Druhá kapitola

Jsem sangvinik se sklony k cholerismu. Co se týče druhů lidských povah, neni tahle kombinace zrovna ideální. Ptát se co jsem očekával od spletence lží, do kterého jsem se pomalu ale jistě začínal zamotávat je celkem nepodstatné. Neočekával jsem nic a docela mě to bavilo. Samozřejmě jen do doby než jsem se nechal nachytat a moje lhaní se dostalo na světlo. Takže k mindrákům z postavy a strachu ze šikany jsem teď měl ještě nálepku pohádkáře. 

Ve třinácti letech jsem poprve hořce uvažoval o sebevraždě na to jsem ale naštěstí moc velkej srab, takže moje strachy se pěkně prohlubovaly a vyvinuly v celkem obstojnou depresi. Rodiče v té době prožívali poměrně těžkou vztahovou krizi a jelikož táta je čistokrevný cholerik a máma naproti tomu zase melancholik, byl od nás dlouhou dobu slyšet jen řev a nadávky. Bohužel přes vlastní problémy tak něják přehlíželi ty naše. 

Já jsem se stále více stahoval do sebe a z bráchy začal růst agresivní cholerik věrně kopírující tátu. Poznámky na téma že jsem tlustej jako prase a ať už přestanu žrát jsem slýchal i od táty doma s dodatky o tom jak se za mě stydí. Takže jsem se jen každý den modlil ať se rozvedou a ať už mám konečně klid. Někdy jsem se před spaním modlil abych se už ráno nevzbudil. Táta nezvládal mámin nový životní styl a to že se jí v nové práci tak daří a tak si na ní prostě vyléval vztek a pak i na nás. 

Jediné míato kde jsem se cítil dobře a díky bohu za to byly víkendy u babičky, kam nás naši odkládaly každý pátek aby měli čas na svoje víkendové aktivity. To jsem jim ale nezazlíval. Babička nás milovala a jelikož jsem z jejich čtyř vnoučat byl první, měl jsem vždcky tak trochu navrch. Tady jsem se cítil šťastný, tady jsem byl nejvíc doma. Časem už vlastně všechno bylo jen přežívání a čekání na pátek až z toho pekla vypadnu.

Je zvláštní že ač jsem nikdy nebyl nijak průbojný nebo útočný, byly situace kdy jsem si dokázal sjednat pořádek. Hrozně jsem si přál aby naši už nebyli spolu. Jednou večer kdy táta ještě posílen alkoholem opět celé hodiny řval na mámu, ta už jen brečela a musela poslouchat jeho histerocký záchvat už netuším na jaké téma. Nevnímal jsem to a díval jsem se na televizi, najednou jsem si všiml jak brácha leží v posteli drží si uši a po tvářích mu tečou slzy jako hrachy. Pak mám trochu okno a pamatuju si jen útržky.

Pamatuju si že jsem vstal z postele tak rychle že jsem se sám lekl, brácha na mě něco křičel. Nevnímal jsem ho další obraz je otec na gauči, máma zhroucená v křesle... rána a bolest padal jsem dozadu vysklil jsem dveře do obývacího pokoje. Díra, po rukách mi teče krev, křičím házím po něm všechno co mi příjde pod ruku křik mámy. Táta padá na zem, zhroutím se když padám na záda zahlédnu vyděšeného bráchu jak stojí na chodbě....TMA.