Jylenulehela a mimozemská entita

„Fííha!“ vypískla Jylenhulehela, když před sebou konečně spatřila sošku Omb. Byla tak… propracovaná. Leskla se, až oči přecházely. Nebylo divu, že má tržní cenu ve výši odpovídající rozpočtu středně velkého království – krom estetické hodnoty její cenu zvyšoval také fakt, že spadla z nebe a vyrobil ji patrně někdo, kdo nežil na této planetě.

            Jylenhulehela chtěla po sošce chňapnout a šoupnout ji do pytle, ale pak se zarazila. Její vrozený instinkt ji varoval, že by to bylo moc snadné. Ostatně, bylo to zatím dost snadné – dostat se k sošce znamenalo přelézt tři vysoké zdi, omámit pár hlídacích mantikor a ogrů, vyšplhat po skleněných stěnách přes pět pater do pokladnice, vyříznout ve skleněné stěně vstup do pokladnice, zneškodnit pasti, najít příslušnou truhlici, otevřít ji a vyhnout se otráveným šipkám chránícím zámek, odstranit hada - byla to bojga jedoškrtivá - který hlídal menší truhlici uvnitř první, větší, truhlice, otevřít i menší truhlici a bylo. Pro Jylenhulehelu, velkoimperátorku všech zlodějů, to byla brnkačka a běžná rutina. Proto ale nechtěla nic zanedbat, když už je u cíle.

            Prohlédla si opatrně dno truhlice a všimla si, že soška leží a svou vahou zatěžuje mechanismus skládající se z ozubených kol. Jylenhulehela si pomalu prohlížela, kam mechanismus vede – přecházel do platinových lanek, která ovládala jakási táhla.

            „Chytré“ pomyslela si Jylenhulehela, když prozkoumala mechanismus. Když se spustí, propadne se celá podlaha pokladnice. Kam, to netušila a nehodlala to zjišťovat.

            Ale ani takováto past nebyla pro Jylenhulehelu novinkou.

            „Co by udělal táta?“ pomyslela si. To co všichni – sotva okem postřehnutelným pohybem vyměnit sošku za pytlík zátěže, aby se mechanismus nespustil – by to určitě nebylo.

            Jylenhulehela sáhla do svého zlodějského vaku a vytáhla z něj štípačky. Přestřihla lanka a v klidu vzala sošku. Hrála si v ní v ruce a připadalo jí, že je podivně lehká. Zkusmo na ni opatrně zaťukala svými dlouhými, na růžovo nalakovanými, nehty. Zvuk se nepodobal žádnému kovu, který znala.

            „Inu, je vidět, že ta soška opravdu nepochází z této planety“ pomyslela si. Ale už se tu zdržuje příliš dlouho. Někdo by si mohl všimnout omámených strážných a Jylenhulehele se nechtělo loupež ukončit brutálním masakrem. Ne, že by se bála – po otci zdědila schopnosti, které jí umožňovaly zabít dvacet po zuby ozbrojených chlapů jen pomocí křížaly – ale neměla to ráda. Jako zlodějka ráda pracovala elegantně, tiše a bez zbytečného krveprolévání.

            Vložila do truhly svou vizitku, aby majitel věděl, kdo ho okradl a zase ji zavřela. Uvedla místnost do původního stavu, jen přestříhaná platinová lanka zastrčila tak, aby je nebylo na první pohled vidět. Když měla v ruce odstřižky, tak zaváhala, ale nakonec je přihodila do pytle k sošce.

            Vyrazila k východu a protáhla se jím. Zachytila se přísavek z čau-kuku, které jí umožňovaly lézt takřka kdekoli si vzpomněla a zasadila vyříznutý kus skla na místo. Prohlédla ho. Perfektní, nikdo nic nepozná.

            Prohlédla se ve stěně jako v zrcadle. Byla krásná, to získala po své matce, bývalé velekněžce falického kultu An-Al-Lo-Le, nejkrásnější ženě v Tan-Guy. Také po ní získala vkus, co se oblékání týče – Jylenhulehela se oblékala do bederní roušky z kožešiny bílého mufa, trojúhelníčků zakrývajících bradavky z téhož materiálu přichycené rhodiovými řetízky a sněhobílých sandálů ze santalového dřeva na půl loktových platformách.

            Ale viděla i to, co získala od svého otce – válečníka nad jiné slavného, Tumunga Hulváta – fyzičku stroje, reflexy geparda a neukojitelnou touhu po dobrodružství. Tohle dědictví ji také přivedlo na dráhu zlodějky – Jylenhuleheleni sourozenci byli všemožní dekadentní boháči, královny a megakněžky kurválek – ona byla ale jediná, která pokračovala tam, kde její otec skončil.

            Jylenhulehela se přestala vzhlížet a vyrazila po čau-kukových přísavkách dolu. Slézala jako píďalka a než by se jeden nadál, byla dole v zahradě pod klenotnicí.

„Slyšeli jsme šramot a vida. Sama vládkyně zlodějů nás poctila návštěvou“ uslyšela Jylenhulehela skřehotavý hlas. Patřil svraštělému mužíkovi v tunice z mitrilu jemnějšího než hedvábí. Jistě poškozený trestným činem loupeže, domyslela si.

Jylenhulehelu trochu znervózňovala mužíkova družina – asi dvacet po zuby ozbrojených minotaurů a jakýsi podivný stín.

            Nebyl to úplně nejlepší nápad, jít krást v poledne, kdy sice zloděje nikdo nečeká, ale zase jsou všichni vzhůru.

            „Kočička leze po zdi“ zasmál se mužík. „Ale já nemám rád kočky. Mám z nich kýchavku! Zab..“. Poslední slovo už boháč nestihl říct. Jylenhulehela ho totiž chytila za jazyk. Prudce trhla a vytáhla jazyk asi na půl metru ven z mužíkových úst, ale nepodařilo se jí ho utrhnout. Stařík měl jazyk mimořádně dlouhý.

            „Super!“ řekla a omotala jazyk nebližšímu minotaurovi okolo krku. Silně zatáhla a smyčka stáhla minotaurův krk. Minotaur vyvalil oči, zachroptěl a umřel.

            „Hustý! Na cizím jazyku jsem ještě nikoho neuškrtila!“ vykřikla Jylenhulehela a rychle vytasila meč. Nezdržovala se a rovnou probodnutím dorazila mužíka.

            Zaútočili na ni dva minotauři. Jylenhulehela se nezdržovala krytím jejich výpadů, ale kočičím pohybem uskočila a široce sekla. Čepel jejího meče přejela oběma stvůrám přes břich a rozpárala je.

            Rychle probodla další nejbližšího minotaura a prosmýkla se jejich řadami, aby se dostal za nepřátele. Jeden z minotaurů se jí pokusil zastoupit cestu, ale Jylenhulehela ho pohotově dekapitovala.

            Spočítala nepřátele – zbývalo už jen třináct minotaurů a ten stín. Křikla a předstírala útok na střed nepřátel, ale ve zlomku sekundy ho změnila na levé křídlo.

            Projela jím jako nůž máslem a smrtelný chropot z nejméně tří hrdel byl znamením, že se její útok vydařil.

            Minotauři se shlukli v hlouček do bezpečné vzdálenosti od Jylenhuleheli.

            „Míne! Vypusť smrtonoše!“ houkl obzvlášť urostlý minotaur, který byl patrně velitel. Mínos přistoupil ke stínu a zadrmolil kouzelná slova, aby smrtonoše aktivoval. Jylenhulehela zalitovala, že si nevzala žádnou střelnou zbraň, aby minotaura zlikvidovala.

            Stín se zvětšil a proměnil do nekonečné obludnosti. Smrtonoš. Stvoření, které přináší smrt všemu, čeho se dotkne.

