Jednorožci a cukrová vata

Z hlubokých myšlenek mě vytrhl zvonek. Nechci, aby sem kdokoliv chodil. Už mám dost všech těch návštěv. Za posledních pár měsíců mě navštívilo tolik lidí jako za celý život ne. Od té doby, co se zjistilo, že mám pokročilé stádium rokoviny mě všichni jenom litují. Já ale nestojím o jejich slzy a přání. Já chci jejich játra. Ty mi ale stejně nikdo nedá.
Slyším kroky na chodbě, otevírání dveří a potom mamčin hlas zvoucí kohosi dovnitř. Ten kdosi jí pozdraví a zavírá dveře. Otráveně upřu všechnu svou pozornost na televizi a zachumlám se do deky s jednorožci. Dostala jsem jí od nejlepší kamarádky, když zjistila, že jsem nemocná. Pěkně mě tím naštvala. Dárky mě neuzdraví, lítost mě neuzdraví a bohužel ani jednorožci ne. Nedokázala jsem se však zlobit dlouho, protože ta deka je tak měkoučká!
Někdo si sedl vedle mě na gauč. Ne, nepodívám se na něj. Pohladil mi vlasy. Přesněji řečeno tu fialovou cukrovou vatu, co jsem dostala od sestry. Asi se jí nelíbila má lebka. Ruka hladící paruku mi sjela na ramena a přitáhla mě k osobě. Konečně jsem se na něj podívala. Udržet si na obličeji výraz pokerového hráče pro mě najednou bylo těžší než obvykle. Byl to on. Můj princ. Neviděla jsem ho od té doby, kdy to zjistil. Vyhýbali jsme se sobě navzájem. Nebylo to nijak zvlášť těžké, když jsem 90% svého času trávila doma. Myslela jsem, že jsme se rozešli. Nechci, aby mě viděl umírat. Ačkoliv všichni celý život, jen někteří z nás rychleji. Jak vtipné.
„Ahoj,“ splynulo z jeho dokonalých rtů. Nedokázala jsem odpovědět, proto jsem radši zabořila svůj bledý obličej do jeho velmi mužného kostnatého ramene. Objal mě ještě pevněji. Po několika minutách (možná i dýl) se naše gravitační pole mírně oddálily. „Myslela jsem, že je konec. Že už mě nikdy nechceš vidět. Že...“ „Ředkvičko moje. Ty chemoterapie ti asi poškodily mozek. Jasně, že tě chci vidět.“ Usmál se. „Tak proč jsi přišel až teď?!“Bylo vidět, že nechce odpovědět, ale můj rentgenový zrak ho donutil k opaku. „Víš, jak bylo těžké se s tím smířit?“„To mi povídej,“ zasmála jsem se. On taky. „No jo, ale to je jiný.“„Nech to být.“ Objala jsem ho. „Miluju tě,“ šeptl. Ten okamžik byl tak sladký, že i cukru by se zkazily zuby. „A nerozdělí nás ani smrt ani nic jinýho.“ Smrt. Nebojím se jí, ale přesto jsem se při tom slově zachvěla. Jeho sevření zesílilo.
Do pokoje vešla mamka. Vzala si kvůli mně dovolenou. Už dva měsíce nebyla v práci. Očividně jí to nevadilo. „Můžu ti něco pustit?“ podívala se na něj s šibalskou jiskřičkou v očích. O čem to probůh mluví? Tenhle pohled dobře znám, ale už dlouho jsem ho neviděla.„Jasně.“ Uvelebil se na gauči jako kvočna na vejcích a aby mu nebyla zima, tak si přes sebe přetáhl mou deku. Chlap...Mamča si dřepla před televizi zády k nám a něco tam kutila. Když si konečně sedla do křesla, došlo mi, co má za lubem. „Ne, ne, ne, ne!“ začala jsem se bránit, ale jeho silné paže mě sevřely do kleští. V televizi se začaly přehrávat videa z mého dětství. Svatá krávo, pomyslel si můj zoufalý mozek a zahájil pštrosí maskování pod dekou.Po pár minutách jsem se už i já nechala strhnout davem a všichni jsme lámali smíchy nad mou dětskou nemožností.
Nevím, kdy odešel a jestli vůbec. Poslední co si pamatuji, je skutečnost, že jsem s ním ležela v posteli a prohlížejíc si společné fotky. Pak jsem usnula. Zdál se mi vskutku podivný sen. Všude bylo bílo. Takové to neosobní, sterilní bílo. Chtělo se mi zvracet. Motala se mi hlava. Nebylo mi umožněno se hýbat. Jediné, co jsem mohla, bylo poslouchat hlas Bon Joviho zpívající It´s my life. Potom mi tělem projel nepříjemný záchvěv. Vše zhaslo. Hudba ustala.
Otevřela jsem oči. Byla jsem ve své posteli. Přikrytá dekou s jednorožci. Ale nebyl to můj pokoj, co mě obklopovalo. Nebyla jsem nikde. A zároveň všude. V tísnivém tichu řvaly hlasy, kterým jsem nerozuměla. Poté jsem kdesi v dáli zaslechla jeho hlas. Následovala jsem ho. Po jemném krémově bílém koberci z mlhy. Uličkou beze stěn...