Snít anebo bdít

Zasněně hleděla v dáli za horizont a její bílý šat se ohýbal v poryvech přímořského vánku. Její bledá pleť a světlé zářivé vlasy jí dodávaly ještě více na vzhledu nevinnosti. Rudé rty a blankytně modré oči dokazovaly jako jediné, že žije. Kdekdo si myslil, že je pouhým přeludem jejich zraku, když náhodou zabloudil do skal na pobřeží moře. Nikdo nevěděl, odkud je a nikdo ji nikdy neslyšel promluvit. Že by se spolčila se samotným ďáblem? Mysleli si někteří, avšak ona jejich poznatky buď ignorovala, nebo nevnímala.


Každý den se ubírala na své tajné místo a pořád se jen dívala. Dívala se na bubliny na vodní hladině, dívala se na lístky ve větvích stromů, jež se sem tam na suchém ostrově nacházely, dívala se dokonce i na to, jaké kaménky voda přinesla k jejímu zraku pro potěšení. Zvláštní, jakou moc a krásu má příroda. Ale že by stála za bloumání bez cíle a pozorování několik věčných roků? Ta dívka byla prostě jiná.


Možná právě íčko vzpomínala, jak se svou mladší sestřičkou chodívaly na pláž a nechávaly paprsky slunce ohřívat jejich bledou pleť. Pozorovaly obláčky honící se po obloze, třeba tak to všechno bylo! A její sestřička by řekla: „Hele, podívej, tam je mořská panna!“


A ona by na to odpověděla: „Je krásná, akorát taková smutná a zasněná.“ A od toho dne by si přála, aby byla jako ona. Mořská žínka, jež tak okouzlila její sestřičku a dozajista pomáhá všem mořským tvorům. Měla by ploutev z šupinek, které by zářily barvami duhy a hlas, který by omámil všechny pohledné muže. Krk by jí obepínal náhrdelník ze všech hlubokomořských perel a zlaté vlasy by byly jediným světlem pod vodní hladinou. Na takovou sestru by byla její malá pyšná.


Jenže sestřička roste a přestává snít. Přestává ji bavit sedat se svou starší sestrou na skalních výčnělcích a pozorovat mraky. Přestává ji bavit poslouchat snění zasněné dívky, která pořád věří. A na co vlastně? Na zázraky a moc oceánu. Každá vlna jí připadá jiná a přináší jinou zprávu a rackové, kroužící nad hladinou moře, ji také okouzlili. Možná v dáli právě na těchto vlnách skáčou delfíni a mořské panny s nimi dovádějí. Ne, těmto řečičkám už sestřička nevěří a poslouchá rady matky, jež nechce, aby i její druhá dcera propadla takovému neštěstí, jako je snění.


„Snění je něco nadpřirozeného, co nemá být,“ říká matka, ale dcera to ani nezaregistrovala a už znovu běží k moři. Kdežto malá bedlivě naslouchá a už se má k vaření a hospodaření. Poklidí, navaří a upeče, vypere a vyžehlí… Myslí si, že se její starší sestra ani nevdá a vyčítá jí všechny chyby, ale ve skrytu duše trpí tak moc velkou starostí o sestru.


Ale starší sestra naopak shledává, že už nestojí své sestře a matce byť jen za zmínku a sedíc na skále jí tečou pramínky slz po tvářích. Kde je její milovaná sestřička? Co se stalo s osobou tak velmi blízkou a přesto vzdálenou? Někde tady být musí! Přeci její snová část nezmizela zcela… Usilovně si to přeje, chce, aby na ni byla sestra zas pyšná. Musí něco dokázat, musí jí dokázat, že mořské panny existují! To je její jediná šance, neboť o tomto s ní mluvila nejčastěji.


Jednoho dne se proto vydala dál a dál. Po skalách šplhala zběsileji než někdy jindy, na horkém písku se vznášela jako laň a hledala a dívala se za obzor. Bez úspěchu… Ale pořád tu šance je a zůstává až do konce! Začala zpívat tklivé písně a pozorovala, jak se podvečerní obloha vyměňovala za noční, a nebe ozářil úplněk měsíce. Z hrdla se jí draly jak písně o lásce, dobrodružství, tak i zklamání.


Tu noc se to stalo. Tu noc ji rybáři uslyšeli a začali povídat o mořských pannách. Začali říkat, že jejich zpěv zní a lahodí uchu jako ústům víno. Že všechny mořské panny prožily nešťastnou lásku a některé proto vábí lidi, aby zahynuli v hloubce vod a ony se tak pomstily.


Jenže to zpívala ona, jenom smutná dívka věřící na tyto zázraky a chtějící dokázat naději. Zpívala, dokud měsíc nenadešel vzhůru a ona poté umlkla. Měsíční zář se odrážela na vodní hladině a ji to fascinovalo. Musela být blíž. Slezla ze skály a šla po písku, nechavši za sebou krvavou stopu, do vody.


Chladivá voda jako by smývala všechny nečistoty ať už z povrchu, tak uvnitř z duše. Měla blahodárné účinky na všechno, všechny starosti jako by zamrzly a ona jen cítila tu sílu, která se do ní vlévala. A ta síla ji poháněla dál a dál od pobřeží a s každým jejím krokem vzrůstala. Pak už jen plavala dál, i když se to nikde neučila a zpívala tiché noci, jež se jí stala osudnou. Zapomněla na všechno, na starosti, sestřičku i matku, kdo je a co to je žít.


Někteří rybáři říkávali, že viděli plout velkou rybu se zářícími vlasy v dáli. Někteří říkali, že slyšeli její zpěv a někteří dokonce tvrdili, že viděli, jak ji její mladší sestra na skalách u vody nadarmo volá jejím pravým jménem, ale nikdy nedostane odezvy. Nikdy malá sestřička neviděla, že kdesi v dáli v hlubinách ji slyší, ale nemůže si vzpomenout. Vzpomenout na to, proč opustila domov a koho tak bezvýhradně milovala.