            Jylenhulehela věděla, jak na něj. Ale ještě ho v tomto boji využije ve svůj prospěch.

            Stín prudce vyrazil k Jylenhulehele, ale ta už běžela k minotaurům. Ucítila chlad, jak se jí stín snažil dotknout. Bude to o fous, je rychlejší než já, pomyslela si Jylenhulehela.

            Ale už byla u minotaurů. Stín těsně za ní.

            Spadla na zem.

            Zakopla?

            Ne, svalila se na zem schválně. Kutálela se jako sud směrem od minotarurů, mezi které vpadl smrtonoš.

            Rychle se postavila. Smrtonoš zabil skoro všechny minotaury, jen dvěma se podařilo uskočit.

            Stín se otočil a hasil si to k Jylenhulehele.

            Teď byl ten pravý čas zbavit se smrtonoše.

            Jylenhulehela zavřela oči.

            Ucítila chlad a sliz, jak stín makal po jejím těle svými odpornými chapadly.

            „Jsem poloviční Ultraborejec a mám také magickou imunitu“ vysmála se Jylenhulehela strašidlu. „Nemůžu být zraněna kouzlem, haha. To čumíš, ty čůráku!“

            Smrtonoš se zastavil a otočil ke dvěma zbývajícím minotaurům.

            Ti pokrčili rameny a utekli ze zahrady.

            Jylenhulehela mezitím vytáhla z vaku zrcátko a zamířila jím koncentrované sluneční paprsky na strašidlo. Jak na něj dopadly, začalo se rozpouštět, až z něj nezbylo vůbec nic.

            Jylenhulehela překročila mrtvoly minotaurů a dědka a pustila se do přelézání zdí.

„Že to bude taková čalamáda, to bych nikdy neřekla. Možná letošní nejlehčí záležitost“ pomyslela si Jylenhulehela, když slezla z poslední zdi vedoucí na louku za městem.

            Ztuhla leknutím.

            Měla před sebou několik podivných postav. Tvorové nepřipomínali nic, co kdy předtím viděla. Byli malí, hubení, šediví a měli obrovské oči.

            „Mít něco, co být naše. Dát nám to“ řekli tvorové podivnými přiškrcenými hlasy.

            „Co? Já nic nemám!“ bránila se Jylenhulehela.

            „Ale mít“ oponovali jí mužíci.

            „Myslíte tu sošku? Tu vám nedám, už pro ni mám kupce“ vysvětlila jim Jylenhulehela a vytáhla meč, na kterém ještě nezaschla krev z předchozí rvačky.

            „Soška nás nezajímat. My nevědět, co být soška. Neznat to slovo.“

            „A proč mluvíte jako kreténi? Jo aha, protože jste kreténi“ provokovala šediváky Jylenhulehela, aby tím zakryla svou nervozitu. Situace se jí vůbec nelíbila – šediváci jí naháněli husí kůži.

            „My nevědět, co být kretén. Možná my být kretén. Možná ne. Máš život. Tvůj život být náš. Ty naše otrok. Ty sloužit nám.“ řekli jí mužíci a začali se přibližovat k Jylenhulehele.

            „Nepřibližuj se, smrdí ti péro!“ vykřikla Jylenhulehela hystericky a sekla po nejbližším mužíkovi mečem.

            Zabila ho překvapivě snadno. Meč jím projel jako rosolem a šedivák se roztekl na loužičku.

            „Ty neklást odpor. My být jinak zlí“ řekli mužíci a vytáhli podivné hůlky.

            „Jsem imunní – víš, ty pazmrde, co to slovo znamená? – proti magii. I-m-u-n-n-í“ protahovala jednotlivé hlásky slova a usekla ruku tvora, který ji k ní natahoval. Také se roztekl.

            „Znát to slovo. My magii nepoužívat. My být technika vyspělí“ řekli mužíčci a jeden z nich zvedl trubku. Vyjel z ní plamen připomínající ektoplasmu a přejel Jylenhulehele po paži.

            „Áááuuuuu! Ty pakunde, víš, jak to bolí? Tvůj fotr musel mít hodně křivý péro, aby zplodil takovýho kripla, jako si ty.“ křičela Jylenhulehela. Celým tělem jí pulsovala ostrá bolest. Nejhorší to bylo v míše.

            „To být trest pro zpupný otrok. To být ty. Ty zabít dva z nás. Ty pykat než nám sloužit.“

            „Vyližte si prdel tátomrdi!“ odpověděla jim Jylenhulehela a širokým sekem zabila několik šediváků. „Nezabila jsem dva z vás, ale zabiju vás všechny“.

            Přemítala, co na podobné tvory platí. Věděla, že její otec Tumung zabíjel mimozemšťany vodou. Byla si jistá, že tahle banda zmrdů jsou mimozemšťani. Zkusmo na jednoho plivla, ale nic se nestalo. Tak ho raději probodla.

            „Jinej druh, jinej druh. Tamty byly kurva rychlý. Tyhle jsou pomalý a chcípáci, ale maj ty paprsky“ drmolila a sekala mečem kolem sebe. Většinou do prázdna, ale občas někoho zasáhla.

            Ucítila opět nepředstavitelně strašlivou bolest. Zasáhly jí zase ty paprsky.

            „Proč ty nebýt v mdloby. Vy být po dvou zásazích vždy v mdloby nejpozději“.

            „Protože jsem, do píči vystříkaný, Jylenhulehela“ křikla a vrhla se mezi šedivce, aby je všechny pobila.

            Šlo to ztuha. Ani Jylenhulehela nevydržela tři zásahy, aniž by se na ní podepsaly. Při čtvrtém padla na kolena a při pátém na zem. Šestý zásah už ani necítila…

           

*****

 

Probudila se celá otupělá. Byla připoutána k měkké podložce, kde pololežela a polo seděla. Byla připoutána za zápěstí, za kotníky, za krk, za temeno i za břicho. Svlékli jí do naha.

            Lomcovala pouty, jak se dalo – věděla, že dokáže přetrhnout i ty nejsilnější řetězy, ale s pouty nepohnula ani o setinu palce.

            „Kurvááááá!“ ulevila si řevem. Řvala jak tur, až ochraptěla. Pak se jí to omrzelo. Nemohla pohnout hlavou a tak jen civěla před sebe. Byla před ní světle modře světélkující stěna s různými čudlíky, které Jylenhulehela toužila, možná trochu infantilně, ukroutit.

            Sotva začala cítit žízeň, ze stěny vyjela hadička a připojila se jí na rty.

            „Ty kuřbuřte!“ chtěla vykřiknout, ale ústa jí zaplnila odporná, slaná tekutina.

            „Mrdky“ pomyslela si Jylenhulehela. „Cpou mi trubičkou do huby mrdky a pak si na tom honěj svoje vyměklý péra, sráči“.

            Tekutina začala být hustší a plná těstovin a podivného čehosi, což Jylenhulehelu trochu uklidnilo.

„Nikdo nemůže bejt takovej úchyl, aby přidával do mrdky nudle“.

            Trubička se odtáhla a Jylenhulehela mohla konečně onu odpornou slanou tekutinu vyplivnout.

            „Co to bylo, do píči?“ ulevila si.

            „To být vifon. Naše hlavní potrava. Dát co potřebuješ. Vy být rachitický, plešatí a malí a podobat se nám proto, že vy jíst vifon.“

            Takže hnusná břečka na způsob pepiminkanu – sušeného potkaního trusu míchaného s namletými držkami, honilo se Jylenhulehele hlavou. Nedivím se, že z toho lidi vypadají jako kriplové. Podle toho, jak je to hnusný, tak bych byla šedá pleška brzo taky.

