Je to jinak

Neonové poutače zářily pronikavě do snášející se tmy, ulice plnili chodci spěchající za svými každodenními povinnostmi a touhami. U stánku s teplými trdelníky nestál nikdo, ve vedlejším rychlém občerstvení bylo plno. Ulicí se nesl rádoby operní zpěv pouličního umělce, v klobouku na zemi měl pár drobných.
Ze dveří obchodního domu vyšla žena s asi sedmnáctiletým mladíkem.
„Tak jsi spokojený, ne? I když - za bundu dát tolik! A nemusíš přece mít tak drahé kožené boty… ještě že máš peníze z brigády. Něco ti přidám, ale stejně se mi to nelíbí. Pracovat do noci. Abys měl čas na učení.“ „Neboj mami,“ odpověděl hoch. „Všechno zvládám. A nech mi to prosím dnes udělat. Chci to jednou zkusit!“ a ulicí se rozlehl jeho veselý smích. „A dej mi ty tašky. Přece se s nimi nebudeš tahat!“ „No dobře,“ řekla žena. „Tak já ti dám recept a jsem zvědavá, jak ty koláče dopadnou.“
Vsedli na parkovišti do malého a auta a jeli. Asi za půl hodiny dorazili k paneláku. Vešli dovnitř, do výtahu, ten je vyvezl do pátého patra. Popošli ke dveřím naproti. Visel na nich krásný zelený věnec z cesmíny s červenou mašlí.
Žena odemkla, otevřela dveře, vešli. Nákup odložili na stěnu v předsíni, kabáty pověsili na věšák. V kuchyni pak vyndali veškerý nákup – vtom zazvonil chlapci v kapse mobil. Odešel do svého pokoje, kde přijal hovor. Řekl jen „Dobře, za chvíli jsem tam,“ vešel do kuchyně.“Mami, musím odejít. Volá mi vedoucí, potřebují mne na doplnění zboží v regálech.“ „No dobře, tak jdi. A pak hned domů!“ „Jo, se ví“ řekl mladík, popadl bundu a vyšel z bytu.
O několik ulic dál, ve Večerce, bylo rušno. Někteří zákazníci sem chodili pravidelně. A to z důvodu výhodných cen, rychlé a příjemné obsluhy. Stará paní o holi, postarší bělovlasý švihák v károvaném saku, přestože venku bylo zimní počasí, trochu foukal vítr a sem tam chumelilo, žena na mateřské dovolené, dělníci z nedalekého rozestavěného domu. Stará paní zaplatila, v jedné ruce hůl, v druhé nákupní tašku, zamířila ven. Zahleděla se do ulic, které osvětlovaly pouliční lampy, a povzdechla si – už aby bylo jaro, touto dobou budou ulice prozářeny slunečními paprsky – a vydala se cestou k domovu. Neměla to daleko, jen projít postranní uličkou, přes malý parčík, do starého obytného domu. Míjela stromy v parku, vtom jí cestu zastoupily dvě postavy, obličeje zakryté šátky. Jeden z nich k ní přiskočil, přimáčkl ruce k tělu, až upustila hůl, druhý jí vytrhl tašku s nákupem, oba se otočili a utekli do tmy. Stará paní zůstala stát a třásla se. Byl to mžik. Nestačila ani vykřiknout. V očích jí začaly pálit slzy. Sehnula se, zvedla ze země hůl, a těžce se o ni opírajíc, rozechvělá pokračovala ve své cestě. Musí zazvonit na souseda.
Oba mladíci se zastavili až o dva bloky dál. Prohrabali tašku, ale našli jen pečivo, balíček těstovin a mleté kávy. „Ty vole! Peněženka nikde! A já měl zrovna dneska takový výdej!“ hartusil jeden z nich. „Nojo, tak to zkusíme zase za dva nebo tři dny a na druhý straně města,“ prohlásil druhý. „A teď pojď, zvu tě na drink“ řekl, a oba zašli do dveří blízké hospody.
O dvě hodiny později jeden z nich spěchal domů. Prošel městem k paneláku, vyjel výtahem do pátého poschodí, odemkl si dveře, na nichž visel krásný zelený věnec z cesmíny s červenou mašlí, dveře za sebou zabouchl. Nastalo ticho.
Z věnce na dveřích se skutálela kulička červené cesmíny. Namířila si to rovnou ke dveřím výtahu. Chtěla odsud pryč. Jakoby věděla …