"MAMINKA"

„Mami oni mě fakt vzali. Prošla jsem! Víš co to znamená ?“
„Nic.“
Ach jo…tak zase marný pokus o popovídání si s mojí matkou…takhle je to pořád. Nikdy jsem ji nezajímala. Někdy si říkám proč se vlastně s tátou rozhodli mít dítě když se spolu neustále hádali jak jsem se dozvěděla od svojí tety. Prý to tak bylo odjakživa, ale to já posoudit nemohu. Já nikdy neměla žádnou rodinu. Tedy měla. Mámu která si mě nevšímá, protože můj otec se s mojí matkou krátce po mém narození rozvedl. Nejspíš sem mu ani já nestála za to pokusit se zachránit jejich manželství. Vlastně se o to pokusili. Mysleli, že když budou mít dítě, že se jejich vztahy upevní a budou šťastná rodinka. Bláhové naděje. Rozvedli se, otec práskl do bot a mě je šestnáct let a nikdy jsem nepoznala mateřskou lásku.

Zapadnu tedy do pokoje a zavolám alespoň kamarádce která mě jistě podpoří.
„Ahoj Niki“, ozve se z druhé strany aparátu. To mě nadšeně zdraví moje dlouholetá a jediná přítelkyně.
„Zdarec Kikčo, nebudeš tomu věřit, ale na tom castingu mě přijali!“
„Páááni. Tak to je bomba! Já ti to říkala pořád, to jen ty ses nikdy nedokopala tam jít! A co na to říkala máma ?…pokud teda něco říkala“
Copak Týnka, ta moji “maminku“ zná dokonale.
„Nic.“
„Neber si to. Je pitomá. Já budu muset končit. Tak zítra ve škole jo ? Papa.“
Nestačím jí ani odpovědět a hovor se ukončí. Kysele se ušklíbnu. No jo nespíš je zase s Tomem, se svým klukem, a já jen rušila. Převléknu se tedy a zalezu do postele vstřebávat dnešní zážitky. Nikdy by mě nenapadlo, že by mě mohli vzít. Nemyslím si o sobě, že jsem nějak hezká. Ale porotě jsem se líbila, takže možná ve mně něco bude.

….a půl roku později…

„No neříkej mi že se do toho kruci nevejdeš! To je největší velikost co tady máme !“
„Já nevím asi jsem musela zase přibrat“, podívám se kriticky na svoje tělo. Připadám si tak tlustá, ani do těch pitomejch džín se nevlezu! Musím tedy ještě trochu zhubnout, pomyslím si když si to mašíruju domů ze zkoušky, která se koná vždy před přehlídkou.

Ještě ten večer si rapidně změním jídelníček a donutím se každý den cvičit když už mi nezbyly peníze na fitko. Jenže já kruci nemůžu za to, že se dlouho nekonala přehlídka a moje minimální našetřené úspory padly na prášky, který jsou proklatě drahý.

„Nikolo to snad sníš ne ?!“, hučí do mě Týnka ve školní jídelně kde se babrám v těstovinovém salátu jako by byl otrávený.
„Nemám hlad.“, odfrknu, ale zakručení žaludku mě prozradí.
„Jo jasně. Prosím tě s tebou to blbě dopadne když nezačneš jíst. Nechceš se na ten modeling vykašlat?“
„Blázníš ? To nemůžu ! Když to v modelingu dotáhnu daleko tak mě třeba mamka bude trochu brát.“
„Niki to je blbost! Vždyť to víš !“
„Trhni si!“, doporučím jí a vyběhnu z jídelny.

Doma se zavřu v pokoji a zalezu si do postele. Vezmu si s sebou prášky které jsem koupila za poslední peníze. Přece musí účinkovat. Jiná možnost jak zhubnout už není. Vezmu si tedy několik pilulek a po chvíli usnu.

„Já ji přece měla tak ráda.“, vzlyká moje maminka, která je nejspíš i velmi dobrou herečkou, před mladým doktůrkem v nemocnici.
„Říkala jsem jí ať přestane hubnout“, chtěla jsem pro ni jen to nejlepší.
„Bohužel. Už je pozdě. Předávkovala se. Její stav je kritický. Má anorexii, ale vy jste s ní stejně nenavštívila odborníka.“, hovoří k ní ten mladý doktor.
Po chvíli se však z místnosti kde se doktoři snažili Nikolu vzkřísit ozve táhlý vysoký tón a je jasné, že je konec. Nikolina maminka začne zoufale brečet a doktor jí doporučí ať raději odejde domů. Ona se tedy sebere, vyjde před budovu, otře si oči a se zapálenou cigaretou v ruce a s úsměvem na rtech se klidně vydá domů…