            „A ty si kdo, už kastrolu smažených prdelí?“ zeptala se Jylenhulehela hlasu.

            „Já být počítač starající se o otroky, kteří neprojít vstupní prohlídkou“.

            „A to je kurva zase co?“

            „Být tady“.

            Ozvalo se pípnutí a pak zasyčení, jak se svítící stěna otevřela. Za ní se objevili dvě stvoření – šedivák a kovový muž.

            Šedivák se podíval Jylenhulehele mezi nohy a řekl: „Samice“. Pak si prohlédl celou Jylenhulehelu a pokračoval: „Mladý a silný. Kategorie IAF. Vhodné k zařadit na stavba. Zvláštní schopnosti ty umět?“

            „Umim kouřit tři čuráky naráz, ty chcanko“ odsekla mu Jylenhulehela.

            „Nerozumět. Tedy žádná. Opakovat ty co já a ona teď říkat“ otočil se šedivák ke kovovému muži.

„A a co čuráky chcanko IAF já k kategorie kouřit mladý na naráz nerozumět ona opakovat říkat samice schopnosti silný stavba teď tedy tři ty ty ty umět umim vhodné zařadit zvláštní žádná“ pronesl pomalým hlasem kovový muž.

„Proč mluví jako debil?“ zaujala věta kovového muže Jylenhulehelu.

„On řadit slova podle abeceda. On chytrý. On pamatovat a vědět vše“.

„Chytrej? Tak proč – ale, seru na to…“ odpověděla Jylenhulehela.

„Ty být ta co zabít naše?“ zeptal se jí šedivák.

„To bych všech šoustů tvý babičky řekla“. 

„Jak ty jmenovat?“

„Smradlavá pička, jako tvoje máma!“

„Od teď ty jmenovat U198Q –IAF-!!!. Ty pamatovat.“

„Naser si“.

„Ty jít mezi ostatní otroky teď“ ignoroval Jylenhuleheninu reakci šedivák. Na jeho povel pouta, kterými byla Jylenhulehela připoutána povolila. Matrace, na které ležela, sjela dolu a Jylenhulehela stála před šedivákem a kovovým mužem.

„Paráda“ řekla a rychlým pohybem chytila šediváka tam, kde mají lidé ohryzek.

Trhla a šedivák se roztekl.

Kovový muž se na ni podíval a řekl: „Já loď mrtvá na poplach tě ty všichni vyvolat zastavit“.

„Buď se nauč mluvit, nebo drž prdel, hovnožroute“ vysvětlila kovovému muži Jylenhulehela a praštila ho loktem tam, kde mají lidé obličej.

Každý jiný by zlomil ruku, ale Jylenhulehela trénovala prorážení brnění pěstí. Její loket proto prorazil kov a vjel až mezi dráty, které měl kovový muž v hlavě.

„Au!“ vykřikla Jylenhulehela, když ji rukou projela ostrá bolest. Nicméně kovový muž podivně zatančil a začal se z něj linout dým.

„Tak to bychom měly“ pousmála se Jylenhulehela. Je volná a to je to hlavní.

Rozhlédla se okolo a viděla, že je v dlouhé chodbě mírně se stáčející do oválu. Jedna stěna byla kovově šedivá, ostatní byly pokryty svítícími stěnami.

Jylenhulehela přišla ke stěně nalevo od stěny, ve které byla. Stěny napravo byly otevřené a prázdné.

Vprostřed stěny byl velký žlutý čudlík.

Utrhla ho.

Stěna se otevřela a uvnitř byla dívka, ne o moc starší než Jylenhulehela. Pouta se jí začala otevírat.

„Co se to… člověk!“ vydechla dívka.

„To bych řekla“ usmála se Jylenhulehela. „Já jsem ňáká Jylenhulehela“ představila se.

„Já jsem Lorna. Kurválka“ usmála se dívka. „Co se stalo? Do chrámu přišla nějaká podivná stvoření. Pálila mě a já ztratila vědomí. Pak jsem se probudila tady. Nutili mě pít odpornou polévku. Pak si se objevila ty.“

„Taky mě unesli. Přišel takovej šašek, tak jsem ho zabila.“

„Máš nějaký plán?“

„Nejdřív bych otevřela všechny stěny, jestli tam nejsou i jiní“.

S Lorninou pomocí Jylenhulehela snadno během okamžiku otevřela všechny stěny a společně osvobodily všechny zajatce. Bylo jich celkem 56 – 28 mužů a 28 žen všeho věku i postavení. Společné jim bylo jen to, že všichni pocházeli z Leptolinolea, což bylo logické, protože to bylo místo, odkud mimozemšťané unesli i Jylenhulehelu.

            Na konci chodby byly dveře, které Jylenhulehela kopem z otočky vyrazila.

            „Na tak krásnou a drobnou dívku jste velmi silná“ řekl jeden ze zajatců Jylenhulehele.

            „Děkuji“ zarděla se.

            Za dveřmi se nacházela místnost, kde seděla spousta šedivých mužíků. Někteří popíjeli vifon, jiní mačkali něco na sklech, kde se to hemžilo neznámými znaky a obrázky.

            „Ruce vzhůru, kokoti!“ zakřičela Jylenhulehela.

            Šediváci rychle vstali a začali se sápat k hůlkám a trubkám.

            „Ne tak rychle!“ praštila Jylenhulehela nejbližšího, až mu utrhla hlavu a mimozemšťan se roztekl. Pak sáhla po tyčce a zamířila s ní na dalšího šediváka. Dědictví po Tumungovi se projevilo – dokázala intuitivně ovládat jakoukoli zbraň.

            Z hůlky vyšlehl plamen a několik jím zasažených šediváků se rozteklo.

            „Vyměklý sračky!“ volala Jylenhulehela a zabíjela stále víc a víc mimozemšťanů.

            Ti se drželi zpátky, snad se báli, aby nepoškodily svou místnost.

            Do šarvátky vstoupili i další zajatci, kteří sebrali rozteklým mužíků jejich tyčky. Od Jylenhulehely odkoukali, jak se používají a teď pálili šediváky hlava nehlava.

            Po chvíli už nebyl, kdo by palbu opětoval.

            „Co s tamtěma? Něco mi říká, že je nemůžeme jen tak zabít?“ ukázal jeden ze zajatců na dva mimozemšťany sedící před sklem a horečně něco na skle mačkající.

            „Nech to na mě“ usmála se Jylenhulehela a přistoupila k šedivcům.

            „Vy jste buzny?“ zeptala se jich.

            „Ty nerušit. My řídit loď. Když nás zabít, loď se zřítit. My vás dovést k nám domu. Tam vy být mrtví“.

            „Tak to ani za hovno. Hezky to otočte a vraťte nás domu“.

            „To neudělat my“.

            „Myslíte?“.

            „Vědět“.

            „Co když jednoho z vás zabiju?“

            „To ty neudělat. Loď pak zřítit“.

            Jylenhulehela jednomu z mimozemšťanů přiložila tyčku k hlavě a vypálila. Šedivák se okamžitě roztekl.

            „Votoč to!“ poručila Jylenhulehela mužíkovy, který jí vyděšeně poslechl.

            „Já být pak žít a letět domu?“

            „Hmmm… Jo!“

Loď přistála v Leptolinoleu a přeživší se k ní vyděšeně připlížili. To bylo radosti, když všichni zjistili, že unesení jsou v pořádku! Loď měla ještě jednu místnost, kde se tísnili zbylí unesení.

Posledního šediváka Jylenhulehela popravila ranou do zátylku.

            „Já jsem nikdy neuměla držet slovo. To je taková moje blbá vlastnost“ vysvětlila loužičce, která z mimozemšťana zbyla.

