Trhliny v mé kůži

Odjakživa jsem měl chuť řvát. Vzpomínám si, jak jsem jako malý kluk chodíval tajně po večerech do koupelny. Tam jsem za sebou zamknul dveře, jednou rukou si držel kolena u brady a druhou jsem si dal na pusu, aby tlumila můj řev. Takhle jsem si lehl na špinavou podlahu pokrytou vlasy a nehty, zavřel jsem oči a představoval si, jak se má kůže začíná trhat. Jak se kolem mé páteře objevují trhliny a nové já vychází ven. Lepší já. Šťastnější.

Když jsem se o roky později dozvěděl o platónově podobenství o jeskyni, okamžitě mě chytlo. Přesně tak jsem si připadal. Jako pouhý stín, mého opravdového já, které tam někde existuje. Ne ve světe idejí, v kterém žijeme my, ale v opravdovém světě. Takže když tady teď sedím v černých šatech a s podprsenkou, která se mi zarývá do hrudi, a čekám na příchod mých rodičů, chce se mi zase řvát. Ale držím se, jelikož cokoliv přijde, si plně zasloužím.

 

Mé jméno je Kamil, a tohle je můj příběh.

 

Už od školky jsem se lišil od ostatních dětí. Nejen od ostatních chlapců, to by zas tak zvláštní nebylo. I v naší školce, uprostřed malého českého městečka byli chlapci, kteří se víc bavili s děvčaty. Polovina z nich vyrostla v neskutečné děvkaře a druhá polovina v neskutečné buzny. Já jsem byl někde jinde. Když jedna polovina dětí šermovala s klacky a druhá polovina česala panenky, já jsem stál v rohu a předstíral, že jsem dva rytíři chystající se na finální souboj.

„Jsi si jistý, že tohle chceš udělat?“ řekl jsem sám sobě.

„Musíme je všechny zachránit a jedině velké zlo nám v tom brání,“ odpověděl jsem si. Uznávám, že jsem nebyl žádný Tarantino, ale co po mě chcete, bylo mi pět a zrovna jsem viděl Pána prstenů.

Velmi rychle mi však došlo, že takhle se lišit pro mě není dobré. Nebyl jsem šikanován, ani se mi nikdo neposmíval, ale byl jsem sám. Má zvláštnost mě izolovala, a to mě drtilo. Od první třídy jsem tedy na veřejnosti byl stejný jak všichni ostatní. V soukromí už je to jiný příběh. Bylo mi sedm, když jsem se o půlnoci vkradl do koupelny na jedné z mých nočních procházek. Místo toho abych pokračoval ve své typické rutině, padly mi do oka šminky mojí mamky. Každé ráno jsem viděl, jak je používá. Jak si rtěnkou namaluje rty, a poté je stiskne k sobě, jak řasenkou provádí lehké, jemné tahy a jak vybírá z řady očních stínů tu správnou barvu. S co největší přesností jsem se jí pokusil napodobit. V dnešní době, když už mám mnohem víc zkušeností a tréninku, je mi jasné, že to byla hrůza. Vypadal jsem jak děvka po dvanáctihodinové šichtě, ale v té chvíli jsem si konečně připadal opravdový. Jako by každý tah řasenky působil jako nová trhlina v mé kůži. A na konci vyšlo nové, šťastnější já. Tu noc jsem šel spát zcela nalíčený. Probudilo mě, až jak mamka začala řvát po mé o rok starší sestře.

„To snad nemyslíš, vážně Terezo,“ ozval se přísný hlas mé mamky, zatímco strhla deku z mé ospalé sestry.

„Co?“ zeptala se Tereza zmateně, oči ještě slepené ranním povlakem.

„Ještě mi zkus lhát. Nejen, že mi pořád kradeš mé líčení, ještě tam necháš bordel jak v tanku.“

Ve svých představách, jsem vždycky byl hrdina. Protagonista, který vyráží vstříc zlu a obětuje se pro dobro ostatních. V realitě jsem byl vystrašený kluk, který urputně předstíral, že spí. Samozřejmě to moc dlouho nevydrželo. Jelikož Tereza trvala na své nevinně, mamka šla za mnou, jako za případným svědkem. V tom okamžiku také viděla můj barevný obličej. Začal jsem se jí horlivě omlouvat. Přiznám se, že si moc nepamatuju její slova, ale na její výraz nikdy nezapomenu. To naprosté zklamání. V té chvíli jsem se rozhodl, že jediný člověk, který bude vědět o tom, jak jsem zvláštní, budu já. A než jsem potkal Hanku tak jsem to dodržoval.

