Na chatě

Lidé mi často říkají, abych ze sebe někdy pořádně vybil všechno to, co v sobě dusím. Tvrdí, že člověk přece nedokáže polykat jednu urážku za druhou, aniž by dal jakkoli najevo, že se mu to nelíbí, a pokud už se zvládne přetvařovat a dělat, že mu to nevadí, musí přinejmenším nějak upustit páru. Já na to s oblibou odpovídám: „Co jste to všichni pořád za psychology? Jak můžete vědět, že já to nedokážu?“ Uvnitř ovšem cítím, že mají zčásti pravdu, já ale nevím, jak na to. Jak se mám pořádně vybít? Stejně se mně to nikdy správně nepovede, jenom naprázdno mlátím do polštáře nebo do nábytku, ale žádnou úlevu necítím…
A je to tady zase, šéf mě bude jebat za to, že jenom čumím a nedělám svou práci. Musím nad těmito nesmysly přestat přemýšlet, stejně nedojdu k žádnýmu závěru a akorát dostanu další pojeb.
Pozdě, už si všiml, že jsem za posledních dvacet minut nic neudělal… Jde sem a nadává mně do idiotů a nazývá mě největším odpadkem lidstva, kterej nedokáže ani udělat jednoduchou práci, aniž by každou chvílí zíral do zdi jak vocas. Nereaguju nijak emočně, prostě přikyvuju a pouštím se znova do práce. I když uvnitř cítím nepatrnou zlost a menší chuť dát tomu frajírkovi přes držku, nikdy se na nic nezmůžu, takže tento pocit odsouvám někam daleko. Za půl hodiny končím, no konečně. Už toho mám za celej týden dost, poslouchat pořád ty kecy od všech. Všichni do mě ryjou jenom proto, že ví, že nikdy nijak neodporuju a nic jím neudělám, takže přišli na to, že mě můžou pořád posílat do prdele, a že je to strašná sranda. Ještě půl hodiny a volno… Jedeme s bráchama na chatu a každej si tam berem svý holky, mohla by to být dobrá akce.
No to je dost. Všechno rychle balím a valím domů. Sotva co otevřu dveře, řve na mě matka: „Nemůžeš si najít pořádnou práci? Chodíš takhle pozdě a prachy z toho tvýho ‚pracování‘ ani nevidím, akorát pořád něco potřebuješ. Proč musí být můj syn takovej ztroskotanec?! Akorát na mě budeš zas blbě čumět bez jediné reakce, co? Jak kdybych nic neřekla!! Kurva fix!“
Mám sto chutí něco říct, ale samozřejmě ze sebe nevydám ani hlásku a přesně jak řekla matka, blbě čumím. No… osprchovat se a rychle vypadnout odsud, všechno mě to sere! Oklepu se… polknu… a pocit je pryč. Jsem zase v klidu. Jdu do sprchy. I přes hučení bojleru a zvuk tekoucí vody slyším matčino ječení. Pokračuje ve svým monologu.
Ve vaně přemýšlím nad tím, jaký to asi dneska bude. S bráchama jsem se už minimálně měsíc neviděl, tak jsem zvědavej, co mají za novinky, jsou to super borci.
Na svou Lenku už se taky moc těším, sice jsme se viděli dva dny zpátky, ale když jsme spolu, cítím se prostě krásně.
Oblíkám se. Startuju auto. Vyrážím.

Už jsem konečně na chatě, bratři už jsou tady i se svýma holkama. Já jsem přišel rovnou s Lenkou, po cestě jsem ji vyzvedl. Už spolu chodíme přes tři roky, mám ji strašně rád. Sem tam uvažuju, že ji požádám o ruku a vypadnu konečně z domu. Zatím jsem k tomu nenašel odvahu…
Ach, konečně jsem tady, taková úleva… Už jsem tady pár let nebyl, ale vypadá to tu pořád stejně. Často jsme sem jezdívali, když byl ještě dědeček na živu.