            „Tak jste doma.“ řekla Lorně, se kterou se během několika hodinového letu spřátelila. „A já se těším, až se pořádně oblíknu a najím, mám hlad jak vlk!“.

 

*****

 

Situace v Leptolinoleu ale příliš růžová nebyla. Mimozemšťané unesli mnoho občanů a spolu s Jylenhulehelou se jich vrátil jen zlomek.

            Jylenhulehela se převlékla do apartní peleríny z průhledného hedvábí a bělostných punčoch až k tříslům, doplněných oblíbenými santalovými sandálky na půlloktových platformách. Seděla teď v hlavní jednací síni magistrátu se staršími města, Podestou a Lornou, zástupkyní duchovní moci.

            „Jak jsem již řekl, situace je zlá.“ shrnul vyčerpávajícím způsobem situaci Podesta. Všichni Podestovým slovům horlivě přikyvovali, což byla ostatně u starších města jejich jediná funkce.

            „Poprosil bych Liutpranda, šéfa městského výboru pro bezpečnost, ať představí podrobně naši bezpečnostní situaci“, pokračoval Podesta a předal slovo prošedivělému strejci.

            Liutprand si odkašlal a spustil: „ Naše situace je kritická ze dvou důvodů. § A) Mnoho občanů, kvalifikovaným odhadem jde o 40%, je stále uneseno oněmi mimozemšťany. § B) Mimozemšťané se stále zdržují na venkově. Ad § A) Takový pokles obyvatelstva je pro město likvidační. Jsou zcela ochromeny následující obory: parukářství, pokrývačství a pohostinství. Fakticky ohroženy jsou i následující obory: dlaždičštví, dlaždičkářství, rukavičkářství a také zemědělství. Uvedenou situaci je třeba řešit. Ad § B) Mimozemšťané na venkově se pohybovali volně v malých rojnicích.  V současné době – dle tvrzení zvědů, uvedených v hlášení zvědů č. j. 1455/147-4645-0257, doručeného před několika minutami – se shromáždili a vybaveni bojovými stroji se chystají smést naše město z povrchu zemského. Dle našeho názoru (ovšem nepodloženého příslušnými důkazními prostředky) je rozezlilo ovládnutí jejich lodi zde přítomnou slečnou Jylenhulehelou a dále pak její následné zničení rozezleným davem. Navrhované řešení: Ad § A) Navrhujeme vniknout na jejich planetu a osvobodit unesené. Ad § B) Navrhujeme připravit se k obraně. Co se priority úkolů týče, jsme toho názoru, že by bylo vhodnější udělit nejvyšší prioritu § B). Navrhuji proto, aby naše rada přijala následující usnesení: Celé město se připravuje k obraně. Po odražení mimozemšťanů bude vypravena výprava na jejich planetu s cílem osvobodit naše občany. Nějaké pozměňovací návrhy?“

            Přihlásil se jeden ze starších a řekl: „Ve větě první usnesení navrhuji doplnit na konec věty slova rodného města. Ve větě druhé navrhuji na konec věty doplnit slova a zmocnit se kořisti.“

            Liutprand se podíval na Podestu a ten přikývl. Řekl proto: „Vydává se následující usnesení: Celé město se připravuje k obraně rodného města. Po odražení mimozemšťanů bude vypravena výprava na jejich planetu s cílem osvobodit naše občany a zmocnit se kořisti. Toto usnesení nabývá účinnosti jeho vyhlášením, tedy v tomto okamžiku.“ Strejc se uklonil a poděkoval.

Občané byli vyzbrojeni rychle. Většina navlékla pancéře a ozbrojila se kopími a štíty. Ti s lepšíma očima se chopili luků a ti nejméně majetní, tedy ti, kteří neměli ani pancéře, pouze praků. Domobrana zaujala místa na hradbách a branách Leptolinolea.

            Velením byl sice pověřen Liutprand, ale když zachytil Jylenhulehelin pohled, tak jí předal pověření k velení a odešel jeho kopii založit do spisu.

            Jylenhulehela si stoupla na nejvyšší věž, odkud měla přehled a obhlédla situaci.

            Mimozemšťané se blížili. Bylo jich odhadem tak pětkrát více než Leptolinolejských. Což znamenalo, že jsou obránci v mírné přesile. Jylenhulehele ale naháněly husí kůži ony válečné stroje. Bylo jich šest a byly skutečně velké jako dvoupatrový dům. Vypadaly, že jsou vyrobené z ocele a každý z nich měl v sobě zabodované trubky metající paprsky. Krom nich každému z hrudníků trčelo rameno zakončené cirkulárkou.

            Lučištníci a prakovníci zahájili palbu. Přecenili ale své síly – pálili proti strojům, od kterých se jejich projektily jen neškodně odrážely.

            „Vyserte se na to!“ křičela Jylenhulehela nelidským hlasem, až se všichni polekali a z komínů vylétli ptáci. „Střílejte po šedivácích, dobrá trefa jich zabije tak osm nebo deset. S těma píčovinama se vypořádáme pak“.

            Střelci Jylenhulehelu okamžitě poslechli a mezi šediváky začala jatka. Ale šediváků bylo opravdu mnoho a i přes to, že jejich řady viditelně prořídly, podařilo se jim probojovat až k hradbám.

            „Polejte je horkou smůlou, čuráky!“ vydala Jylenhulehela rozkaz. Vojáci začali bez cílně pobíhat po hradbách a hledat vědra, ale žádná neměli.

            „Vy kokoti! Vy jste zapomněli si je připravit, co?“ řvala Jylenhulehela vztekle.

            Mimozemšťané mezitím soustředili všechny stroje u jedné z bran. Stroje naráz vypálili ze všech svým zbraní a – všuuuum – brána zmizela. Pak jejich šiky vnikly do města, vedené stroji bořícími domy v úzkých uličkách.

            „Ničte je všemi prostředky!“ zařvala Jylenhulehela poslední rozkaz a slezla z věže, aby se zapojila do bitvy.

            U paty věže narazila na skupinu šediváků, pod jejichž paprsky padali lidé jako mouchy. Vyskočila, vznesla se do vzduchu a skočila přímo do šiku šediváků. Dopadla jim přímo na hlavy, a jak se pod ní rozpouštěli, podpatky sandálů jim rozdupávala hlavy. Mohla jich ušlapat tak dvacet, než se dostala na zem.

            Ale nezdržovala se počítáním a malíkovými hranami lámala vazy dalším a dalším bojovníkům.

            Ucítila ostrou bolest, jak ji zasáhl paprsek. Vyrazila prudce oběma pěstmi a prorazila jim několik těl, než zasáhla střelce. Ten se okamžitě roztekl a spolu s ním i veškerý odpor tohoto šiku šediváků. Okamžitě se obrátili na útěk, ale Jylenhulehela je snadno dohnala a pozabíjela.

            Obhlédla situaci. Stroje se rozdělily a následoval je šik šediváků. Ten, který rozprášila, byla patrně záloha. Stroje si razily cestu městem, bořily domy a zabíjeli obránce jako mouchy.

            Jylenhulehela běžela k prvnímu stroji. V běhu připažila a dala si pěsti mírně před sebe. Jak běžela, před pěstmi se jí roztékal šedivácký šik. Běžela tak rychle, že jí paprsky míjely a zabíjely šediváky za ní.

Už byla u stroje.

Stroj se proti ní se skřípěním otočil a vypálil ze všech trubek paprsky.

Nezdržovala se a chystala se proběhnout stoji mezi nohama.

Paprsky rozpustily zbytek šiku mimozemšťanů.

            Před Jylenhulehelou se náhle vynořila cirkulárka a zabránila jí podběhnout stroj.

            Jylenhulehela nestihla uskočit ani proběhnout.

            Konec.