Znáte ten typ lidí, kteří musí neustále dělat něco neuvěřitelného. Člověk, kterého když se zeptáte: „Jaký byl víkend?“ odpoví vám, „No, šel jsem lyžovat do Alp, ale ne do normálních Alp, ale do tajných Alp, o kterých vědí jen bohatí lidé, a které jsou mnohem nebezpečnější, než normální Alpy.“ Někteří z nich si vymýšlí, jiní ne, ale všichni jsou stejně otravní. Hanka sice patřila mezi podobné lidi, fotila interiéry rozpadajících se budov, na skateboardu skákala jak profesionál a v místním antikvariátu opravovala staré knihy. Avšak když se jí někdo zeptal na její víkend, řekla mu patnácti minutový příběh, o tom jak si ráno čistila zuby. Neberte mě špatně, její vyprávění bylo tak nudné, že měl posluchač chuť probodnout si uši rezavým špendlíkem, ale do teď mi připadá fascinující, co jí připadá fascinující.

Poprvé jsem Hanku potkal, když mi bylo 14. Byli jsme ve stejné třídě na gymplu. Prohodil jsem s ní pár slov na školních výletech, občas si od ní opsal úkol nebo jí nechal, aby si úkol opsala. Ona měla vlastní skupinu přátel a já měl vlastní. Naše osudy se doopravdy propletly v třeťáku, v mých sedmnácti.

Zůstal jsem po škole na kurzu anglické konverzace, který jsme měli s rodilou mluvčí, Ashley. Oficiálně se to tedy jmenovalo anglická konverzace, ale byl to spíš kurz pseudofilozofie. Ashley, která měla filozofii vystudovanou, vždycky ráda sdělovala své znalosti a my jsme je se zájmem hltali a diskutovali nad nimi. Právě tady jsem se dozvěděl o platónově podobenství o jeskyni.

Na konci každé lekce jeden ze studentů pomohl Ashley uklidit učebnu, v které jsme byli. Zvednout židle, schovat plátno a podobně. Jenže ten den jsme se zažrali do diskuze víc než obvykle a nekontrolovali čas. Skončili jsme o půl hodiny později a Ashley velmi spěchala domů. Požádala mě tedy, jestli bych nemohl uklidit sám, pak zamknout a donést klíče do sborovny. Nic lepšího na mě doma nečekalo, tak jsem na to kývnul. Cestou do sborovny mě však zarazily otevřené dveře dívčí šatny. Byla sice prázdná, ale jedna z mažoretek si tam zapomněla svojí uniformu. Proč naše škola měla mažoretky? Ze stejného důvodu proč měla kurz anglické konverzace.

Po ujištění, že jsem na chodbě sám, jsem rychle vešel dovnitř. Věděl jsem, že všichni studenti, už jsou dávno pryč, ale i tak jsem se radši ujistil. Šatna byla prázdná. Zamkl jsem za sebou dveře a začal si svlékat své oblečení.

Onen incident v mých sedmi letech mě naučil dvě věci. Za prvé, všichni jsme zvláštní v samotě a normální s ostatními, za druhé, jsou věci, které mě dělají velmi šťastným. Začalo to líčením. Vypozoroval jsem značky, které používaly mamka a sestra, a postupně si je kupoval s každým novým kapesným. Po tuně youtube videí jsem se je dokonce naučil i používat. Pak jsem si koupil svojí první paruku. Byly to dlouhé černé kadeře. Od té doby jsem se nechával stříhat na krátko, aby mi paruky lépe sedly. Plus mi to dodávalo mužnější vzhled, což mi pomáhalo v mé snaze zdát se normální. Po šminkách a paruce přišlo oblečení. Vyhledal jsem si dvanáct obchodů, kde prodávali ženské oblečení. Věděl jsem, že z mého kapesného jsem si mohl koupit tak jeden kus, co dva měsíce a s každým kus jsem koupil v jiném obchodě, abych nebyl podezřelý. Vymyslel jsem si i falešnou přítelkyni, pro kterou to oblečení kupuju. Bylo mi jasné, že si ho nemůžu vyzkoušet na místě, takže jsem před každým nákupem pořádné změřil své proporce. Ano, byl jsem trochu paranoidní, ale divíte se mi? Ten pohled v očích mé mamky, byl doteď vypálený v mých zorničkách.

