Nohsled

Když jsem poprvé zjistil, že je na mě nalepený, měl jsem z toho legraci, jak se po mě opičil a mění svůj tvar a velikost. Později jsem ho začal ignorovat a dělal, že se k němu neznám. Ještě později mi došlo, že se ho až do smrti nezbavím. Je na mě stále přilepený. Já pravou, on pravou, já zvednu nohu, on taky, ohnu se a co on? No samozřejmě taky. A když si lehnu, tak zaručeně někam zmizí. Neustále mění svou pozici. Jednou přede mnou, jindy vzadu nebo někde na straně. Ničeho se nebojí a vleze všude, kam jdu já. I na rande se mnou chodil, v dobách, když jsem na ně chodil. Jediné jeho pozitivum je, že mi do ničeho nekecá a vůbec, je to takový tichý společník. Někdy ho naopak vidím rád, třeba když jsem úplně sám a díky jemu se tak sám necítím. Mají ho rády děti, které do něj s chutí kopou a snaží se ho chytit a pošlapat a dá se s ním hrát i divadlo.