Mluvka

Bylo ticho. Promoklé silnice, které byly v dopravních špičkách potažené kovem a plasty nejrůznějších barev a značek, teď zely prádnotou. Jen přízemní mlhy se táhly těsně nad asfaltem a vychutnávaly si teplo, které v sobě rychlostní komunikace udržovaly ze včerejšího rušného provozu.

Bylo pondělí. A bylo ráno. Brzy ráno. Za všemi okny visely rolety a před dveřmi drobných obchodů byly spuštěny mříže.

Stál jsem před domem s brašnou v ruce a čekal na taxi. Pozoroval jsem kaluže, ve kterých se odráželo to ticho. V každém koutě své periferie pasivně číhala mlha se smogem a svým závojem schovávaly scenérie cihlových domů. Do tmavých vlasů mi táhlé nekončíčí mraky kladly své slzy, aby snad dokonaly to pochmurno, co teď vládlo světu.

Byl jsem tam sám. Jen já. Jedinný. Nikdo víc. A přece jsme byli dva.

,,Zařvi si, proklej ty mraky a vzbuď ty spáče!" řekl ten hlas.

Rozhlédl jsem se okolo, ale nikde nikdo, jen mlčenlivá mlha.

,,Zařvi si, člověče! Proč mlčíš jako ta mlha?! Jseš snad taky jenom bezmocný přelud, který před strachem všechno schovává?!" ptal se mě rozzuřeně ten hlas.

Zase jsem se ohlédl, ale nikoho jsem nespatřil.

,,Promluv! Nebo jsi snad němý?!" narážel na mě.

,,Ale mně se to ticho líbí, nechci rušit tu smutnou a mlčenlivou symfonii." řekl jsem potichu, aniž bych věděl komu odpovídám.

,,Cože?" Neslyším tě, člověče! Umíš mluvit? Máš někdy názor? Nebo argumenty? Tak máš?! Odpověz!" křičel ten hlas.

,,Mám..." řekl jsem tiše a udělal několik rychlých kroků, abych mu utekl, protože mi naháněl strach. Ale on mi byl v patách a stále sílil.

,,Kam jdeš, člověče?! To zase odejdeš beze slova a se zklopenou hlavou?! Mě se nezbavíš! Slyšíš?! Nezbavíš! Nikdy!" řval ten hlas.

Otočil jsem se. Prázdno. Jen vítr si pohrával s mlhou a rozmetával ji na všechny strany.

,,Kdo seš?" zeptal jsem se bázlivě toho neviditelného hlasu.

,,Já jsem ty! Jen mě nenecháš se projevit! Vězníš mě v sobě! Já chci ven! Já chci žít! Ne být tvůj vězeň a zajatec!" odvětil rozzuřeně.

,,To není možné, vždyť já jsem jen já, ne někdo jiný." udivěně jsem reagoval na jeho tvrzení a vůbec jsem si nepřipouštěl, že by mohl mít pravdu.

,,To si jen namlouváš, protože se bojíš, bojíš se, že když ti otevřu pusu, něco zkazím a zničím!" řval na mě.

,,Ne! Já mám jinou povahu. Jsem uzavřenej, bázlivej a ostýchavej. ty ke mně nepatříš! odmítal jsem jeho slova jako anděl peklo.

,,Ale patřím, jen jsi mi nedal příležitost dát o sobě vědět a dokázat své kvality." řekl a začal mě přesvědčovat.

,,Nechci tě. Chci být takový, jako doteď. Chci splývat s mlhou a zbytečně na sebe neupozorňovat." bránil jsem své přesvědčení.

,,Pusť mě k sobě!" řval.

,,Ne!" zařval jsem, až se rozhoukaly alarmy od aut a rolety vyletěly ke stropům.

Nastal denní hluk a ten hlas z mé hlavy zmizel...

...Jen ústa se mi otevřela a řekla: Vítej v mém království!"