            Není to konec! Jylenhulehela věděla, že nestihne uskočit ani podběhnout, proto vyskočila na cirkulárku. Stála teď v jejím středu, naprosto bezpečně a začala šplhat po rameni.

Stroj zazmatkoval a pokusil se Jylenhulehelu sestřelit všemi trubkami. Paprsky ale většinou přelétávaly a, a to byl dobré, některé z nich se zakusovaly do těl mimozemšťanů v dalších šicích. Lepší byly ale ty paprsky, které dopadaly na místo, kde měl stroj hlavu.

Jylenhulehela vyšplhala až hlavu stroje. Stroj vytáhl cirkulárku až nad ní a chystal se Jylenhulehelu naporcovat.

Jylenhulehela sklouzla ze stroje a cirkulárka jí sledovala.

„Kvíííí!“ řval zvuk rozřezávaného kovu. Stroj nebyl s cirkulárkou dost obratný a nebyl tak s to Jylenhulehelu zasáhnout. Čepel mu projela hlavou a hrudí, až odřízla rameno, ke kterému byla připevněna.

            „Proč se řežeš, úchyle?“ zeptala se Jylenhulehela stoje. Neopověděl jí, protože se rozpadl.

„Tak už jenom pětkrát“ vydechla a opravila se: „Čtyřikrát“. Vojákům se podařilo podrazit dalšímu ze strojů podrazit nohy a svalit ho. Na zemi ho pak rozbili kameny a kladivy.

Běžela k dalšímu šiku, který obránce zle decimoval. Odpor mu kladli už jen čtyři prakovníci.

Jylenhulehela k nim přiběhla a poprosila je o munici a prak. Několik šediváků zlikvidovala ranami z praku, ale záhy jí taková piplačka omrzela.

Vzala oblázky do hrsti a mrštila je do davu. Dobrá polovina šediváků se roztekla. Pak vzala zbytek střeliva a hodila ho pod nohy stroji. Ten se na ni chtěl otočit, ale podklouzlo mu to a svalil se přímo na šediváky.

Jylenhulehela pak dorazila zbylé šediváky a přišla ke stroji. Ležel na zemi stranou, kde měl všechny zbraně, takže byl naprosto neškodný.

„Pánové, všimli jste si, že jsem využila taktiky, kterou byl odstraněn strašlivý lupič Ján Ošík?“ otočila se na prakovníky. „Teď bych ale vás poprosila o trochu soukromí.“.

Dřepla si nad místem, kde měl stroj zvláštní mříže, za kterými planuly ohýnky.

Vyhrnula si pelerínu a roztáhla nohy.

Proud moči se vyřinul přímo do ohýnků a zhasil je.

Stroj sebou několikrát trhl a přestal fungovat.

„Říkám to už od začátku - chcát na vás, vy sráči!“ okomentovala to Jylenhulehela.

Běžela k dalšímu šiku. Cestou si všimla, že vojáků se podařilo zdolat stejným způsobem jako jí, tedy vhozením oblázku pod nohy – jen ho rozbili kameny a nikoli močí – další stroj.

Śik se před ní rozestoupil. Nikoli proto, že by se mimozemšťané chtěli vzdát, ale protože, že jich tolik anihilovala. Konečně stála před strojem. Ten se k ní natočil a začal pálit ze všech trubek, čímž smetl zbývající šediváky.

Jylenhulehela uskočila paprskům a spatřila vedle sebe pohozenou haluz. Popadla jí a vrazila do mřížoví, kde se točila ozubená kola stroje.

Haluz zapraskala, ale vydržela.

Na rozdíl od ozubených kol. Ve stroji začalo chrastit a pak se svalil. Bylo po něm.

Zbýval už jen poslední šik. Když mimozemšťané spatřili, že jsou poslední a záloha je také zničena, zpanikařili. Začali prchat k bráně, kde jim zastoupil cestu šik obránců.

Mimozemšťané se zastavili a obránci je počali dloubat oštěpy. Šediváci se nezmohli na odpor a tak je občané Leptolinolea pohodlně pobili do posledního.

Zbývající stroj se začal točit na místě. Obránci k němu běželi, ale zarazili se, když Jylenhulehela vykřikla: „Ta píčovina bouchne. Pryč od toho!“.

Skutečně, stroj explodoval a vzal sebou několik ulic po obou stranách.

            Nepřátelé byli poraženi, ale vítězství bylo drahé. Dobrá polovina města byla v troskách a řady obránců byly řídké.

            Proto ve všech uzrálo rozhodnutí skoncovat s šediváky jednou pro vždy.

 

*****

„Co je to za píčovinku?“ projevila Jylenhulehela živý zájem o přístroj připevněný ke stěžni galéry.

            „To je právě to, co umožní této lodi létat ve vnějším prostoru, tedy ve vesmíru“ vysvětlil jí Ul-Lur. Ul-Lur byl poněkud ošuntělý podivínský alchymista, který tvrdil, že dokáže letět s lodí mimo planetu a vrátit se nazpět. Doposud se dočkal jen posměchu a urážek, ale teď byl povolán Podestou, ať svůj plán provede. Ať to stojí, co to stojí.

            Ul-Lur nepropadl – a to je třeba mu připsat k dobru – pýše a nezačal se vychloubat, že už to dávno říkal a že všichni přijdou s prosíkem, ale začal makat. Za týden měl hotovo, a představil zástupcům města – mezi něž se pasovala i Jylenhulehela – létající loď, která měla přenést posádku k šedivákům.

            „Přehnaný“ okomentovala to Jylenhulehela.

„A co je tohle za ještírka?“ ukázala na draka černé barvy, který se krčil v rohu stodoly, kde Ul-Lar zkonstruoval svůj létající stroj.

„To je černý drak Ooollhor“ vysvětlil jí Ul-Lur.

„A co je s ním?“ nedala se odbít Jylenhulehela.

„No… černí draci jak známo obývají vesmír, tak mi radil s řadou podrobností, které jsem si dovolil zahrnout do stavby – dozvěděl jsem se například, že ve vesmíru není vzduch. To jsem si dovolil vyřešit tak, že – račte si povšimnout důmyslné konstrukce – nad celou lodí je umístěn kožený zvon, který bude udržovat vzduchovou bublinu po celou dobu letu. Zde jsou instalovány rostliny a zde pochodně. Rostliny budou vyrábět kyslík, takže posádka bude mít k dispozici čerstvý vzduch po neomezenou dobu letu.“

„Fikaný“.

„Dalším problémem je pak samozřejmě to, že mimo planetu bude dost zima. To jsem si dovolil vyřešit prostě – teplým oblečením pro posádku.“

„Supr. Doufám, že letíš také“.

„Jistě, nikdo jiný loď ovládat nedokáže… Jen je zde ještě jeden problém, se kterým mi ani Ooollhor nepomohl…“

„A to?“

„Nevíme, kde se planeta šediváků nachází…“

„Tak to je ten nejmenší problém. Mám dokonalý orientační smysl, takže trefím kamkoli“.

„V tom případě můžeme zanedlouho odstartovat.“

„Co ten soptík? Letí s námi?“

„Neřekl bych… Je to – hmm – trochu zbabělec“.

„Prosím?“

„Je to tak...“

„Ten drak s námi letí.“ poručila Jylenhulehela hlasem, který nesnesl odporu. „Rozumíš? Budu s vámi, takže se nikdo nemusí ničeho bát.“

Drak přikývl, ale bylo vidět, že z toho radost nemá.

„Poletím na tobě. Nejen abych na tebe dohlédla, ale taky proto, aby ses nebál. Sedlo na draka máme, ne?“ otočila se na Podestu.

            „Samozřejmě“.

