Hon na Ježíška

Ela se zvědavě krčila za svými rodiči a mezerou sledovala příchozí hosty. Návštěvy měla obvykle ráda, všichni ti strýčkové a tety jí vozili roztodivné dárky, dnes ale čekala někoho mnohem důležitějšího, tety a strýčkové museli stranou. Společně s dospělými se usadila v obývacím pokoji, jejich debatě ale nevěnovala příliš pozornost. Nejvíc ze všeho ji teď zajímal rozsvícený stromeček. Znova a znova toužebně zavírala oči a zase je otevírala, ale po dárcích nebylo ani stopy. Nebyla už žádná malá holka a věděla, že Ježíšek nosí dárky pod rouškou tmy, vrtalo jí ale hlavou, jak stihne za tak kratičkou chvilku obdarovat děti u nich ve vsi, a taky vedle ve Lhotě, Lhota je přeci velké město. Co když letos přeci jen začne dřív? Nerada by ho prošvihla.

„Elo, Eliško!“ vytrhl jí z přemýšlení mámin hlas. S neochotou odtrhla oči od barevných žároviček a pátravě se zahleděla na shromáždění dospělých u prostřeného stolu.

,,Tady teta Kája se tě na něco ptá,“ dodala maminka.

,,Elo, jestlipak u vás už byl Ježíšek,“ zašveholila teta svým jemným hláskem a drsně se zasmála. Ela smutně zavrtěla hlavou.

,,A u nás už byl,“ zachichotala se teta. Ela se zarazila. Že by na ni letos Ježíšek zapomněl?

,,Tak to jsi asi letos zlobila,“ dodal vážným hlasem strýček a jakoby nic se zakousl se do vanilkového rohlíčku. Ela svraštila čelo. Maminka ji několikrát kárala, ale to byly přeci jenom drobnosti. Co když si to Ježíšek ale špatně vyložil? Co když si teď myslí, že je zlobivá holka? Na chvíli svěsila hlavu a posmutněla, po chvíli ale statečně sevřela ruce do pěstiček a odhodlaně se napřímila. Pohledem zkontrolovala shromáždění dospělých. Popíjeli ty své hořké likéry a zaobírali se něčím, čemu vůbec nerozuměla. Každopádně si jí už nevšímali. Se zatajeným dechem se tedy vykradla z pokoje. Rychle si navlékla bundu, čepici a rukavice a vyklouzla vchodovými dveřmi na ulici. Sotva se ocitla venku, začaly ji na tváři lechtat první sněhové vločky. Celá ulice ležela pod hustou sněhovou peřinou.

,,Ježíšku?“ zašeptala opatrně a nastražila uši. Po Ježíškovi nebylo ani vidu, ani slechu. Nenechala se však zastrašit prvním nezdarem a směle vykročila kupředu. Bačkůrky se jí bořily do mokrého a lepkavého sněhu, trochu to studilo a záblo, ale Ela statečně zatnula zuby. Jak se tak pomalu sunula ulicí, zakopla o hroudu zmrzlého sněhu a s velkou ránou dopadla na zem. Ještě než vstala a pečlivě si oklepala kolena, všimla si čerstvých šlépějí, které v rovnoměrné sněhové pokrývce vzbudily její zvědavost. Vítězoslavně se usmála. Kdo jiný by v tomhle nečase coural ulicemi! Dychtivě se dala do poklusu. Bedlivě sledovala stopy a sem tam si rukavici utřela nudli, která jí neúprosně tekla z nosu. A jak tak klusala a bedlivě sledovala stopy, narazila najednou do něčeho měkkého a tak nějak teplého. Tvrdě se zabořila zadkem do sněhu a zvědavě zvedla hlavu. Nad ní stál někdo obrovský, nebylo mu vůbec vidět do tváře a vlasy i vousy měl samý sníh. Polekaně se rozhlédla kolem. Nikde nikdo. Musel to být on.

„Copak tu děláš, Eliško?“ ozvalo se ze shora.

„Vy jste pan Ježíšek?“ vyhrkla dychtivě a pátravě si ho prohlížela. Muž se zarazil a neměl se k odpovědi. Ela užuž natahovala moldánky, když v tom se muž usmál a vesele odpověděl:

„Co potřebuješ, děvče?“

Ela spokojeně vstala, oprášila si mokré kalhoty od sněhu a dala si ruce v bok, tak, jak to dělala její máma, když říkala něco důležitého tátovi. Třeba jako to, že babička Milada přijede na svátky, ať se mu to líbí nebo ne.

„Pane Ježíšek, já jsem byla hodná,“ vysoukala ze sebe. Muž zamyšleně mlčel. „Já totiž, že jste už byl u tety Káji a strejdy Milana a na nás jste zapomněl.“ dodala posmutněle.

Muž se hlasitě rozesmál a zadíval se do těch upřímných dětských očí.

„Víš, Eliško, ty nejhodnější děti si nechávám vždycky až naposledy,“ řekl jí. Potom se přikrčil, skoro si klekl, aby jí mohl důvěrně zašeptat do ucha: „Nosím jim totiž ty největší a nejtěžší dárky.“ Ela nadšeně výskla a trochu poskočila.

„Běž domů a hezky čekej,“ pobídl ji muž. Ještě jí něco kladl na srdce, ale Ela už neslyšela, hnala domů ulicí jako vítr. Celá rozzářená vtrhla do obývacího pokoje. Dospělí jí věnovali udivený pohled.

„Ježíšek říkal, že přijde a že jsem byla hodná,“ oznámila důležitě a dál klidně sledovala světýlka na pichlavém jehličí.