to přestane, ale pípání bylo stále hlasitější. Skoro jako by jí ta otravná věc ležela někde blízko u hlavy. Chtěla mu říct, aby hovor raději vzal, protože ten člověk je dost neodbytný. Když se jí však konečně podařilo odlepit ztěžklá víčka následoval šok.
„Kde je Leoš?“
Ptala se zmateně pohublého muže v bílém plášti, který stál vedle jejího lůžka. Muž rychle pošteloval jakési tlačítko na ovládači a pípání přestalo.
„Konečně jste přišla k sobě. Jste Erika Holasová? On byl s vámi nějaký Leoš? Jestli v lese zůstal nějaký muž, musíme rychle vyhlásit pátrání.“
„On tam se mnou nebyl od začátku, ale našel mě a pak jsme byli u něj ve srubu. Líbali jsme se a já omdlela...“
„Aha,“ přerušil ji doktor. „Proč jste šla do toho lesa? Pro stromeček?“
„Dovolte. Já nekradu. Rozešla jsem se s jedním pitomcem a chtěla se zabít, ale Leoš mě zachránil.“
„Aha,“ opakoval doktor a napsal si poznámku:„zavolat na psychiatrii.“
„Víte co, paní Holasová? Chvilku si odpočiňte a Leoš za vámi určitě mezitím dorazí. Hlavně buďte pěkně v klidu,“ mrkl na ní a v duchu si říkal, že o těch amputovaných prstech na noze jí radši řekne až zítra.