Zimní blues

Třpytivé vločky padaly k zemi. Tyhle krásné tanečnice se svobodně snášely k jejím nohám, ona je chytala a pak už pouze vzpomínala. Tenkrát nastavovali své teplé dlaně bílým vílám společně. Byli si sesláni přesně na Štědrý den. Uplynul rok a on se pro ni stal symbolem loňských Vánoc. Ten nejkrásnější dárek, který si kdy mohla vůbec přát. Letos netouží po ničem jiném. Jen být s ním. Tohle přání ovšem nedokáže splnit ani Ježíšek. On dnes tráví Vánoce se svými blízkými. Ne, tam ho rušit nemůže. I ona má být se svojí rodinou. Dnes se ovšem s Danem ani neviděli. To ji mrzí. Vídávají se jindy totiž docela často. Bude za ním muset zajít. Ale až za chvilku. Nyní si potřebuje zavzpomínat. Jejich lavička. Čas ji téměř nezměnil. Snad pouze přibylo nějaké srdíčko nakreslené tlustým červeným fixem vyplněné iniciály dvojice. Objevilo se vedle toho jejich. To jejich zůstalo stejné. Jako by ho tam nakreslili před chvilkou. Stejně tak nápis „Dokud žiju, budu tě milovat!“. Dnes je ta lavička pokrytá sněhem tak dokonale, jako by ji někdo vyjmul z té nejkouzelnější pohádky. Ona její krásu nebude kazit tím, že by se na ni posadila. Raději své kroky odkloní na druhou stranu. Kdyby to nebyla hloupost, zdálo by se jí, že na ní sedí on. On si ovšem užívá tepla svého domova. Snad zrovna krájí vánočku či zdobí stromeček svým osobitým stylem. Nikdo jiný by to nedokázal lépe. Smáčí nohavice svých dlouhých béžových manžestráků ve sněhu a stále více se těší na svého jediného milovaného. Pohlédne mu do očí a omluví se mu, že ho ruší, ale za všechno může její šílená touha být s ním. Pak pohladí jeho domácího mazlíčka: krásnou holubičku, která s ním žije ve stejném pokoji. Ještě se chtěla vydat k opuštěnému altánku u jezera, kde se poprvé setkala jejich ústa. Dá přednost vzpomínce nebo Danielovi? On jí přece neuteče. Vyhrála vzpomínka. Opatrně našlapuje zasněženým lesíkem. Koruny stromů sice pojaly hodně sněhu, avšak všechen také ne. Ještě půjde chvilku po břehu jezera a už se octne na tom posvátném místě. Tam tehdy jejich láska zvítězila nad hrdostí. Posadila se a během pozorování registrovala snad až smrtelné ticho, které se kolem linulo. Bez Daniela to tu bylo strašidelné. Srdce jí začalo zrychleně bušit a od úst se jí valil teplý dech. Už déle nevydržela trávit čas bez něj. Byly tu Vánoce, čas, kdy máme být s lidmi, co máme nejraději. Vydala se tedy za ním. Přicházela ke vchodu jejich domova a už z dálky ho spatřila.
„Miluji tě, Dane!“ utíká za ním, ačkoliv si připadá hloupě. Jako by v jeho tváři spatřila úsměv. Nějak se v jeho obličeji ale poslední dobou nedokáže vyznat. Připadá jí příliš kamenný.
„Víš, moc jsi mi chyběl!“ Dotkne se ho, ale najednou si všimne ostatních a polibek si raději odepře.
„Ty mě taky,“ poví on během zašumění větru.. „Není ti zima, Markét?“
„Trošku,“ snaží se působit statečně, ačkoliv kouř od pusy se jí nedaří zakrýt.
„Zahřál bych tě, ale…,“ snaží se omluvit.
„…však já vím.“ Pohlédne na něj.
Přijde k nim jedna starší paní a říká Markétě: „Děvče, jste v pořádku?“
„Ano, jsem.“
„Milovala jste ho hodně?“ Oči se jí zalévají slzami, když je tu spolu spatří. Když vidí, jak se ona sklání bezmocně nad jeho hrobem.
„Nejvíc na světě. Budu ho milovat, dokud budu žít. I on mě miloval, dokud žil.“