            „V tom případě už zbývá jen otázka vzduchu. Ooollhore, jak to děláš, když létáš?“

            „No…“ řekl drak a všem naskočila husí kůže, „nadechnu se, když letím kolem planety a pak se snažím vydržet k další.“

            „A to trvá jak dlouho?“

            „Asi den nebo dva“.

            Jylenhulehela se zamyslela a chvíli počítala. „To je dost dlouho“ řekla. „Máš nějaké řešení Ur-Lure?“.

            Ur-Lur jí podal skleněnou helmici. „Zde se uchovává vzduch. Jen budete muset doplnit, stejně jako Ooollhor při průletu planetou“.

            „Po noblemo!“ zavýskla Jylenhulehela Tan-Guyjsky. „Vše je hotovo, takže za dvě hodiny vyrážíme!“.

            „Ehm, slečno, velením výpravy byl pověřen zde přítomný Ur-Lur. On bude rozhodovat o tom, kdy se vyráží. Dokonce, ehm, nebylo původně počítáno ani s vaší přítomností:“ začal Jylenhulehele vysvětlovat Podesta.

            „Vyliž si prdel. Já tu velím“.

            Podesta sklapl podpatky a Jylenhulehela se pustila do organizace nakládání.

            Posádku tvořilo čtyřiadvacet nejlepších bojovníků. Nejlepších proto, že jako jediní přežili útok šediváků. Dále ji tvořil Ur-Lur a také Lorna, která jako kurválka měla nejen poskytovat duševní útěchu, ale také fungovat jako rušička magie.           

            Naloženo bylo za tři hodiny, což Jylenhulehela využila k výletu na Ooollhorovi.

            Vylétla nad planetu a prolétla okolo jednoho z jejích pěti měsíců. Vrátila se pro kožich, protože jí v apartní průhledné peleríně byla zima. Pak výprava konečně vyrazila.

            „Mimozemšťani všech planet, vyližte si prdel!“.

 

*****

 

Jylenhulehela si odmítala přiznat, že by mohli zabloudit. Prostě jenom planeta šediváků ležela jinde, než měla. Bloudili už několik dní, aniž by narazili na živáčka a Jylenhulehela si musela přiznat, že vesmír je větší než čekala.

            Letěli okolo mrtvých planet, bludných planet, mlhovin, kde se Jylenhulehela pekla, míst temné hmoty, kde se držela za kýl, aby se lodi neztratila, bílých trpaslíků, kde i v kožichu mrzla, míst, kde se prostor zamotává do uzlů – což Jylenhulehelu rozčilovalo tak, že sekala mečem do stěn reality a snažila se je prorazit – a natahuje se tak do nekonečných dálek, černých děr – které překřtila, víte jak – bílých děr, žlutých, modrých a tak dále.

            Po pár dalších dnech kolem nich proletělo plechové cosi. Jylenhulehela si zkušeným okem zlodějky všimla zlaté plakety s nějakými klikyháky a nápisem „Voyager“.

            „Voieur?“ řekla si a pocítila silné nutkání plaketu ukrást a plechovku poničit, ale ovládla se. Posádka byla blouděním nervosní a nechtěla je ještě víc provokovat.

            Týž den, kdy potkali sondu Voyager, spatřila hlídka na lodi i další plavidla na pravoboku.

            Jylenhulehela ihned vykřikla rozkazy. „Plnou rychlostí mezi ně, nejbližší loď zahákovat a provést abortáž! Na palubě vzít zajatce, ať nám řekne, kam letíme, a pak zahákovanou loď zapálit. Kořist brát jenom zlato, stříbro a drahé kamení, případně slonovinu a koření, pouze bude-li je možné odnést naráz a bez snížení bojeschopnosti nosiče. Já budu s Ooollhorem nahánět.“

            Jak řekla, tak posádka učinila. Loď plnou rychlostí zamířila mezi flotilu.

            Jylenhulehela mezitím flotilu oblétla a napočítala osm lodic. Kličkovala mezi nimi, aby je zmátla. Flotilu tvořily plechovky ve tvaru popelnice a velikosti kratší ulice.

            Konečně mezi nimi byla Leptolinolejská galéra. Letěla jako střela a lodě flotily se rozprchly, aby se jí vyhnuli.

            Měli bychom dát naší lodi nějaké jméno, pomyslela si Jylenhulehela, ale nezdržovala se dál úvahami. Jedna z lodí se jí zdála být pomalejší než ostatní.

            Rychle k ní přiletěla a poprosila draka, ať jí trochu opálí.

            Ooollhor otevřel tlamu a jeho dech, podobný geno-autu, prořízl špičku lodi. Ta se otevřela jako by někdo loupal banán a loď se zcela zastavila.

            Galéra toho využila a zastavenou loď okamžitě zahákovala.

            Válečníci, vydatně povzbuzováni Lornou, přitáhli vesmírný koráb háky a s noži v zubech a natření olejem, přeskákali na její palubu.

            Jylenhulehela pohodlně přistála na vrchu rakety a Ooolhor jí opět svým dechem otevřel vstup tam, kde ho konstruktéři nezamýšleli.

            Seskočila do nepříliš osvětleného koridoru, kde se před ní oblevilo několik černých mužíků, páchnoucích kolomazí. Rychle je několika seky přesekla na poloviny.

            „Vesmír je velkej jak vytahanej cecek, ale každej, koho tam potkáš, je zakrslej jak péro po ráně rákoskou“ obhlédla mrtvoly Jylenhulehela.

            Zaměřila svůj dokonalý sluch a běžela do míst, odkud se nesla vřava.

            Bojovníci už zabíjeli v dobře osvětlené místnosti plné blikajících světýlek a  Jylenhulehela si okamžitě vzpomněla na podobnou místnost na lodi šediváků.

            Kolomazníci byli stateční a dobře se oháněli svítícími trubkami, které při máchnutí dělali zvuk podobný „vžum, vžum“ a při setkání s tělem odsekli končetinu.

            Leptolinolejští si nevedli moc dobře – dobrá polovina bojovníků se svíjela v křečích předsmrtné agónie a i Lorna se musela ohánět, aby zabíjela čerňáky.

            Jylenhulehela mezi ně vtrhla jako šelma a sekala je na kusy, až kolomaz cákala jako sperma při bukake.

            „Má nejdražší. Tvé přespanilé tělo pošpinila jejich nečistá kolomaz“ vyhrkla, když spatřila, jak obránci plavidla zcákali Lornu. To Jylnehulehelu tak namíchlo, že během dvou úderů srdce přeměnila celou místnost v třísky.

            Zbylo jich osm – Jylenhulehela, Lorna, čtyři bojovníci a dva zajatci.

            „Kde je planeta šediváků?“ zeptala se Jylenhulehela nejbližšího.

            „Láhmte“ ukázal zajatec na planetu v dohledu. „Těleli mjse an ín.“

            „Kecáš, zmrde!“ řekla mu Jylenhulehela a vypustila mu z těla životodárnou kolomaz.

            „En, provaud ej ámtleh“ řekl druhý ze zajatců, viditelně vyděšený tím, co se stalo jeho kolegovi.

            „Támhle?“ zeptala se Jylenhulehela a ukázala na planetu.

            „Noa“ přikývl kolomazník.

            „Lhát on. Být tady. Citoslovce pro smích“ ozvalo se jim náhle za zády.

            Paluba lodi se hemžila šediváky. Měli sebou spoutaného Ur-Lura i Ooollhora. Využili boje a sami se rozhodli zajmout posádky obou lodí.

            Jylenhulehela se připravila na útok, ale ucítila ostré bolesti omračovacích paprsků. Omdlela.

 

*****

 

Ležela spoutaná v poutech, o kterých věděla, že je nepřetrhne. Proto se o to ani nepokoušela.

