Sirael 2

Elena seděla u okna, ne proto, že by pozorovala krajinu, ale proto, že naslouchala ozvěně.
Slyšela kapky vody, jak naráží do zrezivělého okapu, zdálo se jí, jako by vyťukávaly tesknou melodii jejího srdce, v dáli pozpěvovali ptáci, byla jí zima, vstala ze sedátka u okna, šla se obléct, snídaně. Z přízemí se ozývaly hlasy. Vnímala hrkání židlí i hlasitý hovor dětí z domova. Povzdechla si, další den…
Nikdo se s Elenou nebavil, byla moc divná. A paní ošetřovatelka nevěděla co má dělat. Elena už nebyla malá holka, měla 18 let, byla vysoká asi 170cm, vlastnila ty nejúžasnější
modro-zlaté oči, které koukaly na svět s ostražitostí a inteligencí.
Chovala se uzavřeně, nikdo přesně nevěděl, jakou má povahu. Byla tu sama, mezi všemi těmi dětmi, ať už věkově vzdálenými či dost blízkými na to, aby si s nimi mohla rozumět. Ale byla jiná. A to víc než fakt, že byla uzavřená ji vystrnadilo na okraj společnosti. Elena se nebránila, přijala to se vší lhostejností, které byla schopna. To, že byla nešťastná nikomu nevadilo.
Pravidelně sedávala na okenním sedátku nebo venku, v rohu zahrady, aby byla všem co nejméně na očích. Často tam seděla celé hodiny, s hlavou zdviženou, nastavenou slunci. Snažila se utřídit si myšlenky, ten neuvěřitelný tok fantazijních představ míchaný spolu s krutou realitou osamělého života.
Spřádala si neuvěřitelné příběhy, o dracích, elfech, princeznách, o zlých kněžnách, o trpaslících, o vílách, o samotné přírodě, …
Snila si svůj velký, ale osamělý sen v tom malém světě, kde byla jen ona a černočerná tma-neproniknutelná avšak dosti vlídná na to, aby se skryla v tom nejniternějším koutku své duše a rozjímala.
Den pozvolna plynul, Elena seděla na zahradě, poslouchala cvrkot ptáčků, křik dětí…stále ten stejný koloběh…stále ty stejné dny a jednotvárné stereotypní hodiny.
Vzduch se tetelil a pomalu ochlazoval. Schylovalo se k večeru. Elena vstala ze svého místa a pomalým krokem mířila do domu, který nenáviděla.
Počkala dalších pár hodin, až se všechny děti osprchují a připraví do postelí, teprve potom, když si byla jistá, že jsou chodby prázdné, a že si vychovatelky užívají večerní siestu, šla do koupelny. Dům ztichl, tyhle chvíle měla Elena nejraději. Mohla se nerušeně procházet po chodbách.
Otevřela dveře svého pokoje, byl malý, strohý, až na jednu velkou postel, kterou milovala nadevšechno na světě. Milovala vůni peřin, kterou přes den provonělo slunce i jemný nádech levandulových kvítků, který vycházel z vonného sáčku v rohu místnosti.
Zula si huňaté papuče a zachumlala se do peřin. Slastně vzdychla.
Ležela na boku, po chvíli jí začaly těžknout víčka, oči se pomalu přivírali…pootevřeným oknem vál svěží větřík, přinášel sebou trochu tajemného světa snů, který ji ukolébal ke klidnému spánku-aspoň na chvíli…