První zkouška

Dnes jdu na první zkoušku. Biologie dítěte. Učebnici umím nazpaměť. Ještě včera večer jsem na pokoji předváděla, jak se člověk chová, když má podrážděné slepé střevo.
„Holky, to jen tak ležíte s pokrčenou nohou v kolenou, ukrutně vás bolí na pravém boku, občas se poblijete a …“ Větu dokončila Veronika: „Máte teplotu a sračku!“
Pokoj se rozesmál huronským smíchem. Šest bab, šest budoucích učitelek. Všechny moudré, ale místo aby studovaly, tak kecají o blbostech, zatímco já se učím od rána do večera, abych z té první zkoušky měla za jedna.
Dnes je pátek 13. ledna. Pátek, nešťastný to den, nechoď, dcerušku k vodě ven, píše ve Vodníkovi pan Erben. Ale já musím jít ven, ač tam mrzne, až praští. Na devět mám zkoušku. Už v sedm vstávám a musím letět na WC. Je mi zle a zvracím. Slyším Hanu, jak na mě volá: „Markéto, to bude slepák!“
„Žádný slepák, ale psychika,“ odpovídám celá zelená.
Je mi fakt mizerně, ale i tak se nasoukám do červených šatiček, které na mě plandají, protože jsem již několik dní nebyla schopna pozřít ani sousto. Na punčocháče natahuji hnědé lesklé boty natahovačky, přes šaty přehazuji olivově zelený flaušák a na hlavu si narazím bílou čepici, kterou jen tak přetáhnu ledabyle přes uši.
„Brr, to je zima,“ povídám si pro sebe, zatímco otevírám dveře budovy kolejí. Utíkám na tramvaj, stíhám ji a už v půl deváté sedím před kabinetem MUDr. Benešové a třesu se jak osika. Zjišťuji, že nic neumím. Vše se mi vykouřilo z hlavy. Na poslední chvíli otevírám učebnici na straně 235 a čtu si o popáleninách, omrzlinách, o úpalu a o úžehu. Všechno se mi plete dohromady, k tomu mě zlobí žaludek a křeče v břišní dutině se stále připomínají.
„To bude fakt ten slepák,“ říkám si a peláším na WC, kde se vyprazdňuji.
„Ježíši, já mám fakt sračku.“
A to už slyším své jméno: „Soudružka Váňová!“ Studený pot mi stéká z čela, zatímco vcházím do kabinetu MUDr. Benešové.
„Tak, soudružko, tady jsou otázky. Vyberte si jeden lísteček.“ Sahám po prvním zprava a zároveň si sedám zcela zničená do vypelichaného šedého křesla. Mrknu na lísteček a mám dojem, že omdlím.
„Je vám zle, soudružko?“ Všimne si mé popelavě-bílé barvy obličeje MUDr. Benešová.
„Ne, ale asi mám jen nízký tlak,“ zalžu a srdce mám až v krku.
„Tak jaké otázky jste si vytáhla?“ zeptá se usměvavá MUDr. Benešová.
Roztřeseným hlasem odpovídám: „Příznaky zánětu slepého střeva, popáleniny, omrzliny, úpal, úžeh,“ a slyším, jak mi ze srdce padá těžký balvan. Zkoušku zvládám za jedna.
„Super, to je skvělé,“ konstatuji a už se těším, že pojedu domů. Všechno se mi zdá krásnější, ani zima mi není a cestou na autobusové nádraží si prozpěvuji. Stoupnu si do řady a ještě jednou si vyndám z hnědé kabelky index a kochám se pohledem na známku výborně. Mám tak velkou radost a při vstupu do autobusu ani nezaregistruji, že mě někdo oslovuje mým jménem. Teprve po vteřince si uvědomuji, že slyším své jméno.
„Markéto!“
Otočím se. Na prvním sedadle sedí Adam a usmívá se na mě. Kolik let jsem ho neviděla, proletí mi hlavou. Tři roky? Nebo už je to déle?
„Co tady děláš?“ ptám se ho a usmívám se na něj. Ježíši, to je pěkný kluk, říkám si sama pro sebe a vzpomínám, kde jsme se naposledy viděli. Už to vím. Na Šibřinkách. Přišel si pro mě tancovat a prý by chtěl se mnou chodit, ale já už v té době byla zamilovaná do spolužáka, tak jsem ho odmítla a on se opil do němoty.
„Studuji,“ odvětil, zatímco jsem si sedla vedle něj. Záhy jsem se dověděla, že VUT, bydlí na privátě, má za sebou první zkoušku, těší se domů a je moc rád, že mě potkal.