Na terase je už naražená bečka, jdu si hned pro krígl a načepovat. „Zdar, Filipe! Zdar, Martine!“ oba se otáčejí:
„Zdar, brácho, ty vole, tak jak to jde?“
„Dobrý, co vy?“
„Tak já už jsem zasnoubenej, s Katkou!“
„Tak to velká gratulace, Marťas!!“
„Díky.“
„A co ty?“ ptám se Filipa.
„Ty vole, ani se neptej, stojí to pěkně za hovno.“
Dál se teda neptám. Jdu je oba obejmout.
„Ty vole, kde jsou ty časy, co jsme se viděli každej den?“ říkám.
„No to jo, už nemám koho mlátit,“ říká Martin a všichni se smějem.
„Čau holky,“ říkám. Právě se vrátily z kuchyně a nesou talíř jednohubek.
„Čau.“
„Čau, kde máš, Lenku?“ ptá se Katka.
„Už je tady, jenom šla na záchod.“
Sedám si. Pivo chutná dobře. Holky pijou nějakej drink, nevím přesně co to je, ale není to špatný, je v tom máta, ale není to mojito.
Za chvíli si prohlížíme starý fotky, co byly v krabici na skříni.
„Čum, jaks vypadal,“ říká Martin a ukazuje fotku, na které je mě asi deset a směje se.
Vypadám na ní jak Mauglí, ale moc vtipný mě to nepřijde. V té době se do mě začali všichni navážet a ještě jsem se pořádně nedokázal vyrovnat s tím, že na to nedokážu nijak reagovat.
Prohlížíme dál, několik fotek mě rozesměje a zároveň rozesmutní. Ten čas tak rychle běží, všechno mě to přijde jak minulej rok.
Když vracím krabici zpátky na skříň, něco nahoře nahmatám. Je to dědův starej revolver, vždycky měl strach, že by se do chaty mohl někdo vloupat. Ukazuju ho bráchům.
„Ty krávo, tak na ten jsem úplně zapomněl,“ říká Filip.
„Jo no,“ souhlasí Martin.
„Furt je v něm všech pět nábojů,“ říkám.
„Ne asi,“ odpovídá Martin, „asi se sami vystřílely, ne?“
Nic na to neříkám, jenom pokyvuju hlavou.
„Tak se z toho hned neposer,“ brání mě Filip.
Bereme revolver ven, ukázat holkám, který se mezitím baví venku.
„Ježiš, dejte to pryč, to nemám ráda, když někdo s nečím takovým mává okolo,“ říká Lenka.
Já s ní souhlasím a odkládám ho na stolek vedle.
Pijeme dál a vzpomínáme na starý časy, chvíli se bavíme i o plánované svatbě Martina a Katky. Přitom přemýšlím o mě a o Lence, měl bych si ji vzít. Doufám, že bude chtít ona.
Půlnoc už dávno minula, ale nikomu se nechce spát a tak paříme dál. Je to paráda, takhle si v klidu pokecat s lidma, který má člověk nejradši.
Čím víc jsem opilej, tím víc si uvědomuju, jak moc Lenku miluju. Nesmím už moc dlouho čekat, hned v pondělí se asi podívám po nějakým prstenu. Myslím si, že mě neodmítne, ale i tak mám strach. Zároveň se nemůžu dočkat její odpovědi.
Martin zrovna říká historku, jak jsme tady kdysi v lese potkali nějakýho ožralýho chlapa, ležícího v listech. Strašně nás vylekal. Byli jsme ještě malí a chtěli jsme se podívat, jestli mu něco není, a když se probudil, hodil před sebe solidní šavlu a my začali utíkat, protože jsme mysleli, že na nás útočí.
Všichni se tomu smějou a já akorát dopíjím poslední hlt. Musím si jít dočepovat a chce se mě na hajzl, tak vstávám.