Tímhle stylem jsem si vybudoval menší kolekci, kterou jsem měl schovanou pod postelí a při chvilkách samoty jsem si je oblékal a žil. Díval jsem se na televizi, četl knížku, vařil oběd, prostě naprosto obyčejné věci, ale v té správné kůži. Byl jsem jako příznak, který se s každou novou halenkou, řasenkou nebo parukou zdá čím dál tím opravdovější. A když jsem viděl tu uniformu mažoretky, jak tam jen tak leží, popadla mě chuť být opravdový nejen doma.

Uniforma mi byla trochu malá, ale dala se obléknout. Zrovna jsem se obdivoval v zrcadle, když jsem slyšel, jak někdo začíná otevírat dveře. Asi vám nemusím říkat, že jsem v té chvíli chtěl umřít. Popravdě tak moc jsem přemýšlel nad tím, jak super by bylo, kdyby do mě teď vrazil blesk a proměnil mě na prach, že jsem se ani nepohnul. Jen jsem tam stál jak solný sloup.

„Co to má znamenat?“ zeptala se zcela šokovaná uklízečka, když vešla dovnitř. Já jsem tam stále jen stál a zíral na ní.

„Tak tohle ne, tohle ne,“ řekla a otočila se, nejspíš aby zašla za nějakým učitelem, a naprosto mi zničila život. V té chvíli se z poza rohu objevila Hanka. Později jsem se dozvěděl, že někde zapomněla mobil, a tak se šla podívat, jestli ho nenechala v šatně. V té chvíli mi však připadala jak Deus ex machina v té nejlepší podobě.

„Tys to fakt udělal? Jako vážně?“ začala se Hanka smát na celé kolo. Její obličej zrudl a slzy se jí objevily v očích. Uklízečka i já jsme se na ní dívali s pohledy naprostého nepochopení.

„Omlouvám se, ale byla to jen blbá sázka, kterou jsme spolu měli. Není to žádný úchyl nebo tak, přísahám,“ začala Hanka velmi přesvědčivě lhát. Po chvíli se jí povedlo uklízečku přemluvit, aby mě nechala se převlíknout zpátky a nikomu o tom neříkala. Jen, co jsem byl zpátky ve svém normálním oblečení, letmo jsem se omluvil a vyletěl odtamtud, jak rychle to jen šlo. Dokonce jsem ani klíče nezanesl do sborovny. To Ashley celkem zklamalo, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno.

„Takže jsi gay nebo tak? Protože jestli jsi, tak to nevadí?“ ozvala se za mnou Hanka, zatímco jsem si oblékal boty.

„Ne, nejsem, nebo jako já…prostě zapomeň na to. Díky za pomoc, ale prosím nech mě na pokoji,“ pokusil jsem se velmi rychle konverzaci utnout.

„Hej, aspoň menší pokec mi dlužíš, když sis zkoušel mojí uniformu.“ Nebyla to její uniforma, Hanka ani nebyla u mažoretek, ale to jsem se dozvěděl, až později. Teď jsem souhlasil, že si s ní promluvím.

Ten den jsem jí řekl jen úplné základy, ale postupně, jak se naše přátelství rozvíjelo, tak jsem pověděl, že si oblékám ženské oblečení, o mém incidentu v sedmi letech i o mé kolekci. Dokonce jsem jí jednou, po značné dávce alkoholu, popsal mé pocity ve školce. A nejen, že mě vyslechla a udržela mé tajemství, dokonce mě i podporovala. Proto, když dneska přišla ke mně domů a řekla mi, ať ukážu svým rodičům mé pravé já, neodporoval jsem. Zradil jsem jí. Než se přesuneme k detailům té nejhorší věci, kterou jsem kdy v životě udělal, asi bych měl první něco ujasnit. Nevím, jestli jsem gay. Sex obecně pro mě byl vždycky vedlejší, takže mi asi trvalo déle, než ostatním být konfrontován s touto otázkou a ještě jsem na ní nenašel odpověď. Takže, když si Hanka našla přítele, nebyl jsem zdrcený, protože bych jí chtěl sbalit, byl jsem zdrcený, protože jsem jí už neměl jen pro sebe.

 

(pokračování příště)