Celou cestu si povídáme, jako bychom se naposledy viděli včera. Dovídám se, že mě tehdy miloval, že měl strach, aby nic nepokazil a nakonec pokazil všechno. Byli jsme povídáním tak zaujati, že jsme si až na poslední chvíli všimli zastávky, na které měl Adam vystoupit. Ještě mi ve spěchu stačí říct: „Setkáme se v úterý ve dvě na zastávce tramvají na České.“
„Budu tam,“ odpovídám a sleduji, jak jeho nepřehlédnutelná postava kráčí svižným krokem k domovu.
„Já mám rande!“ prozpěvuji si v duchu a na rtech se mi objevuje potutelný úsměv. Konstatuji, že se pan Erben zmýlil. Pátek třináctého mi přinesl nejenom jedničku z první zkoušky, ale také jsem potkala sympatického kluka, který mě pozval na rande.
Na úterý se těším.
Na smluvené místo přicházím o pět minut později, Adam mě už vyhlíží s úsměvem na tváři.
„Víš, říkal jsem si, že bys mohla něco uvařit. Bydlím totiž sám v garsonce, mám tak hezkou kuchyň a mám docela hlad.“ V tu chvíli mě polévá pot.
„Já a vařit?“ ptám se sama sebe. Vždyť vařit neumím, snad vajíčka, pudink, možní i brambory. Nedávám na sobě nic znát a následuji Adama do samoobsluhy, kde kupujeme hranolky a maso. S vybíráním masa mám velký problém. V mozku mi bliká světýlko: Máme maso hovězí, vepřové...
„Usmažím přírodní řízek,“ pronáším znalecky a sahám po tmavě červeném masu s přesvědčením, že řízek bude skvělý. Se strnulým úsměvem kráčím vedle Adama, kterému na slunci září velké pomněnkově modré oči, jsem mírně nervózní, neboť tuším zradu.
Dám se do vaření. Moje nervozita se stupňuje úměrně s dobou, po kterou zůstává maso stále tuhé. Pro zpříjemnění nálady Adam otevírá sedmičku červeného vína a pomalými doušky upíjíme z pohárků, zatímco nám v žaludku kručí a maso je stále tuhé jako podrážka.
„Markéto, nebude to tím, že jsme koupili hovězí maso?“ táže se Matěj. „ Asi jo,“ odpovídám a tváře mi červenají studem, a abych vše zamaskovala, chystám plytké talířky na stůl.
Prostřeno. Konečně jíme, spíše žvýkáme maso. Já ho nenápadně polykám po kouscích a mám strach, aby mi nezaskočilo v krku.
„To by byl teda trapas,“ spílám si v duchu, zatímco má tvář získává rumělkovou barvu a já přemýšlím, jestli je to studem nebo dobrým červeným vínem. Adam spořádaně rozkousává maso a zdá se mi, že mu to až tak nevadí, hlavně že bude mít něco v žaludku. Má evidentně hlad.
„Musím situaci nějak zlehčit,“ konstatuji opět v duchu a jen tak mimochodem dodávám: „To víš, studentky moc vařit neumí. Musí především studovat.“ Adam se chechtá a já cítím, že víno začíná účinkovat u obou a ani nevím, jak se ocitám v jeho široké náruči a na jeho posteli. Začíná mi rozepínat pokrčenou bílou fáčovou košili, kterou jsem nedávno propašovala až z Budapešti. Dochází i na džíny z Tuzexu za 40 bonů a já tuším, že už se z jeho objetí nedostanu.
„Markéto, čekal jsem na tuhle chvíli tři roky.“
„Chachacha!“ směji se a nevěřím mu ani slovo.
Jeho vášnivé polibky cítím na celém těle, na krku, ňadrech, ústech. Pomalu se mu odevzdávám. Stačím ještě dodat: „Nemusíš si dávat pozor, beru antikoncepci.“ Usměje se a už je vše v jeho režii. Zavírám oči, realita se ztrácí v šepotu nesrozumitelných slov a vzdechů.
Ležíme vedle sebe, přerývaně dýcháme a vychutnáváme minuty ticha. Usínáme a probouzíme se do tmy. Kouzlo milování mizí.
Adam mě doprovází na kolej. U vchodu mě políbí na promodralá ústa, usměje se a dodá: „Já se za tebou stavím, jo. Dobrou noc.“ Otočím se a už jen zahlédnu, jak jeho postava mizí v noční tmě.
Čekám týden, dva, tři, až se z amplionu ozve: „Soudružka Váňová má návštěvu.“
Nikdy se nic takového neozvalo.