„Kam zas jdeš? Těds byl chcat,“ říká Martin.
„Tak se mě zase chce, no.“
„Tys seš zmrd!“
„Cože? Proč?“ ptám se.
„Co proč? Říkám ať jdeš,“ odpovídá Martin.
„Říkals, že jsem zmrd.“
„Ne, neříkal.“
„Ty seš ubožák,“ říká Filip.
„Co? Co jsem udělal?“ ptám se.
„Co bys udělal? Jenom říkám, že máš asi malej močák,“ odpovídá Filip a směje se.
„Kurva, co se to děje?“
To si ze mě dělají zase prdel? No nic jdu se vychcat.
„Vypadáš jak hovno, ty hajzle!“ křičí na mě Lenka.
„Cože? Co je to s váma?
„Ty lemple, ty nikdy nic nedokážeš, co?“ pokračuje.
„Nechte toho!“ je mě do breku, proč mě Lenka říká takový věci? Z ničeho nic?
„Hovado hnusný!“
„Parchante!“
„Nedokážeš ani udělat jednoduchou práci.“
Všichni na mě křičí, a jsou přitom rudí. Teď jako by na mě křičelo deset lidí.
„Co ta tvoje práce, ani žádný prachy mě z toho nedáš, ztroskotanče!“
Hlasy jakoby přibývaly, hučí mě v hlavě. Poprvé cítím, že se budu nějak obhajovat, vždyť jsem jim nic neudělal.
„Ty seš teda, odpornej pičus, co?“ pokračují.
„A budeš jenom čumět a čumět a nic neřekneš, hovado!“
Už to nemůžu snést.
„Ticho, buďte zticha!“ křičím na ně. „Držte huby!! Držte huby!!“
„Ty srabe, tak se aspoň braň, když ti nadávám.“
„A jenom čumí.“
„Nechte toho, držte huby, držte huby!!!“
Ne, to už nemůžu unést, nemůžu. Ať sklapnou, ať už drží hubu.
„Čumí a nic, srab!“
V hlavě mám tisíc hlasů, všechny nadávky co jsem kdy slyšel křičící na mě v jednu chvíli. Dost! Dost! Dooost! Beru revolver do ruky… raz, dva, tři, čtyři, pět…
Padám na zem.
Je ticho.
Klepu se a otvírám oči. Jsem na terase a je tma, svítí jen venkovní osvětlení.
„Ne… ne…
pane bože… pane bože…
pane bože, ne… neee!!“
Všichni leží na zemi s prostřelenou hlavou v jedné velké kaluži krve.
„Neeeee, lásko, lásko!“ zvedám ji hlavu a ruce mám zakrvácené.
„Martine!!! Filipe!! Aaaa!! Bože!“
Běhám mezi nimi a s každým třesu:
„Nechte toho!! Vzbuďte se!! Lásko, prober se!! Brácho, kurva, prober se“ řvu a brečím.
„Co se to kurva stalo, co se to kurva stalo,“ šeptám a trhaně se nadechuju, „Co se to kurva stalo?!!!“ křičím.
Zmlknu.
Klečím s obličejem v dlaních. Ze svých prstů cítím střelný prach…
To jsem udělal já, kurva, to jsem udělal já! Všechny jsem je postřílel, pane bože. Všechny lidi, který miluju, bez kterých nemůžu žít. Všem jsem v nějakým zkurveným záchvatu prostřelil hlavu.
Znovu chytám revolver, strčím si ho do pusy… cvak.. cvak.. cvakcvakcvakcvakcvak… nic…
Opět padám k zemi, tentokrát ztrácím vědomí…

Teď ležím v nějaké kobce a jsem svázaný v kazajce.
Křičím - když jsem vzhůru. Když spím, tak jsem na chatě, všichni pijeme a je to krásný. Když se vzbudím, zase jenom křičím:
Vezmeš si mě?!!!!! Prosím, vezmeš si mě, lásko?!!!