            Ležela vedle Lorny. To bylo dobré. Už nebyly v těch prapodivných kukaních, ale v místnosti s rezavou ocelovou podlahou.

            Rozhlédla se. Viděla Ur-Lura i zbylé bojovníky, jak se válí na podlaze mezi kolomazníky.

            Dostali celou tu jejich vyprcanou flotilu, pomyslela si.

            „Lorno?“

            „Éééé… Kde to jsme Jylenhulehelo?“ probudila se Lorna.

            „Zase v zajetí. Ale je to šikovné – infiltrujeme poklidně jejich planetu.“

            „Když se na to díváš takhle…“

            Do místnosti v tu chvíli vstoupilo několik šediváků a začalo odvádět zajatce.

            „Tvé jméno?“ zeptali se, když přišli k Lorně a Jylenhulehele.

            „U198Q –IAF-!!!“ vyhrkla Jylenhulehela.

            „Ty být nebezpečí“ řekl šedivák a dodal: „My tě poslat kopat uran“.

            „Tvé jméno?“ zeptal se Lorny.

            „Lorna…“

            „Ty být U568E-IAF. Ty pamatovat. Ty obsluhovat urychlovač částic“.

            „Co?“

            „Vidět“.

            Šedivák zmáčkl něco v krabičce ve své ruce a obě dívky proti své vůli vstaly.

            Šediváci je pak poslali do různých front. Lorna se jen trpně podívala na Jylenhulehelu a ta jí odpověděla: „Neboj se. Než budeš mít chuť si vyprstit, tak budu u tebe. A udělám ti to.“

            Pak jí šedivák připevnil pouta ke svítícímu provazu provlečenému mezi nohama a Jylenhulehela se vydala mezi dvěma kolomazníky směrem do páchnoucího vozu.

            V něm je chvíli vezli a pak nahnali pod zem.

Práce v uranovém dole Jenhulehele začala vadit už po pěti vteřinách. V dole bylo horko a tma. Stál vedle ní obrovský mimozemšťan, který páchl jako týden staré onuce vařené v láku z okurek, což jí obracelo nos naruby. Navíc si na ní začala dovolovat úchylná chobotnice a Jylehulehela cítila, jak jí strká svá chapadla mezi nohy.

            Konečně jí šediváci sundali pouta. Jylenhulehela nelenila a praštila strážného do obličeje. Pěst jím proletěla tak prudce, že se zarazila o stěnu šachty.

            Jylenhulehela si spočítala, kolik ještě zbývá strážných – pouhých osm. Napřáhli proti Jylenhulehele hůlky, ale vypálit nestihli.

            Popadla chapadlo, které měla mezi nohama a utrhla ho.

            „Celý svět je zbraň, na to pamatujte, pánové!“ vysvětlila Jylenhulehela strážným.

Zkušeným pohybem zápěstí jím máchla coby bičem a všechny strážné odzbrojila. Jednoho z nich tak šikovně, že se rovnou roztekl.

            Šediváci se zarazili a toho využila. Dalšími ranami chapadla tři z nich zabila. Zbytek se pustil na útěk. Jylnehulehela švihla a podrazila jednomu strážnému nohy. Upadl a druhý o něj zakopl tak, že se oba roztekli. Jylenhulehela pak hodila chapadlo na předposledního. Začal s ní zápasit a Jylenhulehela mu utrhla obě ruce.

            Poslední měl trochu náskok, ale robinsonádou ho snadno dostihla, strhla na zem a zabila ranou lokte.

            „To je nuda.“ povzdechla si. „Zabíjet ufouny je snazší než jíst zmrzlinu. Tady si nezabojuju“.

            Vrátila se ještě tam, kde jí sňali pouta. Popadla chobotnici za chapadla a uškrtila jí.

            „Proč tak smrdíš?“ zeptala se obra a pěstí mu prorazila lebku tak, až nahmatala mozek.

            „Tak, to bych měla.“. Rozhlédla se po šachtě a spatřila podlouhlé červené balíky, od kterých se táhla dlouhá černá šňůra. Šla podél ní a spatřila podivné zařízení s traverzou ve tvaru T navrchu.

            Zmáčkla jí a ohlušil jí strašlivý výbuch.

            Celý důl byl rozmetaný a Jylenhulehela stála na okraji studny o průměru cca kilometr, kterou výbuch vytvořil.

            „A to jsem se bála, že netrefím nahoru“.

 

*****

 

„Náčelník Tunga-Wunga naučit bledá tvář zacházet s urychlovačem částic“. řekl muž s tykví na penisu a kostní v nosní přepážce Lorně. Lorna jen vyděšeně přikývla.

            „Kde jsem se to ocitla?“ pomyslela si při pohledu na bílou místnost plnou blikajících chromovaných strojů.

            Jeden z šediváků, který zde dohlížel na otroky, vykvikl a roztekl se. Ostatní se postavili do střehu.

            Nebylo jim to nic platné. Jylenhulehela je dostala všechny, než si uvědomili, co se děje.

            A tak v místnosti zbyli tři – Lorna, Jylenhulehela a náčelník Tunga-Wunga.

            „Zdravíčko, tak jsem tady“ řekla Jylenhulehela. „Co to máš na sobě?“ otočila se na Lornu.

            „To být zlaté bikiny. To být oděv, který muset nosit všechny lidské dívky v zajetí mimozemšťanů.“ vysvětlil náčelník Tunga-Wunga.

            „Hmm. Ale je to hezký. A tahle kravinka je k čemu?“ ukázala Jylenhulehela na urychlovač částic.

            „To být urychlovač částic. Obsluhovat ho otroci, protože být nebezpečný.“.

            „Urychlovač růstu?“

            „Částic“.

            „A k čemu to je?“

            „Náčelník Tunga-Wungo nevědět. Ale být on nebezpečný. On umět udělat velká výbuch“.

            „Výbuch? To zní dobře!“ zaradovala se Jylenhulehela.

             

*****

„A tohle je nejbezpečnější místo na planetě?“ zeptala se Jylenhulehela náčelníka Tunga-Wunga, když za sebou zatáhli půlsáhové pancéřové dveře.

            „Vědět jistě. To být kryt šéfů“ přikývl náčelník Tunga-Wunga.

            „A co ty má milá?“ zeptala se Jylenhulehela Lorny, „nebojíš se?“.

            „Když si se mnou, tak ne“ usmála se Lorna a pohladila Jylenhulehelu po nahých prsou. „Jsme samotné v krytu a bude čekat, až ta věc vybuchne. Myslím, že si mi něco slíbila“ zubila se Lorna dál.

            „Jistě, má krásko“ odpověděla jí Jylenhulehela a začala hladit Lornu po pevném bříšku. Zajížděla rukou co nejníže, až sáhla Lorně pod kalhotky. Pohladila jí po kožíšku a Lorna zavýskla.

            Začaly se divoce líbat, jejich jazyky spolu šermovaly a rty se o sebe otíraly. Třely si navzájem ňadra, nejprve dlaněmi, pak přímo prsa o prsa.

            Lorna ze sebe strhla bikiny a lehla si na zem.

            „Udělej mi to“ řekla a Jylenhulehela si na ní z opačné strany lehla.

            Obě dívky zabořily hlavy do klína té druhé a mrštnými jazýčky nalistovali klitorisy. Ten pak začaly lízat a cucat jako by to byla sladkůstka.

            „Oooooooooch!“

            „Aaaaaaaaach!“ bylo jediné, na co se zmohly.

            První se udělala Jylnehulehela – Lorna byla přeci jen jako kurválka zkušenější. Začala divoce kroutit pánví a tekutina z jejího pohlaví tekla Lorně přes obličej.

            V tu chvíli se udělala i Lorna. Jylenhulehela se jí pevně přisála na štěrbinku a vypila všechno, co z Lorny vyteklo.

