Sirael 1

Sedím, s mnoha vzpomínkami, dívám se z okna, pozoruji kapky deště a poslouchám vítr, který v nich tančí. Pozoruji měsíc, který je právě v úplňku, i on mi sděluje svůj odvěký příběh. Ptám se mraků, které se ženou po nebi, aniž by věděli kam, ptám se jich-jak to všechno bylo,…jak je to dlouho, co z nebe spadla hvězda a zda Malý princ ještě chodí po zemi, se svou zvídavou myslí a s mnoha filozofickými otázkami. Ptám se, co se stalo s králem Artušem, jak je to dlouho, co naposled vyjel se svými věrnými rytíři. Kde je malá mořská víla, Sněhurka a nebo Popelka, potkaly všechny svého prince? A žijí šťastně až do dnes? Snad ano, neboť kdo jiný, než jejich děti, by vyprávěl jejich příběhy…
Odtrhnu oči od mraků, stejně mi neodpoví. Pořád někam spěchají, ani na chvíli se nezastaví. Ale snad by mohli mé otázky předat dál, těm, kteří umí odpovědět. A pak, za mnoho a mnoho let, mi říct, jak to vlastně všechno bylo.
Mezitím, si budu spřádat své sny, své malé příběhy se svými šťastnými konci, které jednou budu vyprávět svým dětem a ty jejich dětem…dokud nebudou zcela zapomenuty, nebo navždy spjaty s mou rodinou.
Zahledím se do plamenů, chvíli pozoruji jak olizují dřevěné suky, vzpomenu si na Pinochia, měla jsem ho ráda, toho malého chlapce. Vzpomenu si na Louskáčka, … a zase létám v říši fantazie. Tohle mám na pohádkách opravdu nejradši, díky nim věříte zázrakům. A já věřím…
Do ruky uchopím starou knížku, našla jsem ji, nedávno, když jsem uklízela na půdě. Je velká, kožená. Roztřeseně se nadechnu a sfouknu z ní prach, na jejím hřbetu se skví zlatý nápis- SIRAEL. Nikdy jsem nevěděla, co to slovo znamená, ani to, jakým jazykem je psáno.
Už odmala, mě ale fascinovalo písmo, to jak byla jednotlivá písmena propojená, těmi zvláštními smyčkami, krucánky a ozdůbkami, tím, jak magicky na mě působil…
Otevřela jsem těžkou desku, a vrátila jsem se do dob, kdy mi bylo 7 let, do dob, když jsem seděla dědovi na kolenou, s nábožnou úctou jsem se dotýkala stránek a dávala jsem pozor, abych je neumazala čokoládou nebo chlebem s marmeládou. Otáčela jsem stránky, a cítila jsem v nich babiččin temperament, babiččin smích, i to, jak legračně měnila hlas, když mi předčítala.
Došla jsem na stránku, kde byla záložka…tady jsme skončili. Chvíli ji pozoruji. Slova a věty mi splývají v jeden velký rozmazaný flek postupně se začíná měnit ve spirálu a já začínám padat a zaplétat se do magických pavučin fantazie, začínám se ocitat mimo dobu a čas. V místě, kterému říkám ráj snů.
Všechny pohádky, které znám začínají větou „bylo nebylo.“ Ale tahle ne, tahle je zvláštní, je kouzelná. A je jen a jen moje vlastně… moje a mé babičky. Je to soubor všech mých dětských snů, těch dob kdy jsem si myslela, že zoubková víla odnáší mé zoubky do snové říše, kde není smutku a kde se sny stávají skutečností. Těch časů, kdy jsem nedočkavě čekala na Ježíška a modlila se, aby mi donesl vysněné kolo nebo oblíbenou panenku. Okamžiků, kdy jsem si balila kufry s tím, že pojedu za Santou Klausem na severní pol, myslela jsem si , že se stanu jeho skřítkem. Všech těch časů, kdy jsem se bála ježibab a strašidel pod postelí…
Zamyslím se, na tváři mi hraje úsměv dítěte, které se rádo uchyluje do světa svých představ.
Pohodlně se uvelebím v křesle, pohledem spočinu na stránce a začtu se…