            „Hrozně mě vyrajcovalo, jak si se udělala“ vysvětlila se smíchem Lorna Jylenhulehele, když toho byla mocna.

            „Hele koukej, co dělá“ ukázala Lorna na náčelníka Tunga-Wunga. Náčelníka scéna viditelně vzrušila a neudržel se a začal masturbovat.

            „No, kládu bych si dala!“ řekla Jylnehulehela a klekla si. Roztáhla nohy a vystrčila klín, aby do ní mohl náčelník Tunga-Wunga vstoupit.

            „Jooo, obrovský péro. To mám nejradši!“ okomentovala situaci, když jí obrovský náčelníkův úd vyplnil a roztáhl pochvu. Náčel začal do válečnice divoce bušit a ona přirážela ve stejném rytmu.

            „Dělejte, já ho tam chci taky!“ poháněla Lorna oba dva. Jednu ruku měla zabořenou v kundičce (včetně palce v zadečku) a druhou střídavě plácala náčelníka Tunga-Wungu po zadku a masírovala mu kouličky.

            Místností otřásl výbuch.

            „Co se to děje?“ zastavil se náčelník ale Jylenhulehela ho okřikla: „Hovno. Prcej mě dál! A pořádně, dost to flákáš!“.

            Náčelník se poslušně snažil zajíždět do Jylenhulehely co nejhlouběji a nejrychleji.

            Lorna náhle odstrčila Jylenhulehelu a lehla si na její místo. „Teď jsem na řadě já!“ poručila a náčelník.  Začal nakládat velekněžku kurválek.

            Jylnehulehela si mezitím prstila a strkala vlhkou ruku do pusy náčelníkovi Tunga-Wunga, aby jí slízal.

            „Dámy, já být“ oznámil jim.

            „Supr!“ řekla Lorna a odstčila ho. Rychle se mu přisála na pyj. Spolkla mu ho až k vejcím.

            „Áááááááááá!“ vykřikl náčelník, když mu Lorna vyskrla koule. 

            „Nic jsem ti nenechala, promiň“ oznámila Lorna Jylnehulehele, když to všechno spolkla do poslední kapky.

            „Nevadí. Nemusím mít všechno“.

 

*****

Jak se ukázalo při bleskové rekognoskaci terénu, výbuch byl velký. Ba co víc, obrovský. Ba co víc, gigantický. Jeho velikost přesáhla fantasii Jylenhulehelinu i Lorninu. I fantasii náčelníka Tunga-Wunga. Jen tam stáli a civěli na velikost výbuchu a nebylo jim do řeči. Inu, to se při setkání s takto impozantní silou stává.

            „Chápete to?“ zeptala se Jylenhulehela, když byla mocna slova.

            „Ne“ zavrtěli hlavou její kolegové.

            „Ale je to hustý“ shdli se všichni.

            Nebudeme chodit kolem horké kaše – výbuch byl tak mocný, že snad ani mocnějšího být nemůže. Zkrátka a dobře, výbuch – a je to tady – roztrhl planetu ve dví.

            „To je asi konec šediváků, co?“

            „Neřekla bych!“ ukázala Lorna na oblohu, kde se to jenom hemžilo létajícími talíři.

            „Já jo“ zaoponovala jí Jylenhulehela a spiklenecky mrkla na přítelkyni.

            Jak už to tak bývá, kousek od nich stálo neporušené dělo, s ohromným množstvím munice a změřené přímo na oblohu.

            Jylenhulehela si do něj sedla. Díky svému dědictví dokázala ovládat jakoukoli zbraň, včetně protiletadlových kanonů:

            Nasadila si přilbu a podala další Lorně a náčelníkovi.

            „Zbláznila si se? Rozcuchala bych se!“ odmítla Lorna helmu.

            Ale Jylenhulehela jí už neslyšela. Pálila z děla po létajících talířích, jako by měla v ruce kuši a vesmírné lodě byly kachny.

            Šedivácká loď se jenom zaleskla, jak začala hořet a zřítila se k povrchu.

            Za chvíli byla obloha vymetená. Přilétla sem tam nějaká flotila, ale tu Jylenhulehela rozstřílela napadrť.

            Když se delší dobu nikdo na obloze neobjevil, nechala Jylenhulehela dělo dělem a zahájila záchranu otroků.

            Otroci a šediváci zmateně pobíhali po povrchu planety. Planeta naštěstí nebyla příliš velká, horizont tvořil výrazný půlkruh a díky absolutní plochosti planety bylo všude dobře vidět (alespoň tam, kde ho nezakrývaly nějaké budovy). Díky tomu Jylenhulehela měla přehled o tom, co se děje. Šediváky rozpouštěla ranou do týlu a lidské otroky shromažďovala u sebe. Nelidi ignorovala.

            Śeidváci byly značně demoralizováni rozpadem planety a také zničení vzdušné flotily, takže padali jako mouchy.

             Okolo Jylenhulehely se konečně shromáždili lidé z její poloviny planety. Na okraji trhliny proti nim stáli další lidé.

            „Chceme k vám!“ křičeli.

            „Tak skočte!“ vyzvala je Lorna dříve, než ji Jylenhulehela stihla zarazit.

            Lidé se rozběhli, ale trhlina byla příliš široká. Více než polovina jich do ní spadlo a s křikem se řítilo do propasti. Zbytku se podařilo zachytit a s pomocí Jylenhulehely vyškrábat a připojit se k ostatním.

            „Náčelník Tunga-Wunga mít plán. Vydržet“ křikl náčelník Tunga-Wunga a kamsi odběhl.

            Jylenhulehela ho neposlouchala a sklonila se do propasti. Lidem se naštěstí nic nestalo – gravitační pole se sice stále nacházelo ve středu planety, ale tam nebyla zemina ale vzduch. Lidé co spadli do propasti tak vyseli ve vzduchu tam, kde byla gravitační síla obou polovin planety nejmocnější.

            „Naskákejte dolu!“ křikla na ty z otroků, kteří stáli na kraji stále se zvětšující propasti, protože neměli odvahu ji přeskočit.

            Neochotně ji poslechli a naskákali do trhliny.

            „Naskočit k náčelníkovi Tunga-Wunga“ ozvalo se za Jylenhulehelou. Přistála za nimi neporušená šedivácká loď, z jejíhož okénka se vykláněl náčelník Tunga-Wunga a Ur-Lur.

            „Bylo to o fous. Všichni otroci obsazují lodě, aby se dostali domu. A musíme si máknout – je zázrak, že se tam ti lidé udrží. Za chvíli se planeta rozdělí tak, že tam vznikne vakuum a oni se udusí“ začal vysvětlovat Ur-Lur zatímco probíhalo zrychlené naloďování, ale jeho žvásty v tom shonu nikoho nezajímaly.

            Loď se vznesla a v posledním okamžiku naložila i zpola přidušené lidi, kteří viseli v prostoru.

            Pak náčelník Tunga-Wunga s Ur-Lurem nastavili kurs na domov a vyrazili.

            „Hej, počkejte na mě!“ slyšeli zvenku hlas, ze kterého zábly nohy. To se k nim připojil černý drak Ooollhor.

            „Takže konečně domu“ konstatovala Lorna.

            „Ano“ řekla stručně Jylnehulehela a dívala se z okna na planetu šediváků, teď připomínající rozkrojené jablko.

            „Ty Jylnehulehelo, víš, že si vyhladila populaci celé planety?“ zeptala se Lorna po chvíli.

            „Ty nebýt Jylenhulehela, to jaderná fyzika“ zachechtal se náčelník Tunga-Wunga a stiskl knoflík supermegaultraturbo pohonu, aby byl v doma v Žabím pralese dříve.